22. června 2017

ČESKÝ PIVNÍ FESTIVAL 2017: JEDNOU NOHOU V MAINSTREAMU

O existenci akce jménem Český pivní festival jsem měl samozřejmě již dlouhá léta vědomost. Moc jsem se o něj ale nezajímal a účast na něm odmítal. Odmítal i přátelům, kteří mne na něj tu a tam chtěli vytáhnout. Nějak jsem tu akci nevnímal, že by měla být určena zrovna pro mne. O tom, že preferuji spíše menší a komornější akce jsem tu již dříve na blogu asi psal. Festival minipivovarů na Pražském hradě (o kterém tu ale letos už psát nebudu, protože mi po těch letech už došla inspirace co - snad jen, že letos mi to přišlo nějaké lepší, možná proto, že jsem akci poprvé navštívil v sobotu) považuji za hranu, za kterou asi nejsem ochotný jít. Přesto jsem šel a jednu květnovou sobotu se vydal do obřího party stanu na pražské Letné, který 16 dní akci Český pivní festival hostil.

 Český pivní festival pod dohledem.

Nebylo to náhodou. Loni na podzim jsme se - poměrně náhodně - poznali se Šárkou (která pije pivo) a záhy se i osobně setkali na Pivním partyzánském setkání v Liberci. S Šárkou jsme si hned padli do oka a moje cesta na Letnou byla víceméně reakcí na její pozvání. Šárka je dnes totiž mozkem i motorem této akce potom, co předchozí pořadatelský kolektiv, kterého byla členem, dal od akce ruce pryč a ona se sama rozhodla, že to potáhne dál. Po svém a třeba trochu jinak. A tak jsem zaplatil stovku vstupného a vstoupil do - v mém pohledu - jámy lvové.

 Atrium festivalového stanu, aneb zahrádka na fotografování fejsbukových lajfstajlových
 fotek z festivalu.

Sobotní odpoledne bylo pro vystrašené Partyzány ideální chvílí, kdy na akci zamířit. Stovky lidí, hluk, skupiny popíjející a řvoucí omladiny (omladinou rozuměj +- 30 let), převážně zahraničních turistů. Chvíli jsem se zdráhal pokračovat, ale pak jsem si řekl, proč ne a vcítil se do role turisty, který se zúčastní největší pivní akce v navštívené zemi a vrhl se do centra dění. Komplex stanů, které akci zastřešovaly, tvořily ochoz, uvnitř kterého se nacházel příjemný plácek pod otevřeným nebem. To mi přišlo jako vtipný nápad - zahrádka byla příjemně odstíněná od hluku velkoměsta. V levé kryté části za hlavním vstupem se nacházel VIP prostor s obsluhou, pódium, na kterém probíhal kulturní program a taková hlavní plocha k sezení. Nabídka pivovarů zejména z průmyslového světa (Svijany, Regent).

 Hlavní festivalový prostor (foceno v úterý, kdy tu bylo nadpříjemně prázdno).

Jednu ze spojnic do pravé části pak zabíral plac s občerstvením - co jsem viděl, tak poměrně bohatým, originálním a na české pivní akce zajímavým (i když ne moc pro mne, víc vege nabídku bych ocenil). Pravé křídlo pak patřilo pivní rozmanitosti - dlouhému pásu výčepů rozdělených na tři barevné sekce dle typu nabídky - od běžnějších záležitostí přes zajímavosti zejména z minipivovarů až po speciality točené pouze do malého skla. A od nich další spojnice do hlavního sálu s několika stánky provozovaných přímo minipivovary. V tomto rohu, nepřekvapí, jsem strávil nejvíce času.

 Barevně odlišené sekce pivní rozmanitosti.

Frýdlant, Zichovec, anebo Raven patří k tomu nejlepšímu u nás a i na pípách pivní rozmanitosti byla řada ochutnání hodných piv (včetně takových, která jsem nikdy neměl), takže po této stránce jsem byl spokojen. A já byl vlastně nakonec spokojen docela. Když jsem na Letnou mířil, uvažoval jsem, že se ozvu kumpánovi Fandovi, který bydlí nedaleko a který mne právě v minulosti na akci nejvíce lákal. Pak jsem si to ale rozmyslel. S Františkem to vždy končí nad ránem a já chtěl být brzy doma a pokud možno střízlivý. Co čert nechtěl, nakonec jsem se s Fandou na festivalu seknul do zavíračky a pak i déle v letenských putykách. My se totiž po deseti minutách mé přítomnosti na festivalu zcela náhodně v tom davu potkali. Takový už je život a já byl nakonec rád. :D

 Stánky minipivovarů.

A byl jsem rád, že jsme našli chvíli pokecat i se Šárkou a jejím věčně usměvavým partnerem Milanem. A ne jednou. V úterý jsem měl přes Letnou ještě jednou cestu, tak jsem se ještě jednou zastavil, abych paní pořadatelku ještě jednou pozdravil a také, abych si ozkoušel, jak vypadá Český pivní festival ve chvílích klidných všednodenních odpolední. Nemel jsem moc času, ale jedno pivo u stánku mého oblíbeného Albrechta bylo povinností

 Albrecht, Šárka a dva Partyzáni. Kdo najde toho druhého, má u mne Partyzána. ;)

Nechci tvrdit, že povinností pro mne bude navštívit Český pivní festival i v příštích letech, ale jedno vím jistě. I když Partyzán překročil svůj Rubikon a jednou nohou zahučel do světa pivního mainstreamu, odcházel s celkem příjemným pocitem, že ta akce zas tak strašná není. Naopak, odcházel s pocitem, že koncept, který Šárka nastavila je zajímavý, udržitelný a určitě ne urážlivý. A za to jí patří určitě dík.

PS: v rámci festivalu byly distribuovány Beer Times - oficiální tiskovina akce. Kromě jiného v ní vyšel i takový kratičký výkřik Pivního Partyzána o vysedávání na pivních zahrádkách. Do článku tiskařský šotek propašoval trestuhodný lapsus. Kdo ho objeví nic nedostane, ale - ač se chyba neodehrála na mé straně - se za ten omyl případným čtenářům omlouvám. ;)

14. května 2017

PIVNÍ BAR AZYL, GENIUS LOCI, STÁT, OBČAN A OSTRŮVKY SVOBODY

Ze srdce jsem si přál, abych podobný příspěvek nemusel nikdy psát, ale situace, která se vyvinula v posledních měsících a zvláště týdnech mne donutila, abych vzal do ruky pero a usedl k papíru. O Pivním baru Azyl v Liberci jsem tady na blogu v minulosti psal již vícekrát a vždy mi to činilo radost. Protože Azyl mi činí radost. Nyní mám ale důvody zcela jiné - obavy a starost o jeho pokračování. Přestože aktuální situace zřejmě nepovede (a ani zřejmě vést nemůže) k ukončení provozu tohoto specifického místa, vyhlídky do budoucna nejsou vůbec sympatické. Dnešní situace navíc dokazuje, že věc je mnohem složitější a souvisí s řadou na první pohled nesouvisejících faktorů, které bohužel dávají dohromady obrázek skládanky, jak také vypadá česká společnost v roce 2017.

 Pivní bar Azyl a jeho typický návštěvník.

