11. ledna 2017

VÍDEŇ: BRAUWERK A OTTAKRINGER - SEPĚTÍ PROGRESE S TRADICÍ

Loňský rok byl mimo jiné ve znamení i dvou takřka týdenních výletů do velkých evropských měst. Oba výlety byly samozřejmě motivovány pivem, ale tentokrát primárně tím historickým. Německé a rakouské knihovny, univerzity a další instituce disponují nekonečným studijním materiálem k dějinám pivovarnictví, které jim jejich české kolegyně mohou jen závidět. Bohužel. Na druhou stranu má člověk alespoň důvod vytáhnout paty z domu a volný čas mezi vysedáváním v badatelnách poznat i něco nového a samozřejmě něco nového ochutnat.

 Vídeň.

Přestože pivně je bezesporu zajímavější určitě Mnichov, kam vedly naše kroky již v červenci, já Vás nyní vezmu na průřezový exkurz tím, co v aktuální době nabízí hlavní město našeho jižního souseda. Do Mnichova se podíváme třeba na konci zimy, až mi z ní už bude trochu hrabat a zase budu vzpomínat na to, jak bylo v létě krásně. Počasí je totiž určitě to poslední, na co bych vzpomínal rád z našeho říjnového pobytu ve Vídni. A to i přesto, že jsem se těšil na krásné podzimní město na Dunaji. Ten někdo nahoře to vzal asi moc vážně a celý týden nám propršelo. Sekce „poznat něco nového“ se tak bohužel směstnala do několika málo krátkých procházek a naopak co nejvíce času jsme mohli trávit poznáváním bohatého pivního života někdejšího hlavního města monarchie.

 Vídeňské Klementinum - rakouská národní knihovna.

Popravdě, pokud jsem tu Mnichov označil za bezesporu pivně zajímavější, Vídeň mu nezůstává – v žádném ohledu – nic dlužná. Nejen historicky, kdy dalo město, respektive jeho vzdálené předměstí, o kterém tu také v jednom z dalších článků bude ještě řeč, jeden dodnes nazývaný pivní styl i typ sladu. Jestliže České země mají Plzeň, Bavorsko má Mnichov, tak Rakousko má Vídeň. Není to ale jen o historii. Přestože z průmyslových pivovarů dnes působí na území samotného města jeden jediný, vše zachraňují minipivovary. Současná zdejší pivní nabídka je velmi pestrá a v podstatě kopíruje trendy, které jsou společné pro všechny země Evropy. Vedle tradičních minipivovarů orientovaných často na turisty, přes malé rázovité podniky na předměstích, až po moderní „craftové“ záležitosti, včetně létajících pivovarů, pivních barů a kultury s nimi spojené. A to všechno samozřejmě pěkně promíchané.

 Vídeňský Chodovec - státní archiv.

Chvíli jsem přemýšlel, jak ty naše zážitky a postřehy všechny poskládat, aby dávaly smysl. Nechtěl jsem psát deník ani průvodce a už vůbec ne databázi navštívených podniků. Nakonec to ale vypadlo nějak tak samo a v několika článcích si budete moci přečíst takový pěkný mix všeho výše řečeného. Tak se pohodlně usaďte, Vídeňské dobrodružství začíná…

A nezačíná shodou okolností nikde jinde, než na průmyslovém předměstí Ottakring, které hraje v minulosti i současnosti pivovarské Vídně velkou roli a jehož jméno každý, kdo má rád pivo, určitě alespoň jednou v životě někde slyšel. Když jsem vybíral ubytování, padl mi zrak víceméně náhodou na jeden apartmán, který se nakonec ukázal být velmi strategicky vybraným místem. Nejenže byl za rohem přestup na tramvaj, autobus, U-Bahn i S-Bahn, ale zejména byl takřka na dohled areál tradičního vídeňského průmyslového pivovaru Ottakringer (Ottakringer Platz 1), jemuž dala čtvrť roku 1837 jméno a který je dnes posledním průmyslovým zdejším pivovarem, navíc stále v soukromých rukou.

 Typická silueta sladovny pivovaru Ottakringer.

Ottakringer představuje typického zástupce pivovarů vyrostlých do současné podoby za průmyslové revoluce (v tomto případě navíc ze staršího provozu), jejichž podoba se do dnešních dní příliš nezměnila (samozřejmě s povinnou baterií CKtanků v druhém plánu). S ročním výstavem více než 500 tisíc hl piva se řadí mezi velké provozy a jeho produkce je zcela běžně dostupná v obchodní síti, žluté logo pivovaru pak ověnčuje řadu hospod nejen na Ottakringu, ale i v celé Vídni. 

 Stará varna pivovaru.

Pivovar vystavuje širokou škálu poměrně fádních světlých ležáků (často v nejrůznějších trendy baleních apod.), ale v nabídce má i zajímavější piva. Kromě piv značky Ottakringer prodává širokou stylovou řadu Gold Fassl (včetně Bocku, Zwicklu ad., mmch pěkný základní přehled toho, co ve Vídni letí za styly viz v tomto starším článku u kolegů Pivníků), anebo např. poměrně dobré nealkoholické pivo Null Komma Josef (jehož jméno jsem si sám pro sebe infantilně přeložil jako "žádné kóma Josef"). Pivo má mimochodem delší tradici, jen se za tu dobu vyměnil, modernizoval, ten alkoholu neholdující Josef na etiketě.

 Jiný pohled na pivovar Ottakringer nenaznačuje, že se jedná o provoz s půlmiliónovým
 výstavem.

