23. srpna 2016

VYDAŘENÝ NÁVRAT DO PODĚBRAD A KUTNÉ HORY

První celý červencový víkend patřil letos už podruhé dvěma pivním událostem. Psát o nich jsem chtěl na blog už loni, ale nějak mi tehdy chyběl patřičný impuls, možná jsem nenašel nic, co by obě události spojovalo. Letos se to už ale povedlo a hlavním důvodem možná byla ta souhra náhod, která obě akce letos přivedla k sobě do jednoho víkendu. Jedna z nich byla plánovaná dlouho dopředu, zatímco ta druhá byla letos domluvena takřka ad hoc a na poslední chvíli. O to více jsem se těšil, protože v Poděbradech i v Sedlci u Kutné Hory se mi už loni moc líbilo.

Začátkem července probíhá na poděbradském zámku Letní škola slovanských studií, pořádaná zdejším Ústavem jazykové a odborné přípravy při Universitě Karlově v Praze. Letní školy se účastní několik desítek studentů z celého světa, kteří se v rámci ní chtějí zlepšit ve své češtině a jedním z prostředků jsou i kulturně-osvětové akce. A jednou z takových je i tzv. Český večer, během kterého jsou studenti seznámeni s naší kulturou a zvyky. Asi budete souhlasit, že pivo a pivovarnictví na takové akci nemůže chybět. A tady se už dá vystopovat linka k tomu, proč tu o tom píšu.

 Podvečerní nálada v Poděbradech. Na zámku se koná LŠSS, v rámci níž přednášky
 nejen o českém pivu proběhly.

Zástupci LŠSS jsem byl již loni osloven, zda bych studentům nepověděl něco o historii a současnosti piva v Českých zemích a nespojil to s nějakým povídáním o pivních stylech, místu českého ležáku mezi nimi, spojených samozřejmě s patřičnou degustací. Akce se loni moc povedla, u studentů měla ohlas, a tak bylo jasné, že letos to nebude jinak. To by byla ta plánovaná část víkendu, respektive páteční program. I když...

 Tak přesvědčivé, že by člověk skoro uvěřil, že je to pravda. ;)

... tady se možná sluší doplnit, že Poděbrady jsou zajímavé i z pivního hlediska. Sice jen trochu, ale přiznám se upřímně, že jen zprávou o vystoupení na akci LŠSS bych příspěvek nezaplňoval. Loni jsem večer po degustaci trávil popíjením Poděbradského Zdroje v historických prostorách zrušeného poděbradského pivovaru ve stráni pod Husovou ulicí směrem k řece Labi. Popravdě, nalákaly mne sem tehdy hlavně ty prostory, protože informací o tom, že pivo je vařené v Kácově jsem byl samozřejmě vybaven. Nezbývá než doufat, že Poděbradský Zdroj jednou bude zase autentický v tomto místě, nějaké šuškandy o obnově zdejšího provozu se opakují celkem často (aniž bych tedy tušil, zda je na nich alespoň zbla pravdy).

 Hvozd někdejší sladovny jasně napomíná, jaký provoz
 se tady kdysi nacházel. ;)

Na dobré pivo se dá v Poděbradech zajít ale i jinam. Při jedné cestě, která nás do lázeňského města zavedla loni v říjnu, jsme navštívili zdejší pivotéku, trochu pitoreskně ukrytou v jednom z dvorů někdejší staré zástavby při okraji historického centra města. Na čepu byla tehdy, pokud se dobře pamatuji, asi pětice piv, něco málo bylo v ledničce či v poličkách, ale nějak uchvácen jsem nebyl. Prostředí bylo zvláštně nepřívětivé, nedodělané, poloprázdné a tak zvláštně unavené. Včetně obsluhy.

 Trochu vyprázdněná pivotéka loni na podzim, nyní
 to tady už vypadá jinak.

I proto, ale nejen proto, mne letos moc potěšilo, když jsem na místě (na jednom rychlém pivu před degustací, ale potom i při večerním posezení) zjistil, že prostor má nejen nového majitele, ale i nové jméno, prošel celkovou rekonstrukcí a i si trochu ujasnil co a proč chce návštěvníkům nabízet. V současnosti tak můžete v Poděbradech zajít šest točených piv (sestava měnící se průřez toho nejlepšího z tuzemských mini, já tu ochutnal např. výborný letní ejl od Krušnohora) do příjemné nekuřácké pivnice U Čiháků. Jako bonus pak posezení ve dvoře, malá předzahrádka utopená v zeleni a vlastně taky ve dvoře, anebo lednice s lahvovými pivy z českých minipivovarů. Současný majitel (který při té mé opakované návštěvě odhalil mou identitu a moc příjemně jsme si poklábosili) je navíc velký sympaťák, tak mu moc fandím, aby podnik podobného raženi na malém městě jako jsou Poděbrady udržel (a samozřejmě zdravím ;) ).

 Nebýt veliké cedule na zdi domu, člověk by místo skoro přehlédl. Směrovka patří ještě
 k bývalé pivotéce, snad se zde brzy objeví aktuální poutač Pivnice U Čiháků.

Nadcházející víkend měl původně patřit relaxaci u vody v jedné vesničce na Kutnohorsku, kam nás pozvala Veru, se kterou jsme se poznali loni právě jako jednou z učitelek na LŠSS a hned jsme si padli do oka. Respektive, samozřejmě jsem měl vymyšlené nějaké zlobení v podobě návštěvy nedalekých Zbraslavic, kde od podzimu 2015 působí také pivovárek. Vymýšlení výletu, přemýšlení o tom, jak ostatní ukecám, abychom na něj vůbec vyrazili a další důležité věci spojené s cestami po pivovarech (jako je třeba sjíždění jízdních řadů zdejší lokálky) doslova násilně přerušila jedna nabídka či spíše prosba pivního kumpána Martina. A to už je ta neplánovaná část víkendu, která ale nakonec způsobila, že teprve tak pro mne dostal z pivního hlediska opravdu smysl.

Martin (možná ho někdo znáte jako scénáristu trochu kontroverzního filmu Česká pivní válka, anebo jako domovařiče hipsterských ejlů z pražské Letné) se mimo jiné angažuje i v projektu obnovy a hledání nového využití starého pivovaru v Kutné Hoře - Sedlci. Pivovar zakoupil před lety pražský restaurátor Jan Chejn s jediným cílem - zachránit tento chátrající, ale nejen stavební historií nesmírně zajímavý areál (pivovar vznikl sice až v 19. století v prostoru hospodářských staveb ve Schwarzenberském držení, ale ve svých zdech uchoval pozůstatky některých objektů někdejšího cisterciáckého kláštera, později prodělal průmyslovou přestavbu, z jejíž doby pochází jeho současná podoba - pokud tedy pomineme likvidaci sladovny - vznikla mj. přestavbou starší sýpky - v 80. letech 20. století při výstavbě silničního průtahu). 

 Sedlecký pivovar se sladovnou na historickém snímku...