Přestože o věci bylo na více místech napsáno již mnoho - od poměrně objektivních zhodnocení situace přes vyjádření provozovatele baru až po zcela tendenčně zaměřené články, krátce zde problém shrnu, aby si i čtenáři blogu mohli udělat obrázek. Pivní bar Azyl vznikl roku 2009 v okrajové části libereckého dolního centra, na samém konci staré tovární čtvrti kolem ulice Široká. Ta ani na začátku 21. století není svým charakterem nic dlužná své špinavé minulosti. Zchátralé domy, opuštěné staré fabriky, řada neupravených zarostlých pozemků. Právě v takovém prostředí byl v posledních osmi letech vybudován podnik, který celý prostor nejen oživil, ale zároveň funkčně doplnil jeho specifickou atmosféru.

 Okolí Široké ulice na historickém snímku. Tato čtvrť Liberce původně vznikla živelnou
 výstavbou dělnických domků nahuštěných v úzkých uličkách a následným vznikem řady
 továren, které využívaly vodní síly několika zde protékajících potoků. Místo si dodnes, i
 po několika desetiletích, udržuje specifický genius loci špinavé tovární čtvrti. Spolek Na
 Ladech si z nějakých mně ne zcela jasných příčin jako hlavní poslání vytyčil "zachování
 historického výrazu Lokality jako klidové městské čtvrti" (citováno ze stanov spolku).

Původně malý pivní bar se postupem času, do velké míry živelně, rozrostl do podoby hudebního klubu s velkou pivní zahradou ve stínu vzrostlých stromů. O ní budu za chvíli mluvit ještě šířeji. Provoz Azylu a jeho produkce víceméně, s jedinou výraznou výjimkou, nikdy nikomu nevadil a naopak tento opuštěný kout Liberce jeho kulturně-společenský impuls spíš oceňoval. A co víc, Azyl kromě původního zaměření - pivního baru (kterým je i dnes, takovou nabídku piva z celého světa nenabízí nejen žádná jiná hospoda v Liberci, ale snad v celých severních Čechách) - se postupně stal i zázemím pro řadu nejrůznějších občanských aktivit či kulturních akcí. Prostor se zároveň vyprofiloval jako místo se silným svobodomyslným poselstvím a místo či možnost se zde realizovat v něm měl takřka každý. 

 Pivo na zahrádce Azylu chutná nejlépe. Její atmosféra
 připomíná zajímavou kombinaci bavorských kellerů a
 berlínských komunitních center. 

Když píšu takřka každý, tak snad s výjimkou neonacistů, bolševiků a podobné verbeže, jejíž ideologický rámec je právě tím, který smyslu Azylu odporuje. Dokázal jsem vždy pochopit, že podoba a nastavení klubu nemuselo každému na první pohled svou odlišností zcela úplně vyhovovat. Na druhou stranu, snad nikdy jsem se nesetkal ze strany lidí, kteří Azyl měli možnost více poznat, s nějakou kritikou, naopak. Duch seberealizace a důraz na poselství svobody vždy byly tím, co jeho návštěvníci "zvenku" oceňovali (a já naopak nyní velmi oceňuji a vážím si jejich podpory, které se v současné situaci Azylu z jejich strany dostává).

 Azyl jako prostor pro konání společenských akcí:
 Partyzánských pivních setkání se každoročně

 účastní několik desítek sládků, majitelů pivovarů,
 provozovatelů pivnic, historiků a vůbec přátel
 dobrého piva a pivovarnictví.

Situace se radikálně změnila, když si v druhé polovině loňského roku na maličkém pozemku přímo naproti Azylu postavil dům jistý pan Smetana, který se záhy začal v místě angažovat jako hlas starousedlíků. Existují lokality, které dlouhá léta fungují a žijí v rovnováze dané povahou všech, kteří v nich koexistují a kteří dokážou navzájem tolerovat, podporovat, anebo v případě problémů diskutovat a řešit situace tak, aby synergie jejich působení přispívala k oživování daného prostoru. Přirozeně. Přesně tuto rovnováhu se panu Smetanovi podařilo narušit. Záhy po nastěhování založil s dvěma dalšími občany (včetně výše zmíněné notorické stěžovatelky) Spolek Na Ladech, jehož cílem má být údajně zvelebení okolního prostoru. Osobně nevidím na podobném snažení nic špatného. Za chybu ale považuji, když se někdo zcela uměle bez znalostí a s ne zcela jasnými záměry rozhodne přetvářet prostor, který desetiletí, možná staletí žije svým vlastním životem za udržování mimořádného genia loci.

 Azyl poskytuje prostor i setkáním domovařičů. Ochutnat vzorky svých domácích piv
 zde mohli např. na Libereckém IPA festiválku v roce 2016.

Pivní bar Azyl, jeho specifická podoba, neuchopitelný rámec jeho kulturně-společenského přesahu a v neposlední řadě zejména pak skutečnost, že do něj chodí lidé, kteří - světe div se - konzumují alkoholické nápoje a domů pak odcházejí třeba i opilí se zřejmě stala zmíněnému spolku natolik obtěžující, že se rozhodli jeho existenci znepříjemnit, anebo nejlépe zcela zrušit (jak nakonec nepokrytě přiznávají na jedné nahrávce, kterou sami původně pořídili ze zcela jiných důvodů). Na začátku hry dostali do ruky silné karty.

 Pivo jako kultura. Zde narážení vysmoleného
 dubového soudku se speciálním pivem.

Vracím se zpět na začátek, vracím se na pivní zahrádku Azylu. Její prostor vznikl před lety víceméně přirozeně na dvoře v sousedství domu, ve kterém Azyl sídlí. Dvůr byl zanedbaný, nevyužívaný a plný odpadků. O jeho úklid a zvelebení do podoby, jak ho známe dnes, se postarali sami návštěvníci klubu, avšak Hanz, jeho provozovatel, zde udělal zásadní chybu, která je původcem všech současných problémů. Ať měl důvody jakékoliv, provoz zahrádky patřičně nenechal zpapírovat, což v zrcadle věci, kdy pozemek ve skutečnosti patří městu je zásadním zádrhelem. Pomíjím nyní veškerá zákonná opatření, která se ve věci nyní řeší (a která snad povedou i k jeho alespoň částečné zpětné legalizaci), podstatnější příběh se totiž odehrával jinde. 

 Pivo jako vzdělávání. Azyl dal ve své historii prostor i řadě přednášek, zde konkrétně
 hovoří Václav Vomáčko ze skupiny českých hodnotitelů BJCP o fenoménu pivního
 stylu IPA (Liberecký IPA festiválek 2017).
Spolek Na Ladech město požádal o výpůjčku daného prostoru s tím, že by na ní rád provozoval komunitní zahradu (o tom, zda za žádostí stály čisté úmysly, anebo záměr zlikvidovat zahrádku Azylu, nechám k posouzení na čtenářích). Město pozemek spolku "přikleplo", aby ale záhy obdrželo žádost na jeho odkoupení od majitele objektu, kde Azyl působí, kterou se samozřejmě muselo začít také zabývat. Drobný spor kolem zapomenutého dvora na konci Široké ulice se náhle stal veřejným politikem (se vším, co taková věc ve městě pod Ještědem přináší), jehož se - v tuto chvíli ani ani ne zas tolik vlastní vinou - stal Azyl součástí, kterou nikdy nechtěl být. Problémem se tak otevřela cesta ke vleklému sporu, na jehož konci možná bude pozemek ve vlastnictví majitele objektu (a možná také ne), pivní zahrádka bude pokračovat (a třeba také nebude), ale tak nebo tak bude samozřejmě pokračovat Pivní bar Azyl. Jenže.