Ze speciálnějších piv pak mohu zmínit dvě, každé zcela jiné. Současný trend svrchně kvašených piv zarezonoval i v konzervativním Ottakringru, a tak v současnosti nabízí, bohužel v zelených lahvích (stejně jako zbytek portfolia), svrchně kvašené Vienna Pale Ale. Chuťově žádný zázrak, zařadil bych ho někam mezi obdobné průmyslové ejly z českých pivovarů. Mnohem tradičnějším pivem je pak rozhodně Zwickl Rot z řady Gold Fassl, který je možné ochutnat i v točené podobě. Narazíte na něj v pivnici Schweizerhaus (Prater 116, díky Janě Běhounkové za pěkný tip) v rámci obrovského zábavního parku Prátr za jedním z ramen Dunaje na druhé straně města. Nenechte se zmást logem Budějovického Budvaru, který zde většina z mnohých návštěvníků popíjí a nechte si donést místní do ruda zbarvený nefiltrovaný Zwickl.

 Zwickl Rot ve Schweizerhausu (s odporně sladkým
 Dunkelem z Greiskirchenu).

Návštěvu ve Schweizerhausu rozhodně doporučuji už nejen proto, že je významným otiskem české stopy ve vývoji vídeňské společnosti (hospodu roku 1920 začal spravovat syn český emigrantů, Karl Kolarik, a i dnes je v rodinných rukou), ale i proto, že okolní Prátr nabízí hromadu zajímavých atrakcí. Pokud máte rádi vláčky tak jako my, určitě nepohrdněte jízdou na Liliputbahn, která rozhodně stojí za to a potěší srdce velkých i malých.

 Nefalšované nadšení čtyř dětských očí na Liliputbahn.

Pokud jsem zmiňoval dostupnost piv z Ottakringeru v běžné obchodní síti, musím se určitě zmínit i o možnosti zakoupit pivo přímo v pivovaru. Jeho návštěvu bych doporučil každému i proto, že stavba představuje nádherný slepenec budov všech možných stylových období s dominujícím sladovnickým hvozdem.  Areál pivovaru ukazuje, jak bylo náročné rozšiřování provozu v těsném obestavění okolní zástavbou.

 Prodejna pivovaru Ottakringer pod starou varnou.

Pod zmiňovaným sladovnickým hvozdem se zřejmě nachází pivovarská restaurace, která mi ale zůstala taková divně utajená a nakonec jsme ji ani nenavštívili. Naopak opakovaně jsem se podíval do pěkné moderní pivovarské prodejny přistavěné při Ottakringer Strasse (čp. 91-93), která je dobrým příkladem, jak i tradiční průmyslový pivovar může prodávat nejen své pivo, ale i svůj přístup a svou značku. Prodejna s dlouhou otevírací dobou (takřka denně 9-19, ale před návštěvou zkontrolovat, vím, že se to teď nějak měnilo) slouží navíc jako recepce prohlídek pivovaru a také jako degustační místnost. A co je možná vůbec nejlepší, prodejna nabízí kromě piv samotného Ottakringeru i piva z rakouských craft pivovarů, umístěných v samostatné sekci ve speciálních lednicích. Něco takového si u nás nedokážu moc dobře představit. Tím to ale nekončí.

 Ze záplavy žluté barvy vystupuje pouze craftbier koutek s ledničkami.

Když jsem zde v úvodu psal o strategičnosti našeho ubytování, neradoval jsem se tak jen pro existenci průmyslového pivovaru za rohem s běžně dostupnou nabídkou. Pivovar Ottakringer ve svém areálu totiž skrývá jako bonus ještě miniaturní pivovárek otevřený teprve na podzim roku 2014 pod jménem Brauwerk Wien (Ottakringer Platz 1). Jeho provoz, včetně maličké restaurace, skoro spíše degustační místnosti, je umístěn do moderní novostavby v předpolí velkého pivovaru. Stavba tvarem i vzhledem reaguje na dvojici ošklivých nádrží ve svém sousedství, čím je ale dokonale doplňuje za zachování zcela originálního vzhledu.

 Dokonalé umístění novostavby pivovárku Brauwerk při pivovaru Ottakringer.

Pivovar pracuje na samospádovém principu. V nejvyšším patře budovy se nachází miniaturní varna s příslušenstvím, o patro níže pak CKtanky na hlavní kvašení, popř na dokvášení. Díky segmentově prosklenému plášti svítí budova v noci do dálky, čímž vzniká nejen krásný industriální výjev, ale zároveň zve k návštěvě do miniaturního výčepu v přízemí s velmi omezenou otevírací dobou (čt-pá 17-21). Jeho prostor navíc ještě zmenšuje věnec malých CKtanků, ve kterých pivo dozrává. Oproti jednomu smutnému mnichovskému zážitku (o kterém si tu určitě ještě přečtete) jsme měli na otevírací dobu štěstí a čtvrteční večer jsme mohli pivovárek Brauwerk navštívit. 

 Varna a část chladného hospodářství.

A stálo to za to! Na čepu kompletní produkce pivovaru (všechna piva na čepu možná degustačně natočit od 0,1 do 0,3 dcl, navíc za velmi korektní ceny každé dcl/euro), to samé v lahvích, navíc s pivy vařenými v různých kooperacích (lahvové pivo je samozřejmě v prodeji i v pivovarské prodejně). Brauwerk je zhuštěným výkřikem mixu klasiky a toho nejmodernějšího, co evropské pivovarnictví může nabízet. Naprostý opak oproti poměrně konzervativnímu portfoliu Ottakringeru.

 Atmosféra výčepu Brauwerku.

Z pivovaru vyšla již řada nejrůznějších větších či menších experimentů, ať už jako postupně číslovaná řada Hausmarke No. 1: Blond, No. 2: Session IPA, No. 3: Porter a zvláště famózní No. 4: Flanders Red Ale, anebo piva zde uvařená (mj. i v kooperaci, anebo i jinými pivovary na zdejší varně), kupříkladu meruňkový Saison Polkadot Vienna, silný Imperial Vienna Lager, anebo Vienner Weisse Sauer?Lump! s dokonalou etiketou a neméně dokonalým obsahem v lahvi. Kyselé vídeňské bílé z Brauwerku bylo nejlepším pivem ochutnaným za celou naší návštěvu ve Vídni. Nekecám.