Tím pádem se jedná určitě více než záslužný čin! Jenže. Jan Chejn si nevěděl úplně rady, co a jak a kam dál, a tak mne loni zjara Martin požádal o pomocnou ruku. Setkání nakonec proběhlo přímo v prostorách pěkného ožívajícího pivovaru v rámci dne otevřených dveří, které se zde každoročně konají (nejen) začátkem července. Přestože jsme se společně sešli všichni ještě několikrát, nakonec jsme žádnou spolupráci nenavázali. Ne, abych nebyl špatně pochopený, nerozešli jsme se nijak ve zlém, spíš jsem Honzu a Martina odkázal v jejich ušlechtilé snaze na jiné osoby, o kterých jsem si myslel, že by jim mohli být přínosnější (a dle toho, jak se věc vyvíjí, tak zřejmě úspěšně). Tak proč jsem se ale letos do Kutné Hory vrátil?

 ... a jeho současná podoba s ubouranou sladovnou (původně vlevo).

Doslova pět minut před dvanáctou, respektive týden před akcí, mi Martin volal, zda bych se nechtěl do pivovaru podívat i letos, že by měli velký zájem, pokud bych v rámci letošního dne otevřených dveří vystoupil s nějakou přednáškou/povídáním/diskusním příspěvkem. Téma bylo volné okolo piva a nechávali to na mne. Přiznám se, že se mi do toho moc nechtělo. Necítím se být Václavem Cílkem ani Zábavným Arturem, abych dokázal mluvit o čemkoliv, aniž bych o tom pořádně něco věděl, a tak se jako spásná ukázala být myšlenka udělat v dalším obnovovaném pivovaru (ano, cílem Honzy Chejna je opravdu tady začít zase vařit pivo) přednášku o staronových pivovarech.

 Bude se tady ještě někdy vařit pivo? Pohled na někdejší areál chladících štoků, který
 prochází postupnou citlivou obnovou (snímek je z léta 2015, k dnešku to už zase o
 něco postoupilo).

To už mi sedělo víc. Někdo pak ale ještě musel přemluvit mne samotného. Jak bylo řečeno, akce v Kutné Hoře se mi do programu zas tolik nehodila. Na druhou stranu bych se asi neubránil výčitkám, pokud bych nekývl kumpánovi v nouzi, když se navíc zrovna nacházím doslova za kopcem. A tak jsem se podíval na mapu, zjistil, že mezi naším působištěm je Malešov, ale také údolí Vrchlice a že se to Kutnohorské intermezzo dá spojit s moc vydařeným výletem a už už jsem říkal "ano". Definitivní rozhodnutí padlo, když jsem si někde náhodně přečetl, že na Havířské boudě nedaleko Sedleckého pivovaru nabízejí kompletní nabídku právě ze Zbraslavic jak točenou, tak lahvovou. Bylo rozhodnuto!

 V nádherném údolí Vrchlice - toho odpoledne
 s podivně mýdlovou vodou.

V sobotu kolem poledne se tak nechávám odvézt kámoškou Vérou do nedalekého Malešova, odkud už chci do Kutné Hory pokračovat pěšky. Jasně, že jsem původně chtěl jet vlakem, ale na zdejší lokálce jedou během dne všehovšudy tři a jeden z nich mi pro naše ranní trochu pomalejší vstávání zkrátka ujel. Důvod zastávky v Malešově je nasnadě. Již několik let zde působí parta kolem připravovaného pivovaru, který by měl vzniknout, respektive aktuálně vzniká, v sousedství zdejší tvrze (stavebně se vyvíjející zřejmě od 14. století, s dochovanými prvky z období vrcholné gotiky).

 Malešovská tvrz a pečlivá oprava jejího exteriéru.

Přiznám se, že Přátelský pivovar Malešov, jak se jmenují, na mne dříve nijak moc přátelsky nepůsobil. Pivní společnost má asi ještě v živé paměti jejich nepříliš průhledný vstup na trh s pivy, která byla původně pouze přelepený Břevnov, pak zase ne a potom zase ano. Ono bůh ví, jak to přesně bylo, ale vzhledem k tomu, že nejen v pivovarnictví preferuji upřímnost a rovné jednání, byl jsem z toho takový tumpachový. A pokud se dobře pamatuji, bylo těch nejasností nějak víc (jednu jsem i zažil téměř na vlastní kůži). Na druhou stranu, v poslední době se věci zřejmě srovnaly, kluci z přátelského týmu si asi sáhli na nos a uvědomili, že věci se dají dělat i jinak a nezbývá než doufat, že mapu českých pivovarů již brzy doplní nový mini. Navíc takový, jehož vznik je spojený s rekonstrukcí historického objektu tvrze.

 Žánrový snímek z rekonstrukčních prací. Tady se bude pivo pít samo!

Malešov jako takový je maloměstem do dáli přes pole vanoucí městečko, kde se v dobrém slova smyslu zastavil čas. Taková ta atmosféra "Bylo nás pět", řekl bych. Zejména v tom sobotním odpoledni na zdejším upraveném náměstí panoval klid až nepřirozený. Trochu ruchu se neslo právě jen od zmiňované tvrze, kde parta dělníků poctivě pokračovala v citlivé obnově prostoru - bude to tady hezké, až bude tvrz, která je ze tří stran obklopená vodou někdejších rybníků (a dnes i vodní nádrže Vrchlice), přístupná a na čepu místní pivo. Věřím, že žízeň sem zajdou hasit i hasiči z místní fire station.

 Místní hasiči to k požáru věčné žízně nebudou mít daleko. ;)

Žízeň je tady zatím možné hasit jenom v První přátelské, která není ničím jiným, než klasickou temnou zaplivanou vesnickou čtyřkou. Malešov tu a tam v PETkách a vždy i na čepu. Véra brala zpátky na chatu nějaké PETky ležáku (v tu dobu jako jediný stočený), a když mi slíbila, že mi jednu na večer schová, nechal jsem si raději načepovat na cestu něco Kácovské desítky. Je paradoxně pravda, že ta je v tomto kraji (zatím) víc doma, než malešovské - lounské.

 První přátelská je klasická venkovská hospoda. Má to styl.

Po přátelském kácovském nákupu nechávám Véru i Malešov za zády a pomalu stoupám do kopců mezi pole nad malešovskými humny. Jsou chvíle, pro které stojí za to žít a já vím, že tato je právě jedna z nich. Střechy a věžičky na české vnitrozemí trochu zapomenutého městečka pomalu zmizely za hranou obzoru mírného návrší, ze kterého se záhy otevírá fantaskní pohled směrem na věže mnohem známějších kostelů v mnohem známějším městě. Kutná Hora se zdá být mnohem blíže než ve skutečnosti je, ale já se na ty následující kilometry těším. Vlastně celkem náhodou jsem v týdnu před tím přečetl komentář uživatele Sekal o tomto kraji na serveru pivni.info, čímž mu dodatečně moc děkuji za inspiraci na výlet. Náhorní planina mezi zlatavými lány obilí, kde se na kamenné cestě tetelí prudké červencové slunce (začátek července byl skutečně ještě létem v pravém slova smyslu) a kde jedinou ochrannou před jeho paprsky je chladivý mok od řeky Sázavy se záhy láme s příchodem do údolí řeky Vrchlice.