 Pivo jako alkoholický nápoj. Možná to někoho překvapí, ale Azyl tu a tam opouštějí
 hosté ne zcela střízliví. Je úkolem Pivního baru, aby kultivoval jejich chování tak, aby
 nebylo trnem v oku ostatním. Spor kolem Pivního baru Azyl je i sporem o diskurz
 ohledně využívání městského prostoru, trávení volného času a zejména sousedských
 vztahů.
Jenže - a to je důvod, proč jsem se nakonec rozhodl celý tento příspěvek napsat. Poslední měsíce v Azylu nejsou takové, které jsme pamatovali poslední osm let. Poslední měsíce v Azylu jsou spojeny s takřka každodenní návštěvou městské policie, která je nucena na "podněty občanů" kontrolovat údajný hluk linoucí se z hospody (nutno poznamenat, že obvykle zbytečně, pokutou skončila jediná z těchto kontrol). Na provoz Azylu jsou v sérii krátce za sebou posílány kontroly ze strany hygieny, hasičů, stavebního odboru, živnostenského odboru a další (není těžké domýšlet, kdo za podněty asi stojí). Prostor Azylu je pravidelně - a zřejmě cíleně - monitorován kamerou z protějšího domu a jeho majitel disponuje řadou záznamů, na kterých jsou opakovaně natočeni návštěvníci Azylu, jejich auta ad.

 Azyl poskytl za osm let existence prostor pro vystoupení stovkám kapel z celého světa.

Zatím jako nepodložená spekulace se jeví událost z předminulého týdne, kdy do Azylu dorazil neznámý člověk, který se několik desítek minut pokoušel vyvolat konflikt a svou angažovanost zakončil výzvou výčepnímu "ať s ním jde ven". Výčepní samozřejmě s díky odmítl a poslal provokatéra tam kam patří. Možná to byla náhoda, ale možná taky ne a je otázkou, zda kameraman odnaproti právě nečekal na svůj mistrovský záběr. Kolektiv kolem Azylu se může donekonečna snažit situaci řešit, vycházet vstříc, ale je jasné, že nikdy si nemůže být 100% jistý (a ani to není v silách běžného člověka), že se nějakým - byť jakýmkoliv - způsobem takříkajíc nenamočí.

 Fireshow před Azylem jako kulturní doprovod jedné z akcí. Dnes bychom z něj,
 kromě pěkného zážitku, měli možná natočené i nějaké to video.

Je rok 2017 a stát přináší na bedra obyčejných lidí, drobných podnikatelů explicitně, jedno nařízení za druhým. Azyl, fungující celých osm let zejména na principech DIY (Do It Yourself), za přispění jeho vlastních návštěvníků jak finančními, tak lidskými zdroji působí v podobném světě trochu jako zjevení. Hospody a kluby se zavírají, tu nezvládli EET, tu je vyčerpala ta a ta úřední zvůle. Azyl vše překonal a šel dál. Možná to zrovna z mých úst bude znít divně, ale přiznám se, že jsem nikdy neměl z principu až takový problém s podstatou většiny těchto nařízení, která "shora" přicházejí. Nakonec, zákony jsem vždy vnímal, že jsou tu primárně od toho, aby udržovaly společnost v koherentně funkčním režimu a udržovaly její - už sám o sobě tolik vratký - vztah se státem. Pokud pak nejsou zákony z principu namířené proti lidem (což chci - možná trochu naivně - věřit, že tak většinou skutečně je) a není v praxi nutné jejich destruktivní nadvynucování zbytečnými restrikcemi a kontrolami, neměly by logicky působit negativně.

 Benefiční dražba děl libereckých umělců v rámci akce "Obraz pro obraz", která
 podpořila aktivity směřující k zákazu kožešinových farem v ČR. Akce proběhla v
 létě 2015 za účasti široké veřejnosti na zahrádce Azylu.

Problém ale nastává tehdy, pokud se synergický běh společnosti někdo rozhodne narušit a do ruky dostane díky těmto nařízením takové trumfy z rukávu, že se proti nim stává férová hra takřka zbytečnou. Azyl možná vyhraje boj o svojí zahrádku, zatím přežil bez ztráty kytičky řadu kontrol, a i když ty které aktuálně probíhají možná nějakou drobnou újmu přinesou, konec podniku stejně zřejmě nezpůsobí. Co ale bude dál? Další kontroly se dají čekat a zásahy státu, který právní rámec fungování podobných podniků svázal do tolika ne úplně jednoznačně splnitelných opatření, dávají sociálně zřejmě ne zcela vyspělým lidem do ruky zbraně, proti kterým se těžko bojuje. Těžko říci, zda může situace, kdy se druhá strana není ochotna jakkoliv domluvit, vůbec dopadnout dobře.

 Pivní bar Azyl představuje alternativní prostor s výrazným společenským přesahem.
 Dokladem může být i akce z konce letošního dubna, kdy zde svůj večírek uspořádali
 účastníci mezinárodní archivářské konference. Jako kulturní program vystoupila
 legendární liberecká undergroundová kapela Drobný za bůra.

Azyl pro mne vždy byl místem, kde jsem se cítil být doma, místem, kde jsem se mohl realizovat, kde fungují principy, kterých si v životě nejvíce vážím - osobní angažovanost, aktivity, které nejsou motivovány ziskem, schopnost kolektivně fungovat, touha zpřístupnit prostor a jeho možnosti všem bez rozdílu pohlaví, orientace, rasy i víry a zároveň se vymezit vůči těm, kteří podobnou svobodu netolerují. Ve chvíli, kdy ale stát dává falešné karty do rukou těm, kterým jsou podobné principy cizí si uvědomuji nejvíc, jak je existence míst jako Pivní bar Azyl, těchto malých ostrůvků svobody, pro společnost tolik důležitá a nenahraditelná.

Výše psaný příspěvek je pouze mou osobní výpovědí. Hanz Horáček, provozovatel Azylu, se na ní nijak nepodílel a ani neví o tom, že jsem se rozhodl jí napsat. Je mi jasné, že tento příspěvek chod událostí kolem Azylu neovlivní, hlavní motivací pro jeho napsání (kromě výše řečeného) byla snaha Hanze alespoň trochu v současné situaci podpořit, neboť si ho vážím mimo jiné i jako člověka, který mi v minulosti vícekrát nezištně pomohl a vím, že by to tak bylo i kdykoliv znova.

6. dubna 2017

VIA CIBIA ANEB EXKURZ DO PIVNÍHO SVĚTA ČESKÉ VESNICE ROKU 2017

Když jsem tu loni v květnu přinášel pár slov o vydařené ústecké konferenci Orosené dějiny, netušil jsem, že jen o pár dní později mi přijde ze strany Collegium Cibium nabídka, abych se stal korespondentem této slovutné stolní společnosti. Nabídku jsem samozřejmě s potěšením přijal, ale zároveň jsem si tím podepsal ortel povinnosti přinést nyní i pár slov ze zcela zásadní akce z jejího života. Z akce jménem Via Cibia. Ač Collegium Cibium je společností stolní, jedním ze základních stavebních kamenů jejího fungování je nepravidelný výlet za poznáním krás našich krajů, spojený samozřejmě s konzumací a ochutnáváním mnoha piv, nejen těch s dědkem na etiketě.

 Logo Collegia Cibia. Victor Cibich není na výletě, Victor Cibich valí škopky před
 vlakovou zastávkou ve Velkém Březně.