 Oba vídeňské kyseláče v degustačních sklenicích.

A vůbec všechna piva byla výborná. Brauwerk, i díky tomu, že mi ochotná obsluha ukázala i celý provoz pivovaru, se u mne stal nejen největším vídeňským překvapením, ale i vůbec tím nejlepším z naší návštěvy ve Vídni a odnesl jsem si z něj skutečně jen ty nejkrásnější vzpomínky. "Two beer or not two beer" řekl prý jistý Shakesbeer. V případě Brauwerku platí určitě to první a vzhledem ke stále se rozšiřujícímu portfoliu mikropivovaru předpokládám, že se sem někdy na minimálně dvě piva určitě vrátím.

 Je to tak.

Pokud už do Ottakringu zamíříte, nechte Brauwerk ještě chvíli za sebou a vydejte se podél tramvaje - a starého pivovaru - ještě trochu dál na periferii. Na rohu hlavní ulice s ulicí Lienfeldergasse (Ottakringer strasse 180) se nachází od roku 2000 jeden místní tradiční mini, atmosférou na hony vzdálený od technicistního hipsterského Brauwerku. Hospůdka Schwarze Rabe s malým pivovárkem Rabebräu je typickou bohémskou putykou plnou harampádí, mladých autentických loserů a dobré nálady.

 Stylová hospoda žádá stylový vstup. Schwarzer Rabe.

Když jsme první den pobytu do Černého Havrana zašli (měli jsme to doslova za rohem), místo pulsovalo nekonečným nočním životem. Mám taková místa rád, ale nevyhledávám je primárně kvůli pivu jako předmětu zájmu, jako spíš jeho konzumace a posezení u něj. Na čepu průřez rakouskou průmyslovou nabídkou + jako bonus jedno vlastní pivo (ač ta v interiéru viditelná část pivovaru nevypadá funkčně, obsluha jeho uvaření tam uváděla), vůbec ne špatný polotmavý ležák vídeňského stylu. K němu jsme zkusili z přítoče svěží a výrazně kvasnicový Schladminger BioZwickl. Neurazil.

 (Zřejmě) vlastní pivo Rabebräu a Biozwickl Schladminger.

Až se někdy na Ottakring vrátím, vím, že do Schwarze Rabe asi znova nezamířím. Dle údajů na internetu se zdejší nabídka nezměnila snad za celou dobu jeho existence a jak jsem napsal, jedná se o místo spíš k večernímu posezení, než jako cíl pivního turisty. Pokud sem ale budete mít cestu poprvé, určitě se, jen tak pro zajímavost, tady zastavte. Až se pak usadíte ve vycizelovaném Brauwerku (anebo naopak tu zakončíte večer po návštěvě tam, zavírací doba v Havranovi je o několik hodin pozdější a věřím tomu, že i pouze orientační) budete si moci udělat dobrý obrázek o tom, do jak různých mezních podob se může rozprostírat současná vídeňská pivní scéna. A o těch dalších, které jsou mezi nimi, budu psát zase příště v pokračování vídeňského vyprávění.

8. ledna 2017

MEZIHOŘSKÉ DOLÍZNUTÍ ROKU 2016

Nejlépe se dopisují ty resty, na které se dobře vzpomíná. A ještě lépe ty, které jsou ještě tolik živé, že v člověku zůstávají obtisknuté tak, že jejich překlopení na blog je takřka autenticky zachované v hlavě, bez zbytečného pláštíku romantizující historie, ohýbání paměti a domýšlení si. Tato vzpomínka je ve mně navíc obtisknutá natolik proto, že se jednalo o jednu z nejpříjemnějších akcí loňského roku. A nejen to. Symbolicky pro mne uzavírala tu jeho část, kterou mně zabíral čas trávený na akcích se Spolkem Lízníků. Dolíznutí je každoroční symbolickou tečkou za spolkovým rokem a navíc jeho valnou hromadou.

 Kdo toto má? V pozadí mezihořská vápenka, vpředu vlevo Kuldovo královstí.

Jelikož já jsem členem spolku teprve něco málo přes rok a loni jsem se termín dozvěděl tak pozdě, že jsem s programem už nemohl hýbat, bylo to pro mne Dolíznutí úplně první. Když jsem tu loni o vstupu do Spolku psal, psal jsem i o velkém restu mojí návštěvy u Kuldy v Mezihoří. Díky letošnímu Dolíznutí se mi to letos konečně splnilo. Byla ostuda, že to nebylo dřív, ale musel jsem si počkat! Mezihoří, respektive jeho v sedle romanticky položená osada kolem někdejší vápenky (po kolikáté o ní tady na blogu už píšu? - nedivte se, mezihořská vápenka se řadí mezi naše nejzapomenutější technicko-industriální památky celorepublikového významu!), patřila vždy k cílům mých výletů, však jsem to sem neměl daleko. S Kuldou jsem už nějaký ten pátek chodil na pivo, ale pořádná líznická taškařice mi unikala. Možná mělo smysl si počkat, protože Dolíznutí bylo pro ten vydařený líznický rok 2016 krásnou tečkou. I když to v sobotu 3. prosince zpočátku úplně nevypadalo.

 Historický pohled na vápenku. Není takovou dominantou, jako její větší sestřičky
 v Praze Chuhli, anebo v Třemošnici. Přesto se jedná o unikátně dochovanou vápennou
 pec pacoldova systému. Zdroj: http://www.mezihori.cz.