 Věže a střechy Malešova pomalu mizí za obzorem Písečného vrchu.

Její prudkými skalami uzavřené údolí je radostí nejen pro milovníky přírodních krás, ale i pro fanoušky historie, industriálních památek, anebo - a to především - molinology. Trochu nezajímavé první krůčky kolem Velkého rybníka, plného rekreantů nahrazují za zříceninou mlýna Cimburka (pod stejnojmenným hradištěm) fascinující partie lesa plné dalších zřícenin či naopak krásně opravených budov starých mlýnů, dlouho jdete mezi korytem řeky a tělesem starého náhonu, anebo míjíte bývalé historické štoly, anebo třeba bizarní mostek V Hutích.

 Honza měl tak tak kliku, že taky není ze dřeva,
 aneb bizarní mostek V Hutích.

Dříve, než se toho všeho dokážete řádně nabažit, stojíte z ničeho nic na dalším, sice trochu zabetonovaném, ale stále stojícím kamenném silničním mostě z první poloviny 19. století a divíte se, že jste takřka přímo pod chrámem sv. Barbory. Pokud Vás moje slova nalákala podobně jako mne ta Sekalova, neváhejte a spěchejte tam, než to tam současný majitel Spáleného mlýna všechno zastaví kameny (ne, dělám si srandu, majitel naopak, ač mi je jeho počínání trochu záhadou, jednal údajně velmi vstřícně a zdejší turistickou trasu jeho stavba neohrozí). ;)

 Pohlednicový pozdrav z Kutné Hory (s nezbytnými
 kolejemi).

Do Sedlce to mám ale ještě nějaký ten kilometr, ale měnící se město kolem mne a stále dobrý ač teplající Kácov pomůžou a ve tři čtvrtě na čtyři, pár minut před plánovaným povídáním, stojím před dveřmi Sedleckého pivovaru. Akce je v plném proudu. Na programu jsou nejen prohlídky postupně opravovaných prostor pivovaru (jehož obnova je oproti loňsku zase o něco dál), ale je i možnost zakoupit nejrůznější lokální výrobky včetně piva z Ujkovic (ano, Slepý Krtek Marek Havlas je právě jedním z těch, kdo obnovovanému pivovaru v současnosti nejvíc pomáhají), anebo shlédnout něco uměleckého a odborného programu. V rámci něj mám po čtvrté hodině popovídat o obnovovaných pivovarech.

 Už v Sedleckém pivovaře. Program, včetně ukázky
 domácího vaření piva, je v plném proudu.

Před tím ale stihnu jednoho rychlého Krtka, okoštuji z Matinových domovařičských zásob (které mj. přibydou i po dnešní akci, neboť na nádvoří pivovaru probíhá i ukázka domácího vaření piva) a řádně naladěn mířím do prostoru bývalé varny, která dnes slouží jako společenský sál. Následující hodinku nasázím do poměrně početného obecenstva kanonádu informací o obnově a využívání historických pivovarů, respektive o jejich staronovém využití a zakončuji ho přejícným pozitivním pohledem do budoucnosti pivovaru Sedleckého. Po povídání následuje ještě několik dotazů, rychlé pivko a zatím rozloučení. Je to tak, musím dnes ještě jednou nechat za zády uličky dalšího města a spěchám rychle , mimo jiné i kolem slavné Kostnice - pivovar Sedlec je opravdu turisticky skvěle položen - za jeho humna.

 Atmosféra starého Sedlce. Ta sériově vyráběná lampa
 z dob (snad) dávno minulých se sem vyloženě hodí!

Vrch Kaňk, na jehož úpatí se přímo historický Sedlec nachází, je známý zejména svou dlouhou havířskou historií, ale minimálně sto let je i vyhledávaným cílem turistů. Dlouhá léta zde působila výletní restaurace, na jejímž místě dnes stojí obnovený provoz pojmenovaný Havířská bouda. Není to sem ze Sedlce nijak daleko, ale v tom letním sluníčku byl výstup poměrně náročný. Zvláště, když člověk spěchá a času není mnoho. Ještěže mne na cestě osvěžuje Martinovo domovařičský Kellerbier (oproti Ale, které si nechávám pak do vlaku, mi sice úplně tolik nejede, ale horko a patřičná žízeň vykonaly své a padá do mne jak havíři do sloje). Návštěvu na Kaňku vřele doporučuji. Nejen, že se na vrcholku nachází od roku 2011 novostavba rozhledny a vedle ní zmiňovaná tradiční výletní bouda s netradičním pivem ze Zbraslavic, ale i pouhý výstup je odměněn nádhernými pohledy na celou Kutnou Horu a Sedlec i na krajinu Středolabské tabule, přecházející pozvolně do vrcholků Železných hor či Českomoravské vrchoviny. To vše navíc za doprovodu nádherné přírody. Tento časně letní výlet se opravdu vydařil!

 Pohled na Sedlec a jeho okolí z cesty na Kaňk.

Na vrcholek doslova dobíhám zpocený od hlavy až k patě a bez zbytečného rozmýšlení se parkuji na zahrádce u Havířské boudy. Zvěsti nelhaly - kompletní Zbraslavice v PETce i na čepu. Volím světlou 12° - pokud pivovar takovou vaří, stále jí považuji za stavební kámen nabídky a lakmusový papírek jeho kvality. Hubert mi ale vůbec nejede. Takřka nehořký, silně sladový, jakoby neprokvašený a mám trochu dojem, že je i nějak blbě odrmutovaný (což považuji za nejpravděpodobnější, protože údaje na webových stránkách pivovaru o nějakém zbytečně vysokém zbytkovém extraktu nehovoří). V tom horkém odpoledni jsem do sebe půllitr nasoukal stěží. Popravdě tady musím ale uvést, že zpětně mi to pivo, když jsem o něm přemýšlel, trochu charakterem připomínalo některé bavorské Kellerbiery - ale zda to byl záměr pivovaru skutečně netuším.

 Zbraslavický světlý 12° ležák Hubert mi nejel.

Času nebylo jak jsem psal nazbyt, tak jsem rychle zaplatil, batoh naplnil kompletním PET portfoliem na večer - a také na srovnání, zda byla 12° technologickým omylem, anebo standardem pivovaru - a utíkal zpátky dolů do údolí. Stihl jsem ještě jednoho rychlého Krtka v provizorní kavárně, která v pivovaře postupně vzniká, poklábosil jak s Honzou, kterému jsem popřál hodně štěstí, tak s Martinem, kterému jsem uzmul ještě jeden zmiňovaný domácí Ale do vlaku a zase utíkal, tentokrát kolem největší barokně gotické továrny na dobrovolnou likvidaci lidského zdraví v ČR, na nedalekou vlakovou zastávku.

 Ještě na skok zpátky v Sedleckém pivovaře. V předsálí varny funguje improvizovaná
 kavárna, brzy snad již trvalejšího charakteru. Martin mi točí pivo před cestou na vlak.