Datum letošní Cibie jsem měl v diáři poznamenané dlouho dopředu - nejen, že jsem považoval za důležité se jí zúčasnit - vždyť právě její absolvování je teprve opravdovým potvrzením členství ve společnosti, ale zároveň jsem se moc těšil na výlet do krásného kraje, který jsem doposud znal spíš jen tak zpovzdálí. Z vlaku či auta při projížďkách po druhém břehu či v údolí pod ním, anebo z řady procházek, které ale vždy - ani vlastně netuším proč - skončily na jeho hranici. 

 Začínající jaro v Českém Středohoří.

Ten krásný kraj se rozprostírá v nejjihozápadnějším výběžku té části Českého Středohoří, kterou zčistajasna protíná prudké údolí vymleté řekou Labe. V místech, kde se historicky vždy vstupovalo do Čech, v místech, kde se táhlý a spíš méně členitý masiv Verneřického středohoří mění v nížinu střídanou fascinujícími homolemi vulkanických reliktů. Právě do tohoto krásného, ale taky hrozně opuštěného kraje byla letošní Cibie naplánována. Na nijak náročný výlet do příjemně kopcovité krajiny plné krásných výhledů, jejíž tektoniku narušují historické vesničky malebně položené na úbočích jednotlivých vrcholů. Tento příspěvek tak berte nejen jako reportáž z jedné vydařené výpravy, ale zároveň i jako exkurz do pivního a hospodského světa české sudetské vesnice na jaře roku 2017.

 Porta Bohemica aneb řeka jako součást krajiny, ale i prostředek dopravy a průmyslu.

Sobotní ráno jsme se na Viu sjížděli ze všech směrů, abychom se po krátkém vlakovém přesunu všichni úspěšně sešli na nádraží v Libochovanech. Odtud jsme již chtěli pokračovat pěšky. Až do cílových Litoměřic to bylo i poslední údolní zastavení při řece Labi. Sluníčko nádherně svítilo, počasí si Cibiáni umí objednat opravdu perfektní. Ač padl i návrh zajít si trochu zpět do starých Libochovan, neboť zde dle všech informací působí hostinec Na Kovárně s Velkým Březnem na čepu, nakonec více hlasů disciplinovaně hovořilo pro to vyrazit rovnou na cestu. Čas dne přece jen není nafukovací a nějaké nečekané zdržení hned na začátku by mohlo být později na škodu.

 Historické Libochovany. Kdesi pod kostelem se nachází nenavštívená hospoda Na
 Kovárně.

Vycházkové nadšení však výpravě vydrželo jen celých 200 metrů. Ještě než začala žlutá turistická značka vůbec stoupat k návrší hradiště Hrádek, zastavil naše kroky hvizd rozhodčího. Na hřišti místní dorost, na čepu ve stánku při něm velkobřezenská desítka. Sobotní dopoledne vždy na vsích a maloměstech patřilo fotbalu a nás těší, že stále patří i točenému pivu. Dle síly a nálady tak padají jeden dva Březňáci a naše cesta konečně začíná.

 Fandíme a pijeme.

Náhorní kraj nad prudkými srázy labského údolí je dobře viditelný z vlaků, které projíždějí po druhé straně řeky pod ujetou dálnicí. Celý můj dosavadní život mne pak slovy "tam bych se chtěl někdy podívat" lákala trojice křížů pod vrcholem Kalvárie v dominantní poloze na skále takřka kolmo nad řekou. Díky letošní Via Cibia se mi to konečně splnilo. Zastávka u Tří křížů byla nejen povinným občerstvovacím zastavením, ale i příležitostí užít si toho nádherného výhledu. Je u nás jen pár takových. Ač viditelnost trochu narušoval mlžný opar, pohled do údolí řeky, křižované v sobotu poprvé v sezónně parníkem Porta Bohemica byl fascinující. Stejně jako les komínů průmyslových Lovosic, který možná řadě lidí přijde ošklivý, ale já si ho užívám a k tomuto místu prostě už nějak tak patří.

 Tři kříže a pár piv.

Zastávka na posilněnou s pár pivy je však jen krátká a my rychle pokračujeme k jednomu z - alespoň pro mne - vrcholů cesty. Kamýk je nejen zříceninou hrádku s nádherným výhledem do krajiny, ale i stejnojmennou vesničkou, která je více známá zdejším pobytem Bedřicha Smetany a méně už svou malebností. Kamýcká náves je dodnes víceméně zachovalá v hmotě se zdejší typickou zděnou architekturou. Někdejší význam zdejšího panského sídla dokládá rozsáhlý areál hospodářského dvora na úpatí hradního kopce. Nás ale nejvíce zajímá místní hospůdka - jak jinak než Pod hradem, která se krčí zastíněná v soutce za místním obecním úřadem. Prameny zde dlouhá léta avizují pivo z hlavního města chmele, a tak jsme zvědaví.

 Cesta ke Kamýku působí až filmovou scenérií.

Na čepu bohužel nakonec pivo z hlavního města piva, ale i tak jsme rádi. Jsme rádi, že je vůbec otevřeno, popravdě je teprve sobotní poledne. Místní vedoucí i paní za výčepem jsou moc příjemní, a tak i tu G11 dokážu přežít. Nežehrám ani natolik na pivo z velkopivovaru (nakonec jednu z debat při poněkud delším posezení na zdejší zahrádce věnujeme právě kvalitě piv z velkých pivovarů, ve které nepanuje nad pivy značky Gambrinus jasný názor), ale spíš nad odtržením podobné značky od zdejšího kraje. Kamýk se svým geniem loci by si určitě zasloužil víc. Ale buďme rádi i za ty dary.

 Na kamýcké návsi. Místní hospůdka je vlevo,
 slunečník Žateckého pivovaru svůj boj prohrál.

Kamýcká hospůdka je jinak taková běžná venkovská putyka, ale s neobyčejně příjemnou - již zmíněnou - zahrádkou. Posezení tady bylo jednou z nejhezčích chvil celé výpravy a Kamýk jako takový splnil moje očekávání. Nakonec i ta očekávání pivní, když jsme později, při výstupu na hradní kopec, otevřeli pod zdejší zříceninou dvě domácí piva Partyzán. Teprve díky vnímání bohatého aromatu naší American IPA docenil zbytek výpravy na Kamýku, proč s sebou na cestu taháme dva praktické cestovní "půllitry" objemu 0,2 l.

 A pak že tahat sklo na výlety je zbytečnost. ;) Foto: Martin Veselý (výřez).

Jak se na Kamýku přelilo dopoledne v odpoledne, pomalu se přelévala i turistická morálka naší výpravy. Přesto jsme ještě jednou toho dne vystoupali do výšin s nádherným výhledem. Vrch Plešivec je jím vyhlášený, stejně jako kamennými poli, které zde vytvořil zub času a eroze. Klopýtání po nich bylo v tom slunečném horkém odpoledni opravdu náročné a není náhodou, že na vrcholu kopce, ve stínu malého lesíka, padlo více než hodně pivních osvěžení. Včetně výborného 18° Baltic Porteru ze Svatokopeckého pivovaru (díky Ivoši ještě jednou za vybavení jím na cesty!). Ač jsem se po Kosteleckém Chmelovárku dušoval, že už ho nikdy nebudu pít, nakonec jsem jím nepohrdl ani tentokrát. Tajný tip: až jednou vylezete na kamennou horu v letním parnu, není lepšího osvěžení než lahev odporně silného ležáku. Ocenili ho, myslím, všichni. ;)

 Výstup na Plešivec s Kamýkem a Středohořím za (pod) zády.