Líznický rok 2016, kdy jsme uspořádali u nás na severu dvě poloveřejná vaření domácího piva, během kterých se nám do této bohulibé činnosti podařilo uvrtat dva nové domovařiče. Švagra od Teplic, který zejména sám, ale i s kumpány z jejich části divokého severu, začal nadšeně vařit pivo. Nemaže se s tím, současná homebrewářská smetánka by s ním asi vyběhla, ale valí jednu várku za druhou. Od června, kdy vařil poprvé, uvařil snad už tisíc várek a většinu piva i sám poctivě vypil. Má můj respekt! Druhým novopečeným domovařičem se pak stal Ondra, náš kámoš tu z našeho divokého severu, kterého k vaření piva přivedlo Partyzánské pivní setkání 2015, u nás si to pak pořádně obhlédl a první várku už má za sebou. Jenom jednu, zatím, ale za to pořádně vydařenou - jen tak dál. Není divu, že Ondra se letos na podzim stal také členem Spolku a jsem rád, že jsme Dolíznutí absolvovali společně.

 Tak kolik jsme toho letos polízli? Předsednictvo se diví, laik žasne.

Nemohl si to nechat ujít. Však na Dolíznutí jsme polízli tři piva z domácí produkce, jejichž vrcholem měl být, dle slov pana předsedy spolku Kuldy Mezihořského, právě výsledek jedné z várek, kterou jsme společně uvařili na podzim u nás. Jednalo se o 19° Double IPU a právě zmiňovaný Ondra měl tenkrát zásadní zásluhu na tom, že se várku podařilo, v nepřízni počasí a také trochu v přízni mnoha ochutnaných vzorků, dotáhnout úspěšně do konce. Na svět se pak dva měsíce klubala Líznická Mrda. Proč Mrda? Byla to zkrátka mrda.

 Dáváme dokupy recept na Líznickou Mrdu.

Líznický rok ale nebyl jen o domácím vaření, ale také o osvětě a o setkávání. Za celý rok jsem samozřejmě nestihl zúčastnit se všeho, o to více jsem se snažil ale kalendář líznických akcí obohatit o něco zajímavého, anebo Lízníky zkrátka zval na naše akce. Mám rád toto potkávání. V tomto směru možná nejlepší se odehrálo v polovině listopadu v Čerčanech. Ve spolupráci s Pivovarem Ferdinand jsme uspořádali komponovaný večer na téma historie a současnosti tohoto pivovaru. Já se samozřejmě ujal té první části a dlouze se rozpovídal o aktuálně řešeném výzkumu o velmi zajímavé a stále až příliš neznámé historii tohoto pivovaru. Současnost pak vzali do rukou kolegové přímo z pivovaru, kteří provedli komentovanou degustaci takřka celého současného portfolia. Bylo potěšující, že regionální pivo a pivovarnictví lidi zajímá - celému večeru přihlíželo několik desítek lidí v cele zaplněném salonku pivnice.

Benešovské pivo a jeho historie táhnou. Záběr z přednášky.

U Škvorů jsme se s Lízníky toho roku sešli ale vícekrát. Ochutnat nějaké speciální várky piva, ochutnat zahraniční vzorky, anebo prostě jenom ochutnat. Návštěvnost takových akcí byla hodně nevyrovnaná, ale vždy se sešla skvělá společnost. Jednou dokonce jsme se s Kuldou sešli jen my dva spolu. Bylo to tenkrát domluvené narychlo, byl nedělní večer, ale o to příjemnější to bylo posezení. Lobečský Gruit do nás tenkrát padal takovým způsobem, že druhý den mi bylo šoufl ještě odpoledne, když jsem dorazil do nádherné Třeboně.

 Pan předseda.

A tím se vlastně vracím skoro na začátek. Když jsem 3. prosince dorazil do Mezihoří na Dolíznutí, bylo mi podobně. Večírek den před tím v libereckém Azylu se natolik vydařil, že to jinak ani nešlo. Ač jsem do Mezihoří přijížděl s tím, že zaříznu pár malých piv a pak i sebe, bylo to všechno nakonec všechno jinak. Pár líznických mrd, Fidových Zeleňáků a Májek (které přišly na svět z rukou malých kulďat) a svět byl zase o sto procent krásnější. Ale nejen tím pivem. Krásnější ho udělali zejména lidé. Kulda, mi konečně ukázal celé svoje (bohužel aktuálně už nějaký čas pivo nevyrábějící) království, na co jsem se léta těšil od dob, kdy Rosťa Kloubek psal ještě články na pivni.info. S Fidem, ale i dalšími jsme si vyměnili zase nějakou zkušenost z vaření a do toho jsme mohli poslouchat dvojici s kytarami, která dělá příjemnější řadu líznických akcí.

 Valná hromada. Obličej v rukou pisatele těchto řádků je vševypovídající: "Proč jsem
 včera - já vůl - nešel spát dříve?"

Večer nakonec utekl a já byl rád, že jsem to z jeho kraje nezařízl. Lidí na Dolíznutí pomalu ubývalo, mizeli do nádherné noci pod Čerčanským Chlumem a ve výčepu U Záviše, jak se zde zove, zůstali jen ti nejvěrnější. Díky tomu jsme mohli celý večer zakončit skvělým povídáním nejen s Kuldou, ale i se zmiňovaným Rostíkem, Mílou z Únětic (i když je z Blesku), Liborem ze sousedství, a také Andrejem, který k nám přišel z východu, aby nás dokázal školit ve vyprávění českých vtipů. Nepamatuji se, kdy jsem se naposledy tolik zasmál, ale zároveň také dozvěděl také tolik zajímavého. Přesto mi z Dolíznutí zbyl jeden dluh, ale to nevadí, já vím, jak s ním naložím.

 Věřte tomu, nebo ne, ale oni se kluci umí i pěkně usmát (asi se právě probírají členské
 příspěvky).