Opouštěl jsem Sedlec u Kutné Hory v podvečerním letním smrákání, koukal z okénka vlaku, popíjel domácí pivo a chytal všechny ty vůně a zážitky dnešního dne i celého víkendu. Takové já mám rád. Nabité událostmi, výlety a pivem ve všech podobách. Navíc jsem se těšil, jak večer ochutnám Malešovský světlý 12° ležák (chutnal - jsem zvědavý, jaké bude skutečně pivo z Malešova) a zbytek nabídky ze Zbraslavic (nechutnal - světlá 10° Markold úplně stejný chuťový profil jako 12°, tmavá 12° Permoník vyšla z tohoto klání nejlépe, ale je pravda, že jí také provázela výrazná sladkost - u tmavého piva ale celkem pochopitelná) ve společnosti na břehu rybníka Vidlák.

 Poetiku cestování vlakem za (nejen) pivním poznáním nic nenahradí.

Jak mne loňská návštěva v Poděbradech a Kutné Hoře neinspirovala k napsání příspěvku, bylo to letošní repete tak plnohodnotné, že délka příspěvku by si asi zasloužila rozdělit na dva kratší. Mně se ho ale dělit nechce, protože v současných vzpomínkách ho mám pořád zafixovaný jako jeden dlouhý povedený víkend, a tak bych Vám ho i rád představil. Můj obdiv patří všem, kdo dočetli až sem a věřím, že vás alespoň obsah výše psaných řádků inspiroval k nějakému výletu. A já mám na závěr několik přání.

 Zpátky z vydařeného výletu - večerní relaxace u rybníka Vidlák. 

Věřím, že Malešovský pivovar v nových prostorách bude už opravdu jen a jen přátelský a že jeho pivo bude minimálně tak dobré a pitelné, jako ten současný světlý ležák. Věřím, že Zbraslavické pivo budu mít někdy brzy opět možnost ochutnat, nejlépe přímo na místě (i když pivovar nemá vlastní pivnici, jeho pivo je nyní na čepu takřka v celých Zbraslavících, a tak to má být) a věřím, že mi zachutná více než při prvním doteku (mám to tak vždy, že žádný pivovar napoprvé nikdy nezatratím). Zároveň věřím, že budu moci brzy ochutnat i nové pivo ze Sedleckého pivovaru, který pomalu, ale jistě, vstává z popela. No a závěrem věřím, že i za rok proběhne v Poděbradech Letní škola a že mne opět pozvou, abych udělal nějaké povídání. Rád se do těchto končin zase vrátím, rád se podívám, jak to šlape v místní pivotéce a rád zase strávím nějaký víkend u chatky na břehu rybníka Vidlák, který v mém podání určitě zase vyplní jen samé pivo a výletování. Kéž by takový byl každý víkend!

27. července 2016

KONEČNĚ V POTŠTEJNĚ!

Do východočeského Potštejna jsem se chtěl podívat už dlouho. Tak dlouho, co zde byl otevřen Pivovar Clock, který významným způsobem zahýbal se stojatými vodami českého pivovarského rybníčku. Důvodů ale bylo víc. Fotky mluvily jasně: Potštejn představuje pěkně položené maloměsto v údolí Divoké Orlice s poklidně plynoucím životem, navíc plné zajímavých památek. Není nic lepšího, než pěkný bohatý výlet za poznáním, završený návštěvou v pivovarské pivnici přímo u zdroje. Zvlášť, když je ten zdroj tak kvalitní a zvlášť, když vznikl v opraveném někdejším panském pivovaře předindustriálního období. Potštejn ale máme bohužel trochu z ruky, a tak bylo nasnadě, že návštěva tady proběhne někdy v rámci nějakého většího výletu. Nakonec ale bylo všechno jinak a poslední úplný červnový týden jsme sem mířili víceméně na otočku. Měli jsme důvod. ;)

 Konečně tady - Pivovar Clock, Potštejn a zároveň jeho pivovarská pivnice.

O nově připravovaném východočeském pivovaru se začalo nahlas mluvit někdy na přelomu let 2013 a 2014. Dodnes si pamatuji stylové hodiny, které odpočítávaly na webových stránkách čas do otevření pivovaru a zaznamenávaly, co všechno už se na cestě k otevření pivovaru udělalo (FB profil pivovaru pak to samé nabízel ve fotografiích). Pojmenování pivovaru, grafika webových stránek a následně představené portoflio dávaly tušit, že nově vzniklý pivovar bude něco nového, neotřelého, netradičního - a to i přesto, že jeho provoz vznikl v opravených prostorách, kde se pivo vařilo již někdy na přelomu 18. a 19. století Spojení starého s novým bez zbytečných berliček, tak to mám rád.

 Noc v pivnici.

Za pivovarem stála parta kamarádů a také domovarníků přímo z Potštejna a jeho blízkého okolí. Dodnes si pamatuji na naše první setkání na Kosteleckém Chmelovárku a také na jejich domácí pivo "Potštýn", které tenkrát bylo, pokud se dobře pamatuji, i  jedním z oceněných. Pivovar Clock tak měl být dalším pivovarem, za jehož úspěchem i úspěchem jeho originální produkce stály domovařičské zkušenosti. Zde se to povedlo asi nejlépe.

 Nečekaně svěží Belgian Pale Ale na zahrádce.

Od července 2014, kdy byl pivovar oficiálně otevřen, čítá produkce pivovaru již více než 30 druhů piv, převážně svrchně kvašených a často i nejrůznější stylové fajnovky, netradiční experimenty apod. V kombinaci s futuristickou grafikou se pivovar zařadil mezi nejzajímavější a také nejoblíbenější minipivovary u nás a jeho produkce je dnes běžně k dostání v několika desítkách ochutnávkových pivnic po celé zemi. Kdo chce pak ochutnat pivo přímo pod komínem, má možnost ve stylové pivnici přímo v areálu pivovaru, jejíž součástí je i přítomná dvounádobová varna (zbylý provoz pivovaru se nachází v sousedství a také v dodatečně vybudovaném prostorném sklepě pod objektem).

 Varna v interiéru pivnice.

Právě v pivnici, zejména na její zahrádce, jsme strávili jeden velmi příjemný červnový večer. Pivovar leží v samém centru obce, mezi pomyslnou návsí (obě plochy, které historicky tvořily centrum městečka, se nachází trochu jinde, ale údolí řeky a mlýnského náhonu je však dnes zřejmě nejvíce živoucí části Potštejna) a zámkem s parkem, který mj. vlastní manželé Nováčkovi, se kterými se znám shodou okolností z konferencí PROPAMÁTKY. Na potštejnské pivo jsem se tolik těšil, že jsem se asi viděl v pivovaře už při příjezdu do města. Naše putování sem se tak trochu protáhlo poté, co jsem málem poslal auto do jednoho příkopu na kraji obce. O tom si ale nechte třeba někdy vyprávět u dobrého piva, dobře to dopadlo. Tento příspěvek píšu přece hlavě proto, abych odtajnil, jaký důvod jsme to vlastně měli sem jet.