Po sestupu z Plešivce morálka výpravy definitivně klesla do módu unaveného opivněného jarního odpoledne. Věřte tomu nebo ne, ale i na návsi další vesničky po cestě, Hlinné, byla otevřená hospoda. Nijak objevně nazvaná prostě "Hospoda Hlinná", nijak objevně s nabídkou z PP, ale jak už jsem tu jednou napsal. Díky za ní. V tomto kraji ještě více nepatřičně působil Radegast na čepu, na druhou stranu, ani se nepamatuji, kdy jsem toto pivo naposledy pil, a tak jsem nepohrdl.

 Absolutní veget na pěkné hlinenské návsi.

A nepohrdl ani zbytek výpravy, která se v Hlinné trochu rozdrolila. Menší část spěchala nejkratší cestou do Litoměřic na plánovanou oslavu narozenin, větší část nic nedbala ohromného zpoždění, které jsme po cestě nabrali, a věnovala se zasloužené relaxaci na pěkné Hlinenské návsi. V takovém prostředí a při takovém počasí musí dobře chutnat snad každé pivo (teda s výjimkou Staropramenu, samozřejmě). Rozpad pochodového nadšení tak byl vyvážen jedním z nejpříjemnějších zastavení letošního jara. Což se nebojím takto napsat, i přestože začalo teprve skutečně nedávno.

 Světla a stíny odpoledního jara v Českém Středohoří.

Zhodnocení situace nakonec vedlo k revizi celkového plánu výletu, a tak výšlap na Hradiště a cestu přes Mentaurov do Skalice si necháme někdy na příště. Slunce začalo pomalu, pomaličku sestupovat za obzor kdesi na nekonečném západě české roviny a my v prodlužování jeho stínů sestupovali z Hlinné rovnou k Litoměřicům. Věže jejich krásného historického centra v údolí pod námi měnily barvy odpoledního smrákání.

 Klesáme do Litoměřic.

Cestou necestou, po silničkách i po lukách jsme nejkratším možným způsobem mířili do cíle naší výpravy. Žízeň, možná únava a také fotogeničnost scenerie způsobila, že se celá výprava roztrhala do velmi dlouhého hada, který se dal dohromady až dole ve městě, respektive na Pokratickém předměstí v hospůdce U Dědka. Na čepu překvapivě nikoliv Březňák, ale Holba z dalekých Jeseníků (Holba je v tomto kraji, co jsem se tak díval, vůbec oblíbeným pivem - že by nějaký aktivní obchoďák v terénu ;) ).

 Podvečerní nálada U Dědka na Pokratickém předměstí. Foto: Martin Veselý (výřez).

Hospůdka U Dědka nebyla ale rozhodně naší finální destinací. Kromě zmiňované oslavy narozenin, na kterou beztak většina výpravy vůbec nedorazila, byl cílem samozřejmě i některý z místních pivovarů, kterými jsou Litoměřice dnes vyhlášené. Tehdy se výprava rozdělila naposledy. Já byl v té menší části, která si před definitivním koncem v Labuti ještě zaskočila na jeden světlý ležák do Biskupského pivovaru. Ten své brány otevřel teprve loni hned zkraje roku. Místní pivo na betoně zdejší trestuhodně nepřipravené zahrádky chutnalo výborně.

 Biskupský pivovar loni v březnu. Frekventovaná Komenského ulice před ním je jeho
 největší slabinou.

Tuto krátkou zmínku o Biskupském pivovaru berte jako malou náhradu za článek, který jsem loni touto dobou na blog připravoval potom, co jsem tento pivovar navštívil poprvé. Bohužel navždy zůstal ve stavu nedopsaných konceptů, ale z faktu, že jsem měl chuť sem znova zajít je snad jasné, že se mi tu líbilo a chutnalo i tenkrát.

 Varna pivovárku.

Během posezení před Biskupským pivovarem definitivně propadalo stmívání do litoměřických ulic a následné poslední setkání celé výpravy na zahrádce pivovaru U Labutě se rozpustilo v opilecké tmě aprílové noci. Via Cibia byla u konce.

Byl jsem upřímně překvapen, že i na jaře roku 2017 žije česká - a v případě té sudetské je to překvapení zvlášť silné - vesnice hospodským životem. I v těch nejzapadlejších vesničkách na nás čekaly otevřené dveře návesních hospůdek, kolem kterých posedávali další poutníci, anebo i zdejší. Je dobrou zprávou, že místní život zatím tepe dál a věřím, že to tak bude i nadále - a bude jen lépe. S tajným přáním, aby bylo lépe i při výběru piv na čepu. Myslím, že v roce 2017 jsou doby, kdy vesnická hospoda musela automaticky znamenat logo velkovýrobce na fasádě dávno pryč a vývěsní štíty regionálních pivovarů by jim slušely mnohem víc. Mnohem lépe by se na ně pak při těch všech výletech, zastaveních i neplánovaných zásecích dívalo a určitě ještě lépe ochutnávalo. Uvidíme.

Rád se o tom, jak a kde žije venkovský (nejen pivní) život na Ústecku (ale i jinde) přesvědčím na další Via Cibia. Ta první s naší účastí mne totiž opravdu moc moc bavila a nic nám ani nevadilo, že kvůli tomu všemu pivnímu zdržování jsme si její trasu nakonec prodloužili ještě o pár pěkných kilometrů nočního pěšího výletu domů, když nám úspěšně ujely všechny původně reálně uvažované přípoje. Rozpustilé pivní výlety jsou snad jedinou oblastí života, kde mi nevadí narušování časových harmonogramů. Ba právě naopak, nějak tak to při nich vyhledávám. A nejen v tomto směru splnila letošní Via Cibia veškerá moje očekávání. ;)

13. března 2017

ZPÁTKY NA CHMELOVÁRKU

Náhlá rozhodnutí jsou vždy ta nejlepší a toto přišlo vlastně z ničeho nic. "Což letos zajet konečně zase na Chmelovárek?" vypálil jsem u jedné únorové snídaně až z toho malému Partyzánovi zaskočil rohlík. Za chvíli jsem už stál na zápraží s telefonem a volal Petrovi Měrkovi. Ne abych mu sdělil tu šťastnou novinu, ale protože jsem chtěl naší účast ještě zatepla nějak pojistit a nacpal se mu hned do odborného programu s povídáním. Ne, kecám, já měl totiž u Petra jeden velký dluh. Před třemi lety mne on sám poprosil, zda bych si nechtěl nějaké povídání připravit a já mu na to tehdy rád kývl, abych...

 Po čtyřech letech zase tady...

... ano, abych mu záhy musel s velkou omluvou odmítnout. Do věci přišly neodkladné nečekané osobní záležitosti (svatba v nejbližším okruhu přátel), a tak to bohužel bylo i v dalších letech (datum Chmelovárku koresponduje hned s dvojicí narozenin v našich rodinách). Letos jsme se ale rozhodli program upravovat nikoliv dle rodiny, ale dle Chmelovárku a Měrka si mne už psal do seznamu vystupujících. Já tím zabil rovnou dvě mouchy jednou ranou. Měl jsem již delší dobu v přípravě článek na blog o historii a vývoji pojmu (a tak trochu i stylu) "ležák" a bylo mi jasné, že pokud nebudu muset, nikdy ho nedopíšu. Chmelovárek tak byl vhodným prostorem pro prezentaci pilotních výsledků toho, co nakonec vyjde v článku (ten zamýšlený pilot nakonec vyšel na děsuplných 45 minut povídání, tak věřím, že moc nenudil, aby to pak vůbec někdo chtěl číst) a zároveň pojistkou, že to dotáhnu. Nebudu ale kecat, když napíšu, že to vystoupení opravdu nebylo hlavním důvodem, proč jsme jeli.