Pamatujete, jak jsem tu kdysi psal o mém malém snu, jak se s Kuldou spolu opijeme u něj v Mezihoří a já pak půjdu tou krásnou nocí po úbočí Chlumu po staré cestě do Čerčan? Na Dolíznutí jsme v Mezihoří byli celá rodina a měli jsme zde zařízený nocleh, takže to tentokrát nevyšlo. Mně pak ale napadlo, že to trochu zkomplikuji. Sobě i Kuldovi. Zatímco pece v mezihořské vápence vyhasly kdysi již navždy, věřím, že kotel pod Kuldovým pivovárkem opravdu jen dočasně. Kuldo, mám pro Tebe teď návrh. Já vím, že se těšíš až si tu cestu pod Chlumem jednu dám. Já se zase těším na Tvoje pivo. A tak jsem se zařekl, že tu vysněnou noční cestu jednou absolvuji až tehdy, co se před ní spolu opijeme Tvým prvním pivem z Tvého nového pivovárku.

 Ráno v Mezihoří. Vpravo nový člen Ondra, za ním
 ten fascinující výhled. Schválně jsem ho sem dal jen
 takto zakrytý. Ten výhled je sám o sobě důvodem, proč
 Mezihoří navštívit. Těším se, až se tu jednou budu dívat
 do té nádherné krajiny mezi Posázavím a městem
 Benešovem a  a budu pít Kuldovo pivo!

Platí? Myslím, že bys tím neudělal radost jen mně. A navíc by tím konečně měl celý název líznického spolku opravdový smysl. Přeji zapsanému spolku Lízníků při pivovaru Kulda v Mezihoří rok 2017 minimálně tak úspěšný, jako byl ten uplynulý.

4. ledna 2017

NÁDHERNÝ PODZIMNÍ VÝLET MEZI BRDY A BEROUNKU

Ještě dříve, než pro mne začne regulérní nový pivní rok (letos pro víkendový přelom kalendářních roků trochu později) tradičním neformálním novoročním setkáním (letos už počtvrté) v pražském baru Napalmě (tam potřetí), vrhám se na resty z minulého roku. Vrhám, dokud ve mě jsou ještě horké vzpomínky na ně, poté, co jsem si je oživil při psaní bilančního příspěvku. A nevracím se ani nijak do hluboké minulosti.

Koncem listopadu slavil můj kamarád Míra, o kterém jsem tu určitě někdy dříve psal v souvislosti s Vojkovským špejcharem, jubilejní narozeniny v jednom ze satelitů v údolí Berounky sotva za humny Prahy. Akce jsme se samozřejmé museli zúčastnit, jakby ne, vždyť Míra mi šel za svědka na svatbě v Únětickém pivovaře! Oslava kamarádových třicátin pro nás ale byla zároveň i příležitostí využít volné neděle k uskutečnění výletu do kraje, kam nás kroky zas tak často nezanesou. Navíc, když jsme měli domluvené spaní v Berouně u kámošky (tentokrát opravdu domluvené, ne jako před třemi lety po návratu z vánočního Bayreuthu ;) ), byl směr výletu předem jasný. A roli v tom hrály, jak už bývá u nás zvykem, i vlaky. Díky eshopu Českých drah jsme za poslední dva roky nasbírali tolik bonusových bodů, že jsme víkendovou regionální jízdenku měli takřka zdarma, a to by byla škoda nevyužít. Té jedné výjimečně krasné a slunečné listopadové neděle jsme se tak vydali na cestu za poznáním zvláštně neobjeveného kraje mezi řekou Berounkou a masivem Brdů. Cíle? Všeradice a Hostomice.

Všeradice nejsou na pivní mapě žádným nováčkem. Zdejší pivovar, vybudovaný v rámci areálu Zámeckého dvora byl otevřen již roku 2013. Dlouho jsem se sem chystal. Nejen, že mne z fotek okamžitě zaujala velkorysá obnova obrovského hospodářského areálu na okraji maličkých Všeradic, ale prakticky všechna moje dosavadní setkání s tímto pivem končila spokojeností. Všeradice jsem si řadil mezi nejkvalitnější české minipivovary, které trochu stojí stranou mainstreamového zájmu (mini)pivařů. Ochutnat pod komínem tak bylo povinností. Rovnou mohu napsat, že opravdu spokojený jsem nakonec byl jen z jednoho ze svých očekávání.

 Od hlavního vstupu do Zámeckého dvora Všeradice dobře vynikne jeho velkolepost.

K pivovaru, respektive k pitoresknímu nádražíčku, vás doveze spojovací lokálka ze Zadní Třebáně (taktéž s pivovarem) do Lochovic (mimochodem, po cestě s úvratí do Litně s také velmi zajímavou pivovarskou historií). Do vsi je to pár stovek metrů, k pivovaru možná kilometr, ale vydařené počasí samo vybízelo k procházce. Všeradice jsou opravdu malou, ale pěknou a úhlednou vesničkou s moc zajímavým areálem kostela a pěknými vesnickými zákoutími. Největší (nejen rozlohou) místní památkou je ale zdejší zámek s dvorem, ve kterém se dnes pivovar nachází. Jeho podoba pro mne ale nakonec byla asi největším zklamáním výletu.

 Objekt zámku na svá lepší léta ještě čeká...

Majitel dobře ví, jak komponovat snímky objektů, aby působily lépe, než ve skutečnosti. Nemám mu to za zlé, musí přitáhnout zájem návštěvníků (i můj), ale realita mne poměrně překvapila. Nemám namysli ani objekt samotného zámku, který byl v období první republiky radikálně přestavěn, že dnes připomíná spíš omšelou bytovku, než cokoliv jiného. Podivně na mne působila spíš kombinace kompletně opraveného traktu s dnešním pivovarem a restaurací a také sousedního špýcharu (sloužícího dnes jako muzeum Magdaleny Dobromily Rettigové, která se na zámku roku 1785 narodila) a zoufalého stavebního stavu sousedních budov s vjezdem zaklenutým do takového oblouku, že bych se bál i přiblížit (po vlastnické struktuře objektů dvora nepátrám, ale pokud na daném stavu mají nějakou roli, předem se omlouvám). Zvláštně na mne působila i sportoviště na nádvoří, kvůli kterým jsem si zde připadal spíše jak mezi strahovskými kolejemi, než v někdejším barokním hospodářském dvoře (i když chápu, že udržitelnost projektu, navíc stavěného částečně za podmínek dotace, je asi komplikované).