 Zřícenina zdejšího hradu v pohledu od pivovaru.

Ono to vlastně už vůbec tajné není, ale tady na blogu jsem o tom ještě nepsal. V lednu jsme s Kubou Sychrou, sládkem pivovaru, dohodli na IPA festiválku v Liberci, že někdy uvaříme nějakou společnou várku. Čas není kamarádem ani u Partyzána a paradoxně ani u Clocku, takže to trochu trvalo, ale nakonec slovo dalo slovo a my mířili do Potštejna. Co budeme vařit jsme věděli hned. Loni na Partyzánském setkání mnoha lidem moc chutnal 12° nakouřený hnědý ale z produkce Domácího pivovaru Partyzán, a tak jsme ho vzali, trochu přisypali sladu i chmele a na světě byl kooperační 15° Smoked Brown Ale.

 V Potštejně akorát svítá, ale v pivovaře už panuje čilý ruch.

Díky této várce jsme tak mohli strávit jeden večer, noc a následně moc příjemný den na varně pivovaru Clock. Celou dobu vaření jsme měli s Kubou trochu obavy, aby bylo pivo skutečně hnědé a skutečně nakouřené, ale snad se to povedlo. Konec konců, přesvědčit se o tom můžete aktuálně sami, pivo se v uplynulých dnech a týdnech dostalo do klasických pivnic, které Clock čepují, a je tak momentálně k ochutnání.

 Vaříme.

A pokud si mohu dovolit malou reklamu, pivo z Clocka se tentokrát dostane na čep i na místech, která ho běžně neberou. V pátek 5. srpna narazí jeden soudek pivnice U Škvorů v Čerčanech, o které jsem tady na blogu již dříve psal a den na to potom i Pivní šenk U Kacíře v Praze v Mánesově ulici, který provozuje Vajsky z Collegium Cibium, o kterém jsem tu pro změnu psal v článku o vydařené Ústecké pivní konferenci. Na obou místech se asi ukážu, takže pokud chcete slyšet tu historku o autě v příkopu, anebo zvědět nějaké pikantnosti z pod pokličky jednoho z v současnosti našich nejúspěšnějších malých pivovarů, rád se s Vámi potkám. ;)

 15° Smoked Brown Ale během scezování.

Závěrem příspěvku bych si dovolil dvě dobré zprávy. Jednou je, že Clock-Partyzánský 15° Smoked Brown Ale bude tento víkend na čepu i v Pivním baru Azyl v Liberci (který tedy Clocka bere zcela běžně, ale na druhou stranu tu budu slavit narozeniny, tak jsem to považoval za důležité zmínit ;) ) a druhou dobrou zprávou je, ze to není podobná várka poslední. Nějaké kooperace se aktuálně rodí i s dalšími (nejen) českými malými pivovary, a tak se můžete na nějaké další netradiční várky těšit i do budoucna.

A mně nezbývá než moc poděkovat klukům z Clocka za možnost této realizace, bylo mi skutečným potěšením a taktéž věřím, že ani v Potštejně to nebyla podobná várka poslední. Příště to navíc třeba stihnu i s nějakým výletem do okolí, anebo alespoň na zříceninu zdejšího hradu, kterou jsem tentokrát viděl jen ze dvora obnoveného panského pivovaru v přestávkách při vaření toho našeho počinu.

24. července 2016

DVAKRÁT K HRANICÍM VELKÉ PRAHY: DOLNÍ POČERNICE A UHŘÍNĚVES

Prodloužený víkend na začátku července patřil u nás, stejně jako loni, pobytu v Posázaví a bylo jasné, že ho spojíme s nějakým výletem do blízkého okolí. Do pivovarů v blízkém okolí, samozřejmě. A stejně jako v minulém roce jsme se i tentokrát nakonec vydali na okraj Prahy, letos ale za hranice Velkého města. V posledních měsících vznikly hned dva nové pivovary na dvou pražských předměstích a co víc - ne zas tak daleko od sebe, aby se nedala stihnout návštěva v obou, spojená navíc s příjemným pěším výletem pěknou krajinou. Čekala nás tak návštěva ve dvou staronových pivovarech - Dolních Počernicích a Uhříněvsi a procházka Přírodním parkem Říčanka. Nakonec jsme ale navštívili pivovar, respektive zejména jeho pivovarskou hospodu, jen jeden, ale abych nepředbíhal...

 Z příjemného výletu: Podleský mlýn pod hrází stejnojmenného rybníka.

Areál zámku v Dolních Počernicích býval poměrně častým cílem našich procházek v době, kdy jsme bydleli v nedalekých Kyjích. Zámek a jeho hospodářské zázemí doplňuje velice příjemný park v bezprostřední blízkosti hráze velkého Počernického rybníka. Pod ní park protíná náhon s objektem bývalého mlýna, dotvářejícím pěknou scenerii místa. Tu obohacuje i budova někdejší sladovny, která byla již před více lety přeměněna na restauraci Léta Páně. Nejedná se ovšem o jediný podnik tady. Zjevně majetný majitel zde postupně proměňuje všechny stavby někdejšího hospodářství (včetně zmíněného mlýna) na nové využití zaměřené na cestovní ruch, gastronomii a welness. 

 Bývalá sladovna (a starý pivovar) - dnes restaurace
 Léta páně. 

Přestože mám podobná nová využití starých staveb opravdu rád, v tomto případě jsem si nebyl úplně jistý. Jak řekla moje žena, je zde vidět, že "peníze neznamenají automaticky malebnost". Celý areál na mne působí dnes poněkud překašírovaně, trochu prvoplánově a lehce lidsky odměřeně. Možná je to ale jen můj problém, protože jak jsme se mohli sami při návštěvě tady přesvědčit, svojí klientelu si areál zjevně našel.

 Někdejší mlýn s náhonem.

Tak nebo tak, již kdysi jsem si při procházkách parkem říkal, že toto místo by si obnovu pivovaru, který se zčásti dochoval nad sladovnou směrem k ulici Národních hrdinů, zasloužilo. Dočkal jsem se. Již asi před rokem probleskovaly první zprávy o obnově zdejšího provozu. Historie pivovarnictví tady se datuje již minimálně v době renesanční a nová doba pro pivovar nastlala v 80. letech 19. století s jeho parostrojní přestavbou. Respektive spíš novostavbou - starý pivovar byl přestavěn na dnešní již zmiňovanou sladovnu a pivovar nový byl vystavěn trochu severněji. Provoz ukončil pivovar již před druhou světovou válkou a byl následně jen nedostatečně využíván. V červnu 2016 se ale na mapu českých pivovarů dostává další obnovený starý pivovar. Je tomu tak dobře a já se těšil, jak ho ještě za tepla navštívím.

 Staronový pivovar v pohledu ze dvora...