 Chmelovárek 2013, pamatujete?

Kostelecké Chmelovárek, ač jsem na něm byl doposud jen jednou - a to navíc před čtyřmi lety, se nebojím opakovaně označovat za legendární akci. Není u nás snad druhé setkání tohoto typu, které by ještě pamatovalo staré dřevní doby českého domácího vaření piva. Časy i lidé se mění, ale Chmelovárek zůstává. Navíc jeho koncept, pořadatelský kolektiv z malé dědiny na Hané a další ho od jiných podobných (zvláště těch současných) domovařičských soutěží odlišují. Přátelská atmosféra a autenticita zde jasně válcují hipsterskou přehlíživost a lehkou nabubřelost jiných setkání (která tak na mne alespoň působí, musím to někdy zajet zase někam ověřit :) ). Ono i ten krásně moravský Kostelecké Chmelovárek zní přece jen lépe než nejrůznější Competitions, Meetings a další podobné nesmysly.

 Petr Měrka zahajuje VIII. Kostelecké Chmelovárek.

Důvodů jet jsme ale měli přece víc. Život na krutém severu s sebou přinesl i odloučení od lidí, se kterými jsme se dříve opakovaně vídali a dnes je takových chvil jako šafránu. Chmelovárek tak byla skvělá příležitost to napravit. Konkrétně hovořím zejména o přátelích z Domácího pivovaru Komár a ze Svatokopeckého pivovaru, se kterými jsme tak mohli strávit skvěle vydařený víkend a se kterými jsme - s naším Domácím pivovarem Partyzán - vyráželi v sobotu ráno do Kostelce ve společné posádce.

Byl jsem v očekávání. Co se změnilo, co bude jinak. Měl jsem tušení i nabytou vědomost, že všechno. A nemýlil jsem se. Chmelovárek je již od roku 2014 v (mnohem) větších prostorách, které ale už letos i samy byly tak tak. Těžko říci, kam bude Petr přemisťovat akci příště, žádnou sportovní halu jsem v Kostelci při krátké zdravotní procházce neviděl. Změnilo se i osazenstvo akce. Viděl jsem sice řadu tváří, které jsem si pamatoval z akce před čtyřmi lety, ale zejména mnoho nových a neznámých. Když jsem se rozhlížel, uvědomil jsem si naplno, jak je skutečné setkávání k nezaplacení oproti internetovému tlachání. Vždyť my nebyli na žádné domovarnické akci tři a půl roku! Řadu lidí "ze scény" jsem tak znal pouze jako jména a příspěvky na internetech a fejsbucích. Tady se najedou zhmotňovali do skutečných postav a skutečných tváří a samozřejmě skutečných piv v jejich rukou. Díky za to, všechna ta seznámení mne moc těšila. Stejně jako mne samozřejmě těšilo setkání se starými známými.

 Trochu se nám to tu zaplnilo.

A těšila mne i jedna drobná změna, kterou jsem vyvolal drzou malou poznámkou v závěru příspěvku o Chmelovárku 2013. Vegetariáni a vegani už nejsou na akci odstrčeni na druhou kolej a ve stánku s občerstvením (s nejvíc sympatickou obsluhou - což ale byl na Chmelovárku standard všude) se celý del jely mj. i výborné smažené brambory s cibulí. Snědli jsme jich snad pět kilo - Petře, toto u mne ještě významným způsobem máš schované!

 Z odborného/přednáškového programu.

Chmelovárek 2017, i přes to, že ztratil tu klubovou podobu starých roků, byl díky tomu všemu výše psanému zase neskutečně příjemnou akci, kterou jsem si užil i přes totální únavu způsobenou takřka probdělým předcházejícím týdnem. A také kolosální kocovinou, kterou na mne naválcoval neskutečně výborný a hlavně nebezpečně pitelný Baltic Porter ze Svatokopeckého pivovaru, jehož větší než malé množství jsem byl nucen vypít v pátek v noci a zvláště v sobotu nad ránem při přípravě podkladů na sobotní prezentaci o tom zpropadeném ležáku. Možná jsem měl ale spíš více zapracovat na přípravě podkladů na náš soutěžní ejl, který se na bednu nedostal. Tím gratuluji všem vítězům (některá z těch piv jsem měl čest ochutnat), i když je jasné, že na Chmelovárku jsou nějaké výhry to poslední, o co by na akci šlo (jména nepíšu, určitě se někde objeví v ofiko materiálech).

 Vyhlášení vítězů.

Kostelecké Chmelovárek je na prvním místě super setkáním neuvěřitelně bohaté mozaiky lidí, které ale spojuje jedna láska - k pivu a jeho domácímu vaření. V tomto případě zabalené do tak sympaticky upřímného a přívětivého rámce, že člověku bez mrknutí oka stojí za to jet sem přes celou zemi. Za to patří celému kolektivu kolem spolku Kosteláň obrovský dík. Jen mne při tom letošku přepadla jedna taková obava. Jak to udělat, aby se z Chmelovárku, jehož sláva se rozkřikla do celého světa, nestala opravdu masová akce, čímž by ztratila to nejdůležitější co má - své kouzlo? Nevím, ale věřím, že organizátoři na to přijdou. Svůj příspěvek o Kosteleckém Chmelovárku bych tak jen rád zakončil krátkým souhrnem. Nejezděte tam! Je to hrozná akce, těžká nuda, hnusné pivo a divní lidé. Nemá to cenu a zůstaňte raději doma. Tak jako já poslední tři ročníky. Které pevně věřím byly ty - samozřejmě myslím ty bez mé účasti - opravdu poslední.

5. března 2017

SEVEROČESKÉ PIVNÍ STŘÍPKY

Uplynulý týden byl velmi bohatý na drobné pivní zážitky, které by si samy o sobě příspěvek asi nezasloužily. Všechny se ale uskutečnily na severu, čímž získaly společný rámec, a já tak mohu přinést mozaiku příběhů, které lemovaly dvě sobotní masopustní akce.

No dobrá, abych úplně nekecal, za prvním zážitkem jsme se odvážně vypravili až do Středních Čech, místo si tu ale zaslouží. Pro pivovar v Lobči mám slabost, o tom jsem tu už na blogu psal vícekrát, navíc jeho poloha je v samé severní výspě kraje a popravdě, podnebí i atmosféra je tady taková severská, a tak se ho sem nebojím zařadit. V Lobči minulou sobotu poprvé pořádali masopust a my, protože jsme toho dne měli cestu kamsi k Teplicům, rozhodli jsme si trochu zajet a podívat se na to.

 Pavel Prouza právě zahajuje hojně navštívený lobečský masopust.

Akce v lobečském pivovaru mne vždy bavily svou pohodou a nemasovostí, a tak to bylo i s masopustem. Co na tom, že jsem piva mohl jen líznout a vepřové hody v pivovarském výčepu mne opravdu nelákaly. Mě se tam moc líbilo. Zájem (zřejmě) nejen místních byl také velký, vyhřátý pivní výčep byl zcela zaplněn, ale to krásné slunečné popoledne se kvitovalo i příjemné posezení na lavicích venku pod velkými průmyslovými okny staré varny.