 Že je v detailu síla ve Všeradicích úplně neplatí.
 (poutač u vstupu do muzea)

Osobně se přiznám, že velké výhrady jsem měl, potom, co jsem se otočil zády ruinám i hřištím a prohlížel si pouze opravenou částí dvora, právě i k nim. Objekt není jako celek památkově chráněný a na realizaci to bylo vidět. Použité materiály, plastová okna, podivně kašírovitě domalované šambrány a další detaily na mne nepůsobily příliš důvěryhodně. Je to škoda, všeradický dvůr by si určitě zasloužil více. Ale konec kritiky, pojďme se podívat na to, s čím jsem byl spokojen, čehož naštěstí byla také řada.

 Opravená část zámeckého dvora. Vpravo pivovar s restaurací, naproti sýpka, dnes
 sloužící jako muzeum. Pro porovnání, jak to zde vypadalo před rekonstrukcí doporučuji
 tuto fotografii - přiznávám, že mi trochu spadla brada.

Na prvním místě určitě pivo, které ani přímo u zdroje nezklamalo moje očekávání. Z varny pivovaru umístěné v netradičně implementovaném bloku v interiéru trochu naddimenzované restaurace (takto zajímavě potlačený moment její dominance jsem viděl snad v prvním pivovaru v životě), vychází široké portfolio spodně i svrchně kvašených piv. S tím, že zvláště ležáky hrají prim, na čepu hned čtyři: světlá 11° a 13°, polotmavá 12° a tmavá 13°. Svrchně kvašená piva zastupovala pouze výborná 14° IPA. Všechna piva na čepu možné zakoupit i v PET lahvích a na objednávku i do skleněných 0,75 l lahví.

 Prostor restaurace s "kobkou" skrývající technologii pivovaru a také sociální zařízení.

Máme čas, tak ochutnáváme postupně všechno, IPU bereme s sebou v PET lahvi, dobře jsem jí znal již z dřívějška. Všeradické ležáky byly bez výjimky výborné. Všechny odpovídaly bez zbytečných chyb charakterem stylům, které zastupovaly. Zvláště světlý 11° ležák řadím k tomu nejlepšímu z českých minipivovarů. Sládek se nebojí chmele jako nositele hořkosti ani aroma a tak to mám rád. Nejedná se ale o žádný prvoplánový kousek, ale skutečně o výborný vyvážený světlý ležák "českého typu". I ostatní piva ale chutnala skvěle, zvláště na tom krásném sluníčku, kdy jsme si dovolili vytáhnout ještě jednou zazimované stoličky na příjemnou zahrádku před restaurací. Díky velikému dětskému hřišti byl i Mikuláš spokojen.

 Hra barev podzimního slunce a všeradických piv.

Restaurace standardně vaří, ochutnali jsme něco málo i více k pivu a i v tomto směru jsme byli spokojení. Když se nad tím teď tak zpětně zamýšlím, tak díky tomu výbornému pivu a velmi příjemné zahrádce (na které jsem se celou dobu díval jen na tu opravenou část dvora) se na návštěvu ve Všeradicích pěkně vzpomíná. Když k tomu připojím profesionální chování sympatické obsluhy a jedno nečekané příjemné odpolední setkání, tato část výletu se opravdu povedla. Napsal bych, že se sem třeba i rád vrátím. Uvidíme, Všeradice opravdu leží trochu stranou našich cest, jistě ale vím, že pokud někde zase na pivo Všerad (a jeho kamarády) někde narazím, rád si dám znova. Nezbývá než věřit, že časem bude opraven i zbytek areálu dvora a bude, s limitem toho ne úplně památkově citlivého přístupu, pyšným rodištěm toho výborného piva.

 Výčep v restauraci s možností zakoupení i piva s sebou.

Za výborným pivem, dříve již také opakovaně ochutnaným, jsme mířili i do druhé destinace. Tentokrát jsme ale mířili i za jednou z oslav historie českého pivovarnictví a jeho stavebního fondu. Už jsem to tu asi na blogu psal několikrát, že není nic krásnějšího než když nový pivovar vznikne záchranou starého pivovaru (respektive v tomto případě zejména jeho sladovny). Jeden takový moc pěkný a následování hodný příklad najdeme i na konci - jak jinak - Pivovarské ulice ve starosvětských Hostomicích (na mapě železniční sítě pod Brdy).

 Takový pohled z náměstí bych přál každému městu.

Pokud mi dnes někdo řekne "venkovské maloměsto" představím si Hostomice. Nic necharakterizuje toto městečko lépe a nezachraňuje ho ani to, že má pomalu největší náměstí na světě. A právě jižním směrem z náměstí, kolem restaurace dodnes tak pěkně historicky pojmenované Záložna, klesá Pivovarská ulice prudce do údolí říčky či spíše potoka Chlumavy. Málokdy jsem tak natěšený spěchal přes město do pivovaru, ale na Hostomice jsem byl opravdu zvědavý. Můj spěch možná nevyhovoval tomu nedělnímu ospalému odpoledni, kdy se pomalu začínalo smrákat a slunce již házelo dlouhé stíny, a tak jsem se také chvíli zastavil. Silueta sladovního hvozdu dominujícího údolí říčky s maloměstskou zástavbou a masiv Brdů v pozadí vytvořil v těch dlouhých stínech fascinující kompozici. Dlouze jsem se kochal, než jsem konečně došel až ke dveřím Nalévárny.