Jenže. Jenže na webovkách podniku bylo možné najít jen kusé zprávy o otevírací době. Víkendy od 11 hodin, všední dny od 16. Svátek sv. Cyrila a Metoděje, ve který jsme místo navštívili, je bohužel v Dolních Počernicích vnímaný jako všední den. O otevírací době jsme navíc nenašli na vstupech do pivovaru ani cedulku a tuto informaci nám předal přes zeď zřejmě místní provozní. Nedalo se nic dělat, návštěva v dolnopočernickém pivovaře nám tak zůstává na příště.

 ... a z ulice. Posezení na té zahrádce musí být moc příjemné - tak snad příště. ;)

Skrz velké okno bylo možno přehlédnout prostor celé restaurace, která působila poměrně útulným dojmem s dominující varnou v čele. Restaurace vznikla (teda alespoň doufám, že se mi podařilo dobře číst v tvarosloví budov) v prostoru někdejšího úseku chlazeni mladiny a části chladného hospodářství a je vedená v moderním hávu, ale za zachovaní tradičních materiálů a prvků. Obdobně byla řešena i rekonstrukce samotných budov, kde se investor nebál moderních velkých skleněných ploch, které ale ve starém a poměrně slepovaném komplexu budov nepůsobí nikterak rušivě. Za to tedy palec nahoru.

 Nabídka.

Když už jsme tady byli, zašli jsme se alespoň podívat do restaurace Léta páně, o které jsme dostali informaci, že má na čepu alespoň místní světlou 11°. Zaskočili jsme tak na jedno rychlé pivo a pak pryč. Nebylo špatné, klidně bych poseděl u více, spíš nás odpuzoval samotný prostor. Pokud jsem v případě nového pivovaru chválil, tady se něco nepovedlo. Nevím, zda při této konverzi investor ještě neměl důvod ctít dědictví industriální stavby, nebo mu to prostě bylo jedno (anebo se jednalo o investora jiného, nevím, jaká je vlastnická historie komplexu), ale interiéry zdejší restaurace jsou jedním z mých doposud nejodpornějších zážitků s novým využitím industriálních staveb. Svou roli hrál zřejmě i celkový výraz podniku, který, ač působící rádoby "hoch" dojmem, byl celkově i takový zanedbaný, všude se povalovaly nějaké odpadky apod. Z této perspektivy mi zpětně dolopočernický park jako tolik příjemné místo už nepřipadal.

 To se moc nepovedlo, co? Z interiérů bývalé sladovny.

S hodnocením pivovaru však počkám na příště, třeba návštěva přímo v něm na mne zapůsobí úplně jinak a ač se jedná o provozy stejného majitele, nechci místo soudit bez patřičného osahání. Do Léta páně se určitě vracet nebudu, pivovar Dolní Počernice někdy brzy ale navštívím určitě rád.

 Počernická světlá 11° v restauraci Léta páně.

Kam se budu ale vracet určitě rád vím již nyní. Obnovený pivovar v Uhříněvsi, respektive, jak už bylo napsáno, zejména jeho zahradní restauraci. Stejně jako v případě Počernic jsem si i tady v minulosti vícekdy říkal, že toto místo by si obnovu pivovaru zasloužilo. Uhříněveskou tradiční restauraci "Pivovarská" jsem již dříve několikrát navštívil, ač na čepu zde býval pro mne zde nezajímavý Plzeňský Prazdroj. Hlavním důvodem byla její lokace u autobusové zastávky směrem na Kostelec nad Černými Lesy, a někdy to zkrátka vyšlo tak, že jsem zde musel přestupovat přímo před restaurací přestupovat. Na Silvestra 2013 jsme zde dokonce v šíleném mrazu stopovali, když nám autobus ujel, na první várku piva v Minipivovaru Šnajdr.

 Restaurace Pivovarská se nachází v bezprostřední blízkosti nepříjemně frekventované
 ulice Přátelství, ale na zahrádce pod kaštany vpravo panuje příjemný klid. 

Teď by čekání bylo už mnohem příjemnější - restaurace Pivovarská nese svůj název už opět po právu, neboť od letošního dubna se zde točí kompletní sortiment ze zdejšího obnoveného pivovaru, který se ukrývá pár desítek metrů dál na konci slepé ulice K Sokolovně (vzhledem k faktu, že ulice končí nádvořím pivovaru, dokázal bych si představit i její jiný, přiléhavější pojmenování ;) ).

 Pěkný výčep.

Příjemné posezení v zahradě pod vzrostlými kaštany připomíná tu nejlepší tradici historických výletních restaurací. Když jsem se někde na internetu dočetl zprávu, že pražané už na Uhříněveské pivo nemusí jezdit na kraj Prahy, protože pivovar otevřel novou pivnici na Vinohradské ulici v centru města, pochopil jsem, proč sláva podobných restaurací je dávno pryč. Je to škoda, zvlášť, když Uhříněves je tak dobře dostupná jakoukoliv městskou dopravou, včetně vlaku. Včetně pěší chůze (nevím, zda se na pivo chodí lépe pěšky, anebo jezdí vlakem).

 No není to nádhera? ;)

Po výletě ale chutná žíznivému nejlépe a to se potvrdilo i tentokrát. Za portfoliem pivovaru stojí tandem Zdeněk Veselý (celoživotní sládek od Medvídků) a Ruda Lach, který je nyní známý zejména svým pololétajícím Prager Laffe (mimochodem, oba dva sládkové, stejně jako provozní z restaurace jsou v Uhříněveském piovaru podílníky - skvělý přístup majitele, jak zajistit kvalitu vařeného i čepovaného piva!). V nabídce restaurace není klasická světlá 12°. V Pivovarské nahradil někdejší PP výborný světlý ležák stupňovitosti 11°. Jinak je ale nabídka široká, zejména co se silných spodně kvašených piv týká. Polotmavá 13°, světlá 14° (skoro nejlepší z celého portfolia) a moc mne potěšil spodně kvašený 16° porter "baltského", rozuměj klasického středoevropského typu. Taková piva mám rád. Jako bonus pak velmi dobrá pšenice a pro zájemce o moderní svrchňáky pak Goldie - potomek právě zmiňovaného pražského floutka.

 16° porter a 11° pšenice.

Marně přemýšlím, kdy a kde jsem se cítil takto příjemně při posezení u nás, ale k úplné spokojenosti mi chyběl malý krůček. Podívat se na obnovený pivovar. Nechal jsem paní Partyzánovou na zahrádce s naším malým Partyzánem, který nadšeně skotačil na zdejším velkém dětském koutku, a vydal se starosvětskou ulicí K Sokolovně k pivovaru.

 Odpolední slunce na fasádě Parostrojního pivovaru
 v Uhříněvsi.

Člověk si někdy říká, že štěstěna je dílem náhody. Když jsem vstoupil na pivovarský dvůr, poprosil jsem zde dva muže v družném hovoru, zda si tam můžu něco vyfotit. Slovo dalo slovo a z jednoho z pánů se vyklubal majitel pivovaru. Za chvíli mi už točil světlou 14° z tanku a povídal o historii i současnosti pivovaru (je skutečně zajímavá, ale tak dlouhá, že si to nechte také raději někdy vyprávět a nebudu zde tím zaplevelovat místo). Nápis "S úctou k tradici" na ceduli u vstupu pro mne dostal nový rozměr, když mi pověděl, že je potomkem původních majitelů, kterým byl pivovar po roce 1948 znárodněn a následně uzavřen.