 Na střechách ještě leží sníh, ale sluníčko vybízí
 k posezení venku.

Pivo na sluníčku chutná a bylo opravdu z čeho vybírat. Z mých pár doušků jsem seznal, že aktuální jednochmelová IPA s americkou odrůdou Willamette mi chutnala méně, než její Summitová předchůdkyně, ale 14° Zimní Stout byl naopak výborný. Jsem zvědavý, kam se kvalita lobečského piva bude ubírat do budoucna se změnou na varně, sládek Tomáš Fencl odchází vařit kamsi do neprobádaných pohoří v Ekvádoru. Držím palce jemu i v Lobči, ať se i nadále daří (minimálně tak, jako se - dle mého odhadu - vydařil zdejší první masopust).

 Lobečský pivní průřez.

Sušárnu chmele v Dubé jsem znal z fotek snad od dětství, ale teprve cestou z Lobče jsem si splnil svůj sen se k ní konečně podívat. Dubá samotná dnes nepředstavuje příliš zajímavé město, i když má zajímavou historii a památek je tu také požehnaně. Ta nejzajímavější se ale krčí, trochu zastrčeně a až nepěkně, na samém okraji města, za zemědělským areálem a vedle plantáže solárních panelů. I přesto ale stojí za to k ní vážit, po rozbité bahnité cestě, své kroky. Potěšilo mne, že odpoledne sem zašlo užít procházku na sluníčku vícero místních

 Dubská sušárna čekající na opravu. Snad letos!

Dubská sušárna chmele je unikátně dochovaným objektem, který představuje variaci na anglický typ sušáren s lískovým hvozdem a typickým bizarním zastřešením (zkuste do google zadat výraz "oasthouse"). Najdeme u nás dnes jen dvě takové (druhá v podobném stadiu chátrání stojí v Rybňanech na Žatecku) a co vím, tak jsou i kontinentálním unikátem. Už léta se mluví o její obnově, tak věřím, že bude dotažena do konce. Stavba je základně zajištěna a nevratné chátrání je snad zastaveno. Tak možná konečně letos (něco se šušká). Je dobře, že se podařilo tuto - parametry světovou - povědomím těžce lokální a odbornou - památku zachránit před zkázou. Jestli se dá v Dubé někde zajít na dobré pivo nevím, ale na sušárnu se zajet podívejte (a taky si přečtěte něco o místním zeleňáku, snad i Dubsko brzy zachytí současný trend obnovování chmelnic a budeme jím zase moci chmelit naše trpké ležáky :) ).

 Historický snímek sušárny. Zdroj: MěÚ Dubá.

Hned v pondělní mne čekaly nějaké cesty podél Labe a také pod Krušné hory. V Děčíně mi při cestě na vlak vyšel čas akorát, že jsem zase po delší době mohl na jedno zaskočit do zdejšího obchodního Centra pivovar, o kterém jsem tu samozřejmě před časem již zevrubně psal. Na čepu byla zrovna IPA 13°, kterou jsem ještě neměl, a tak jsem jí zkusil. Neměl jsem a neměl mít i nadále. Odporně svíravě hořké a karamelem protažené pivo. Škoda. Žádný zdejší spodňák jsem už nestihl, ale vím, že je tu ještě před rokem měli poměrně dobré.

To v nedalekém Ústí nad Labem se dějí věci. Ve městě, které to mělo s pivem vždy takové komplikované - a já to měl takové komplikované s ním, byla před měsícem otevřena nová pivotéka. To jsem samozřejmě nemohl nechat bez povšimnutí a poctil jí krátkou zastávkou. Ústecká pivotéka je sice trochu zastrčená, ale o to více strategicky položená - na galerii s obchůdky (vybudované už asi před pěti lety, ale žít to tu začíná teprve zřejmě až nyní) za hlavním vlakovým nádražím.

 Ústí má nové místo na příjemné posezení. Pivotéka je za skleněnými dveřmi vpravo,
 hned za služebnou Městské policie.

Pivotéku provozuje parta nadšenců, kteří se jinak věnují primárně výrobě a potisku reklamních předmětů. Nakonec pivotéka se s jejich prodejem dělí o prostor. Přiznám se, že pro to mám pochopení a v Ústí je to asi logické - ta jeho pivní komplikovanost je tak veliká, že samotná pivotéka by byl hodně krok do neznáma. V nabídce, která je z části v lednicích, jsou jen česká piva z menších průmyslových pivovarů a pak samozřejmě i minipivovarské záležitosti. Nic, co bych nikdy neochutnal, ale pro ústečáky určitě milé zpestření jim dostupných piv.

 Z nabídky. Klidně by se to zde mohlo jmenovat
 "Pivo a tričko".

Původně jsem myslel, že si vezmu jen něco s sebou na večer, ale odpolední sluníčko odrážející se modravé hladině naší největší řeky mne přesvědčilo o opaku. Vybral jsem Winter Ale z pivovaru Krušnohor (víceméně jen proto, že jsem ho ještě neměl) a záhy litoval s tím, že podobně asi musí chutnat i voda z Labe pode mnou. Zachránilo to jen to úžasné místo a pokud jste milovníci industriálu v dramatickém krajinném rámci, na lavičce před Ústeckou pivotékou vám bude chutnat vždycky. Jen pozor, aby bylo zamčeno v úřadovně Městské policie hned v sousedství, netuším, jak to v Ústí mají s pitím na veřejnosti. Klukům v pivotéce ale určitě držím palce, ať se udrží a časem třeba i rozšíří sortiment něčím zajímavějším i pro přespolní.

 Ošklivý zimní Krušnohor a krásná jarní Mariánská skála.

Teplický Monopol je dnes naopak již stálice pivního světa. Stále jím nepřestávám být fascinován a jsem rád, že jsem tu stihl v pondělí hned dvě návštěvy. Ráno pozdravit zdejší sládkovou, Martinu Valterovou, a zjistit, jestli pořád umí tak super světlý ležák (umí) a pak večer na krátké posezení s Paní Partyzánovou. V Monopolu běží vše při starém (takže dobře) a já už se moc těším až konečně vybudují venkovní zahrádku, to se tu bude za slunečných dní teprve sedět u výborného teplického piva!

 Toto se neomrzí.

Konec týdne mne pak zanesl úplně na druhou stranu toho, kde říkáme na severu. V Semilech dnes bohužel již na místní pivo zajít nemůžeme, i když této poměrně malebné, nahodile naskládané sestavě domů by nějaký minipivovar slušel. Zdejší původně panský pivovar stával kdysi na okraji města při mlýnském náhonu, ale dnes je zcela utopen v pozdější zástavbě. Vařit přestal už někdy během druhé světové války a ve stejné době byla i část jeho budov zbořena, neb výrazně zužovala hlavni ulici, mířící z centra města jihozápadním směrem. Semily jsou tak již déle než třičtvrtěstoletí o vlastní pivo ochuzeny, avšak do pivovaru na pivo zajít můžeme i dnes, v části jeho budov dnes působí stejnojmenná restaurace. 

 Někdejší sladovnický hvozd a před ním zbylé budovy
 semilského pivovaru.