 Nemám, co bych dodal (možná snad jen pět let staré srovnání?).

Pivovar v Hostomicích zachránil před zkázou jiných jemu podobných celým pivovarským světem protřelý Štěpán Kříž (zdravím, pokud to tady budeš třeba číst). Chátrající objekt, od roku 1942 pivo nevystavující, později místním JZD degradovaný, nechal, s k věci nakloněným spolumajitelem (mimochodem, potomkem někdejších majitelů ještě z dob výstavu), opravit, aby v něm mohl roku 2014 zase začít vařit pivo. Opravený objekt tvoří zejména areál někdejší sladovny s vysokým dvoulískovým hvozdem a sousední objekt varny, který bohužel v letech minulých přišel o kotelní komín. Není ale radno se tesknit tím, co není, když v Hostomicích je radostí to, co je!

 Objekt někdejší i dnešní varny. Vpravo stoupá k náměstí Pivovarská ulice.

Zmiňovaná Nalévárna je snad nejhezčí a nejupřímnější název prostoru, který jsem pro konkrétní pojmenování místa, kde si mohu dát pivo, viděl. A přitom Nalévárna není tou nalévárnou, jakou si asi mnozí představí. Kouří se venku s popelníčky na parapetu (já neposeda, těm kuřákům snad i závidím, že v takových místech musí chodit ven, taky by mne to bavilo!), interiéry vkusné, přitažlivé a samy zvoucí k posezení. První místnost malá, pár stolů a stylový výčep v čele. Druhá místnost ještě menší, na zdech obrázky starých pivovarů a sladoven (bohužel od kolegů z Bamberga, nikoliv místní - ty jsem tu trochu postrádal - anebo jsem se jen špatně díval?) a na stropě vtipná dekorace prázdných žoků od chmele a pytlů od sladu z mně tolik dobře známé benešovské sladovny.

 Ve výčepu. Pán vpravo nepózuje, ale zcela autenticky
 se nalévá.

Nemůže to být špatné pivo, když je vařeno ze suroviny od Davida Mareše. A také není. Na čepu Fabián 10° (světlý ležák po způsobu kvašení), Fabián 12° (světlý ležák po způsobu kvašení i zákonné kategorii) a Fabián tmavý 14° (taktéž spodňák, na ejly si tu nepotrpí a k tomu místu to zkrátka sedí lépe). Všechna piva ok, nevýskám tolik jako ve Všeradicích, ale tady mi to prostě musí chutnat (a asi opravdu chutnalo, když si pak nechávám stočit ještě 1,5 l PETku desítky do vlaku).

 Světlé hostomické ležáky.

Spřádám při posezení u piva plány, že se ještě před odchodem na vlak vydám pár stovek metrů za Hostomice vyfotit dochovanou kruhovou cihlářskou pec, která má bohužel méně štěstí než pivovar a postupně mizí z povrchu zemského, ale atmosféra vytopené Nalévárny mne tolik pohlcuje, stmívání venku takovým klidným sentimentem naplňuje, že nakonec již nikam nevyrážím. Podvečer v Hostomickém pivovaře směle zařazuji mezi nejkrásnější okamžiky (nejen) pivního roku 2016.

 Hostomický pivovar dokazuje, že vhodně koncipovaná Nalévárna může být vhodná i
 pro děti. ;)

Hostomický pivovar a jeho Nalévárna svou atmosférou, přívětivostí a zejména skromnou autentičností u nás na celé čáře porazily trochu přifouknuté Všeradice (i když, pořád říkám, že lepší když je nějaká stavba zachráněna než vůbec a majitel Všeradic u mne i přes tu kritiku má veškerý respekt). Na druhou stranu, pokud budete do Hostomic někdy mířit, návštěvu v nedalekých Všeradicích do výletu určitě zařaďte. Už jen pro to výborné pivo si to zaslouží. Do Hostomic se každopádně někdy určitě rád vrátím. Myslím ale, že ještě dříve zajdu na jejich pivo v Praze - v první polovině prosince pivovar otevřel svůj výčep v Soukenické ulici, čímž nejen vyplnil na mapě Prahy pivně trochu nezajímavou čtvrť, ale zároveň přiblížil kousek té skvělé podbrdské atmosféry i nám podstatně přespolním. U Fabiána se na ten vydařený podzimní výlet bude určitě krásně vzpomínat.

31. prosince 2016

PARTYZÁNŮV ROK 2016

Už počtvrté usedám na konci roku ke psaní. Tak dlouho už tento blog žije. Vlastně nemluvím pravdu, je to ještě o rok víc, ale dá se hovořit o žití, když jsem ho tehdy, kdysi dávno na jaře roku 2012, nechal dobrovolně na téměř rok usnout? Nechal usnout tak, jak nyní už nechci. Bojuji sám se sebou, bojuji s jeho existencí, ale vím, že je mojí součástí tolik, že už si bez něj život nedokážu představit. I když číslo publikovaných příspěvků roku 2016 tomu možná nenapovídá, je to tak.

Nejen, že je blog mou pevnou součástí, ale díky ohlasům a jeho čtenosti mám i feedback, že se snad stal pevnou součástí i (věřím, že nejen) pivní společnosti. Právě čtenáři jsou druhým - respektive možná právě tím prvním - důvodem, proč blog zkrátka už nechci nechat usnout. Ač jsem si to nemyslel, čtenářská základna blogu se i letos navýšila a o smyslu psaní mne přesvědčuje i to, že hned 4 letošní příspěvky se dostaly mezi 10 nejčtenějších za celou historii blogu. V zrcadle toho, že jich bylo publikováno, včetně tohoto, pouhých 16 je to určitě úspěch. A na tomto místě bych se chtěl všem těm, kdo na blog pravidelně dochází, omluvit za to, že často museli dlouze, předlouze čekat na nový příspěvek.