 Schematizovaná podoba pivovaru a jeho logo na ceduli u vstupu na pivovarský dvůr.

Areál byl nedostatečně využitý, ale naštěstí resituenti se k němu po navrácení nechovali macešsky, postupně ho rekonstruují a obnovení pivovaru bylo jen dalším logickým krokem k jeho záchraně a k nalezení jeho nového smysluplného využití. Nový minipivovar vznikl v bezprostředním sousedství původní varny, technologii dodaly Pacovské strojírny a varní souprava je na 20 hl vyrážené mladiny. Kvašení ležáků probíhá v otevřených spilkách objemu 20 a 40 hl, svrchňáky kvasí v CKTanku. Ležácké tanky jsou taktéž 20 a 40 hl. Majitel mne prosil, abych v interiérech nefotil. Nevím, jaký měl důvod, neboť celý pivovar byl až úzkostlivě vycíděný, lesknoucí se a fotogenický, ale jeho přání jsem samozřejmě respektoval.

Jednu fotku z interiéru pivovaru ale přece jen ukázat můžu. Když majitel viděl můj zájem o pivovar i o jeho historii, vzal mne do prostoru staré varny. Spadla mi čelist - v pivovaru zůstala dodnes dochovaná v nezvykle kompletní podobě původní historická varní garnitura instalovaná firmou Novák & Jahn. Do budoucna by se zde měla nacházet místnost pro zážitkové degustace, pro mne ale zážitkem byla pouhá krátká návštěva tady. Je tedy jasné, že zdejší pivovarská tradice má skutečně co nabídnout - ze současnosti i z historie. Majiteli jsem moc za prohlídku poděkoval a utíkal zpět na příjemnou zahrádku pod kaštany.

 Unikátně dochovaná stará varna - velká devíza do budoucna.

Návštěva v Uhříněvsi se tak povedla po všech stránkách a rád se sem kdykoliv vrátím. Třeba až někdy zase pojedu do Kostelce a jakoby omylem si tu nechám ujet spoj. Důvodem může být i plánované rozšíření portfolia pivovaru, a tak bude možnost ochutnat něco nového. Ale vracet se sem budu rád i tak, ať už pěšky, anebo vlakem. Uhříněveský pivovar a Pivovarská jsou krásným příkladem obnovení klasické venkovské restaurace na okraji Prahy a věřím, že se stane vítaným cílem nejen víkendových výletů. Obnovovaný pivovar by si to jistě zasloužil.

Kéž by podobný pozitivní osud potkával i další české venkovské pivovary a pivnice, které jsou němými zašlých svědky krásných starých časů. A my jsme ten sváteční den na ně zavzpomínali opravdu rádi.

20. června 2016

ŠŤASTNÁ TOVÁRNA A JAKUB VESELÝ

Když se dnes řekne pivo a Slaný, nikdo se už dnes asi nezašklebí nad neobvyklou nabídkou kombinace chuti a spíš automaticky vyhrkne "Antoš". Je pravda, že Slaný, ač je zdejší pivovarnictví také trochu spojeno s jednou z nejvýznamnějších postav historie tohoto oboru u nás, nepatří mezi města, která by pivo evokovala v časech minulých. Není se co divit, když poslední zdejší historický pivovar byl uzavřen již v 80. letech 19. století, následně zbořen, a město tak na reprezentativního pokračovatele muselo čekat více než 130 let. Slánský Antoš se jím, dílem díky kvalitě piva, dílem díky výhodné poloze v historickém centru města a dílem i díky krásné adaptaci Modletického domu skutečně stal a stal se po právu i synonymem nejen současného slánského pivovarnictví (jeho úspěch odráží i v loňském roce otevřený zcela nový průmyslový pivovárek pod stejnou značkou).

Od začátku letošního roku je to ale ve Slaném již zase trochu složitější, a je to tak dobře. O novém slánském mini si vrabci špitali na střeše minimálně rok dopředu, dokonce jsem chvíli měl pocit, že zprávy hovoří právě o novém Antošovském počinu, aby se nakonec ukázalo, že to tak není a skutečně se jedná o zcela nový provoz. Když jsem potom zjistil, kdeže a v jakýchže prostorách se to má ten nový pivovar nacházet, zavýskl jsem si (jakože fakt!) nadšením. Třešinkou na dortu pak pro mne byla osoba, která by měla v novém pivovaru vládnout na varně. Na to.varně. Na toto jsem se fakt těšil a věděl jsem, že nějakou cestu do Slaného, alespoň na čumendu, budu muset brzy vážit.

 Nový slanský minipivovar, restaurace a do budoucna i společenské centrum Továrna.

O Slánské restauraci Továrna jsem se dozvěděl vlastně celkem náhodou někdy loni na konci ledna, když jsme tam s Azyláckým Hanzem vyzvedávali jeden ze sudů na nadcházející IPA festiválek. Ani nevím kdo a proč nám ho tam té lednové noci zanechal, ale to už je dnes snad jedno. Podstatnější je, že zdejší oslava secese vtisknutá do tváře restaurace zanechala stopu v mojí paměti. Nepíšu to na tomto blogu poprvé, že jsou umělecké styly, pro které mám slabost a secese mezi ně zkrátka patří. A industriální secese? Tady jsou možná kořeny toho mého nadšeného zavýsknutí.

 Vstup do restaurace není původní, ale byl citlivě zasazen do fasády budovy. Pro srovnání
 průjezd na současnou zahrádku, který autentický již je. 

Je to tak. Slaný není jenom historické královské město s dodnes dochovaným půdorysem, není to jen gotický chrám sv. Gotharda a nakonec to není ani kopie kaple Božího Hrobu v předměstském Kvíčku či novogotická synagoga na vysokém ostrohu nad Červeným potokem (to město, ač asi neplní přední stránky průvodců, se památkami skutečně jen hemží). Slaný je dodnes i pamětníkem toho lepšího z industriálních časů. Přestože železnice se město dočkalo až poměrně pozdě, v roce 1873, průmyslové podniky se v jeho katastru začaly objevovat už v průběhu první poloviny 19. století. Teprve v jeho závěru a na počátku století 20. se však jako houby po dešti v intravilánu města usazuje řada všemožných výrobních podniků (paradoxně nikoliv ale žádný pivovar, jak již bylo zmíněno).

 To není záběr z válečného bombardování, ale interiér
 sedmipatrové mechanické přádelny firmy Honoré de
 Liser (pův. 1842), která v roce 1900 kompletně vyhořela.
 Fascinující snímek neukazuje jen ničivé následky požáru,
 ale i změť transmisí a řemenic, které byly v té době hlavním
 nositelem  pohybu pokroku. Transmisní pohon strojů se
 hojně využíval i v pivovarech.