Na čepu donedávna snad jen Smíchov, teď nově Plzeň, nic světoborného. Já návštěvu tady nestihl, ale ve čtvrtek pozdě v noci jsem neodmítl posezení v pěkném secesním hotelu na místním historickém náměstí - mimochodem nejopuštěnějším náměstí v České republice. Nebudu lhát, že nepasterizovaná 10° G mi chutnala mnohem více, než pasterizovaná 11° PP. Nevím, zda je to standard. Na pivo dnes nemá do Semil příliš cenu jezdit, pokud tu ale už budete a jste milovníci industriální architektury jako já, važte cestu do okrajové čtvrti Řeky. Zdejší přádelna a tkalcovna Franze Schmitta s dělnickou kolonií patří mezi nejzajímavější podobné celky nejen této části Čech.

 Fascinující 200 m dlouhá hmota Schmittovy přádelny.

O pátečním zážitku jsem původně chtěl psát samostatný příspěvek, ale pak jsem si uvědomil, že o nedobrých věcech nerad píšu, a tak ho odbudu pár odstavci zde. Malá Skála je velmi oblíbené letovisko v hlubokém, ale rozvolněném údolí řeky Jizery mezi prudkými stěnami skalního města. Místo bylo historicky zajímavé samozřejmě i pivovarsky, zdejší starý pivovar s velmi dlouhými dějinami doposud stojí, pěkně opravený a využívaný (bohužel již ne k vaření piva). Nám čas nedovolil návštěvu u něj, avšak jeho objekty jsou zdáli viditelné na vysoké stráni při zdejším zámku. 

 Pohled na Pantheon s historickým pivovarem v pozadí.

Pivo se v panském pivovaře nevaří od roku 1946, ale loni byla i v Malé Skále po 170 letech obnovena tradice jeho vaření. V samém centru obce pod blokem mohutných skalní věží se zříceninou hradu Vranov, mnohem známějších jako Pantheon, se nachází zdejší tradiční restaurace (jak jinak než) Pod Pantheonem, od loňska tedy i pivovar. Podnik nešťastně položený přímo při frekventované silnici údolím Jizery do Polska.

 A stejná skála, tentokrát ale se současným pivovarem v popředí.

Na budově bylo zvenku vidět šití horkou jehlou, nepěkně probourané otvory pro nová, velká plastová okna, staré reklamní nápisy na omítce ad. Opačný pocit nastal po vstupu dovnitř. Restaurace je stylizována do v současnosti moderních "hipsterských" podniků. Tady mi to ale nějak nesedělo a ani nehrálo dohromady. Jakoby se někdo inspiroval po jiných podobných podnicích, tu si vybral to a tu zas něco jiného a pak to smíchal dohromady bez špetky invence a přemýšlení. Paradoxně nejvíce se mi líbily moc pěkné, ale zároveň krásně obyčejné fotografie s místním pivem na zdi v lokále.

 Nevzhledná fasáda, za kterou se skrývá technologie pivovaru.

Pivnice je rozdělena na dvě místnosti. Ve vstupní je naproti dveřím výčep, vpravo varna a za ni moc pěkný dětský koutek. Vlevo se vstupuje do samotného lokálu. K dispozici je ještě posezení v patře nad varnou, oproti přízemí takové více útulněji zařízené.

 Hlavní lokál v přízemí.

Největší slabinou podniku bylo ale vlastní pivo, což je vzhledem k tomu, že se jedná o pivovar, smutné. Světlý 12° ležák se jakžtakž dal, ač mu trochu chybělo řízu, naopak přebývalo hořkosti (té ulpívající, nevybízející k dalšímu napití) a docela by mne zajímalo, čím místní sládek dohání jeho až rezavou barvu (bez ironie). Taktéž světlá 13° na soutoči ale byla vyloženě nepitelná. Nestává se mi to často, ale nebyl jsem schopný pozřít víc než jeden lok. Pivo zcela bez řízu, podivně zasmrděné, nepitelné. Přiznám se, že takový průser jsem v českém minipivovaru neochuntal už dlouho. 

 Nedobrá maloskalská piva: světlé 12° a 13°.

Chuť jsme si alespoň spravili naopak výbornými domácími chipsy s papričkovou salsou, které byly bezchybné (a co jsme viděli kolem sebe, byl čas oběda, i ostatní byli s kuchyní spokojeni). Za pivem tak nemá v současnosti do Malé Skály moc cenu jezdit, nemám to sem však daleko, a tak dám pivovaru určitě i druhou šanci, třeba se jen jedná o dětské nemoci začínajícího provozu a pokračovatelé Kleinskaler Lagerbier budou jednou dělat čest zdejší dlouhé pivovarské historii. Liberecký kraj má minipivovarů málo, těch kvalitních zvlášt, a tak by další dobrý mini v dosahu potěšil.

 Nezbývá než doufat, že tato varna bude již brzy vystavovat lepší piva.

Tato sobota pak už zase patřila masopustu. Tentokrát v mém oblíbeném Trávníčku na Českodubsku, kde v jeho pořádání neměl prsty nikdo jiný než Spolek Dubáků. Masopustní průvod obcí, jejíž osedlé by dnes bylo možné spočítat snad na prstech obou rukou, byl slovutný a končil samozřejmě u postupně opravovaného Beranova hostince. Tam na žíznivé veselí čekal samospádový soudek s pivem, které načepil osobně sám hostinský Antonín Beran.

 Masopustní průvod v krásné jarní krajině Podještědí míří k Beranovu hostinci.

Dubácké akce mám moc rád, provází je dobrá nálada, hudba, tanec a pivo, takže vše v naprostém pořádku. Jen s tím pivem Dubáci tentokrát šlápli trochu vedle. Jelikož mají v logu a všemožných materiálech mouchy, sáhli po produktu ze stejnojmenného pražského mini, nedávno vzniknuvšího v prostorách branického pivovaru. Jejich světlá 11° byl solidní propadák a jen moje páteční zkušenost z Malé Skály zabránila, abych ho označil za nejdivnější pivo týdne. Chuť jsem si spravil mnohem lepším Summit Ale z Lobče, i když jeho silnější sestřička (o které jsem psal už v úvodu) mi chutnala přece jen více. Varování, že "Mouchu bych nebral" příště Dubákům sdělím asi důrazněji, než tentokrát, protože jejich akce jsou opravdu fajn a na fajn akcích by přece mělo téci výborné pivo.

 Hostinští, manželé Beranovi, se chystají narazit
 samospádový soudek. 

Co říci závěrem? S hrůzou jsem si uvědomil, že nepamatuji, kdy by se mi do jednoho příspěvku vešlo tolik kritických slov ke kvalitě ochutnaných piv. Jsem zvyklý spíše chválit, ale tentokrát se toho sešlo tolik, že se tomu asi vyhnout nešlo. Je určitě skvělé, že i odlehlejší krajiny naší země ožívají bohatým životem a ožívají i pivně, na řadě míst a k řadě akcí je možné ochutnat místní pivo, a když ne místní, tak z malých pivovarů. Zároveň ale nezbývá, než si přát, aby ten kvantitativní boom byl spojený i s upevňováním kvality nabízeného piva. V současné době je u nás při té hromadě vznikajících pivovarů v oblibě vzpomínat na konec 19. století, kdy jich u nás působilo přes tisícovku. Je ale nutné zde dodat, že za zavíráním řady z nich stála tehdy právě i kvalita jimi nabízených produktů. 

Ač mne ne zrovna úspěšný pivní lov trochu mrzel, celý ten nabitý severský týden jsem si skvěle užil a už nyní se těším na nějaký další takový podobný. Ať už na severu, anebo kdekoliv jinde, hlavně snad jen s více těmi pivy dobrými než špatnými.