Jedním z nich, na železnici navázaná primárně v urbanistické vazbě při nádražní ulici, než napojením na kolejový systém stanice, se stala roku 1908 i Steinova továrna na obuv. Areál byl do ulice orientován bohatě dekorovanou administrativní budovou a do dvora bylo obráceno osmiosé výrobní křídlo mnohem strožejší tovární stavby s typickými průmyslovými okny. To bylo následně ještě někdy po roce 1913 rozšířeno o další čtyři osy (nelze si na fasádě v místě napojení nevšimnout rytmického úskoku mezi okny). Fabrika následně, jak tomu u podobných - víceméně etážových, a tak lehce adaptabilizovatelných - budov bývá, několikrát změnila výrobní program, naposledy sloužila jako gumárna. Což vlastně už neplatí, naposledy slouží jako pivovar.

 Hlavní hala provozu - studené hospodářství.

To také ale nebylo zase tak jednoduché. Nejdříve přišla kolem roku 2012 na řadu adaptace administrativní budovy na restauraci v Rakousko-Uherském stylu. Přesně tu restauraci, ve které jsme onehdá s Hanzem vyzvedávali ten sud. To jsem ještě netušil, jaké má s areálem majitel velké plány. Slaný se stává další destinací, kde osvícený vlastník, ruku v ruce s architekty a zejména s vizí mění jeden z opuštěných industriálních objektů na proudící městské společenské centrum, nebojí se experimentovat, spojovat moderní s tradičním (ta nadstavba nad celým výrobním objektem je více než odvážná, ale zkrátka funguje!) a nechat pulzovat život tam, kde by ho nikdo už nečekal. Výrobní křídlo objektu se tak v následujících měsících proměňuje - a vlastně stále ještě mění - na velký restaurační prostor, v patře jsou připravované společenské sály a co je pro nás nejpodstatnější, celé přízemí zabírá zcela nový moderní minipivovar.

 Interiér restaurace Továrna orientovaný na počátek 20. století.

Minipivovar, v jehož osidlech, snad nečekaně trochu zklidněně, ale o to s větší nadějí do budoucna, přistává a hnízdí Falkon. Respektive, abych byl přesný, samotný Kuba Veselý. A právě za ním jsem se, nečekaně v milém doprovodu Rosti Kloubka (a v plánovaně milém doprovodu mojí rodiny), již podruhé do Slaného zajel minulý týden podívat. Zkrátka už podruhé byla za krátký čas (pivovar otevřel teprve v únoru) cesta, což přičítám na prvním místě právě kráse toho místa a osobě pana sládka, protože do Slaného jsem před tím kromě toho náhodného průjezdu s Hanzem, neměl cestu skoro pět roků. Není se co divit.

 Kuba točí ochutnávky z tanku. Ochutnávky chutnají všem. :)

Mladý, ale šikovný a již dostatečně zkušený pan starý nás provází celým provozem a povídá, povídá a povídá. A my posloucháme a také se ptáme. Zařízení dodala firma Czech Brewmasters, asi se na ty secesní pivovary specializují, nebo co? Jeho rozestavení si v základu Kuba rozkreslil, aby "to fungovalo" a pivovar tak má hromadu super vychytávek. Není to taková bomba, jako jsem viděl na podzim loni u Huskrechta, ale i tak smekám, co si ten kluk dokázal do pivovaru vymyslet a prosadit. Zřejmě mu to běhá, dle ochutnávek, i když, jak sám říká, dnes už by 90% věcí nechal udělat jinak. Ale takový je život v pivovaře a důležité je, že na výsledku to není znát.

 To.varna a na ní Kubův kolega.

Stejně jako minule jsem bohužel odkázán na řízení, a tak tovární piva ochutnávám jen olíznutím z hladinky. Z portfolia (z obou návštěv kupř. světlá Továrenská 10°, světlý ležák Kruták 12°, tmavý ležák Salzberg 12°, Hefeweizen 12°, Maibock 16°, anebo Altbier 11°) je jasné, že pivovar se specializuje zejména na piva evropské provenience, převážně spodně kvašená. Ač je v nabídce i amerikanizující IPA "Protektor" (která není odkazem na pána, jehož smrt jsme si nedávno připomínali, ale na jeden z prvků výrobního programu zdejších gumáren), do budoucna se s ní moc nepočítá. Portfolio evropských pivních stylů má být i budoucnost slánské Továrny. Chápu to a je mi to sympatické, sem to prostě nějak tak lépe sedí a věřím, že to tak nakonec skutečně bude. A to do té míry, že pivovar půjde cestou prošlapávání stále neokoukaných cestiček, které i při stylové čistotě Evropa nabízí. A dosavadní Kubovy experimenty tomu dávají naději.  Co víc, když se mu podařilo bez problémů, po zvláště svrchních poletávkách, takto úspěšně uhnízdit i u spodně kvašených piv.

 Nabídka točeného piva v průjezdu a venkovní výčep.

Procházíme celým objektem doslova od sklepa až po půdu a necháme si vyprávět, kde co v budoucnu bude. Majitel je očividně vizionář, ale já takovým projektům fandím. Navíc, když to tak pěkné vypadá (v tomto případě i díky zcela originální výzdobě stěn a kleneb v interiéru, jejíž původ návštěvník možná vůbec nezpozoruje a jelikož netuším, zda to taky není záměr, nebudu zde ani víc prozrazovat). Prozrazovat nebudu, kromě paušální pochvaly, ani kvalitu zdejší produkce. Vzhledem k té pro mne minimální konzumaci si to nechám někdy na příště (a z drobno-ochutnávky na festivalu na Hradě to zkrátka není ono jako na místě).

 Ležácké tanky jsou na první pohled nelogicky otočené
 do úzké uličky u zdi. V budoucnu budou tvořit pohledový
 celek přes prosklenou stěnu restaurace.

Příště, které určitě proběhne. Toto místo totiž volá potom se sem vrátit, nejlépe v rámci nějakého výletu a pěkně vlakem. Člověk to na něj pak nebude mít daleko, až pořádně okoštuje vše, co bude v nabídce. Asi si tedy počkám, až bude dostavěn i prostor nové restaurace a budu se tak moci od piva dívat přímo na varnu, která je zatím skryta za provizorní stěnou z OSB desek. Snad to bude již brzy, v restauračních pivovarech tak já piji nejraději. I když. I když já možná budu sedět na té trestuhodně nádherné zahrádce ve dvoře, která mi někde v podvědomí říká, že to bude jedním z těch dalších míst, kde budu chtít u piva umřít.

 Krásná zahrádka ve dvoře vybízí sama k posezení.
 Těším se na něj!

Slánská Továrna se zkrátka od á do zet povedla a jsem rád, že ten bedekrově pozapomenutý kraj na severozápad od Prahy tak pěkně ožívá a je skvělé, že i v tak malém (ale historicky významném) městě, jako Slaný nesporně je, má návštěvník možnost si vybrat z nabídky dvou zcela odlišných, ale zato zcela úžasných pivovarských provozů.