Pokud bych se měl za rokem 2016 ohlédnout ve vztahu k tomuto blogu, byl by to na prvním místě určitě rok nenapsaných příspěvků. Je to tak. Letošní rok byl na pivní události, zážitky, cesty, degustace, podněty na glosy ad. tolik bohatý, že jsem všechno zkrátka nedokázal na blog vypsat. Nebyl prostě čas. To se nevymlouvám, to je fakt. Některé z těch věcí zůstanou už navždy minulostí v mé ztracené paměti, některé bych ale rád na blog ještě poslal. Týdenní pobyty v Mnichově a ve Vídni byly na pivo tak bohaté, jako nic jiného. Ty si své místo na blogu zaslouží. Stejně jako úžasný výlet do rakouského příhraničí v zapomenutém Vitorazsku. Výletů byla ale kupa i po našich krajích. Namátkou se určitě brzy rozepíšu o ne zas tak dávném výletu do nádherného podzimního kraje mezi Brdy a řekou Berounkou, anebo o starším červnovém výjezdu do Zlína a jeho okolí (kam se zase podíváme i v roce 2017, máme důvod). Ale bylo toho mnohem více.

Proč jsem ale letos neměl tolik čas psát? Nebyla v tom jen hromada výletů, ze kterých se člověk vracel mnohdy unaven a pak už zase nebyl prostor. A teď nechávám stranou, že si člověk zvyká na stále více času, který tráví s rodinou (když mne třeba Mikuláš tahá do pokojíčku, abych mu z kostek postavil "piovar"). Nebo starost o naše nové působiště, které se mimochodem stalo i prvním působištěm Domácího pivovaru Partyzán v jeho historii, kde vydržel celý kalendářní rok. Věřím, že šestý rok, který pivovar v tichosti v listopadu oslavil, nebude takový poslední. Naopak. Pivovar zapouští kořeny, mění se a přemýšlení o jeho koncepci, podobě a budoucnosti také ukusuje něco z krajíce drahocenného času.

Co mi ale zabíralo skutečně čas tolik, že mi to bránilo psát, ale zároveň o tom chci psát tady na blogu jsou aktivity, které se motají kolem piva a pivovarnictví. Píšu to tady snad každý rok, ale přemýšlím, kdy to byla pravda tolik jako letos. Snaha propojit koníček a práci v jeden fungující celek je vždy těžké, ale rok 2016 byl dalším krokem k tomu, aby jednou pivo a pivovarnictví (a věci s nimi související) byly jednou jedinou mojí radostí i starostí.

Rok 2016 tak byl možná rokem publikovaných pouhých 16 příspěvků, ale byl také rokem, kdy jsem uvařil několik kooperačních várek s českými minipivovary (a další várky domluvil). Jen tak, pro radost i pro zkušenost. Jedna z várek ve spolupráci s pivovarem Lobeč byla zároveň podporou Institutu pro památky a kulturu a jeho dárcovské kampaně Pivo PROPAMÁTKY. S Institutem dlouhodobě spolupracuji, protože jsem stále přesvědčen, že propojování minulosti a budoucnosti má smysl a obnova historických pivovarů je jedním z takových pěkných důkazů o tom, že to může fungovat. A jsem rád, že fungovalo i kooperační vaření a že na ta piva byly poměrně pozitivní ohlasy. Věřím, že rok 2017 bude v tomto směru podobně úspěšný, zvlášť, když se chystá i něco zcela nového. O tom ale zatím psát nebudu, nechte se překvapit.

Naopak ale chci psát o poznávání historie piva a pivovarnictví. Ta byla letos možná ještě víc, než v předcházejících letech tím, co zabíralo takřka veškerý můj volný čas - rozuměj čas, který jsem věnoval práci. Po opatrném otrkávání z minulých let, kdy jsem si ověřoval, co a jak mne dokáže naplňovat v prohrabování se v materiálech k dějinám pivovarnictví, jsem letos vábení objevování zapomenutého a starého propadl docela. Celý rok jsem tak každou chvíli trávil v archivech, knihovnách, ale i při prolézání tmavých a zaprášených koutů jednoho krásného historického a přitom stále fungujícího pivovaru a jeho sladovny. Pivovar se sladovnou v Benešově je moje srdcovka již od útlého mládí a těší mne, že jsem letos mohl ze tmy archivů o historii tohoto pivovaru vynést na světlo zcela nové informace a poznatky (které se brzy dočkají i patřičného publikování). Benešovským pivovarem to ale nekončí, vábení pokračuje a vypadá to, že další na řadě bude již zmiňovaný lobečský pivovar, jehož historie (nejen) v 19. a 20. století je i dnes stále více tajemstvím, než poznaným tématem.

Zmiňovaná Lobeč byla vůbec silným tématem roku 2016 a vždy jsem se sem rád vracel a budu vracet i nadále. Nejen pro vaření piva a pro historii pivovaru, ale i pro setkávání. Setkávání s příjemnými lidmi u piva a kolem piva je jednou z věcí, které si vážím nejvíce. A tak rok 2016 byl i rokem hromady skvělých akcí třeba se spolkem Lízníků. Ať se jednalo o vaření společných domovařičských várek u nás na severu, o popíjení zajímavých piv zejména v čerčanské pivnici u Škvorů, anebo o parádní prosincové Dolíznutí, kdy jsem se konečně podíval do legendárního Kuldova působiště v Mezihoří pod vápenkou. I o něm bych tu na blogu chtěl napsat, bylo málo tak příjemných chvil.

Teď jsem se ale přistihl, že asi zase nemluvím pravdu. Příjemných chvil si člověk váží pro jejich mimořádnost, ale letošní rok na takové byl tolik bohatý, že vlastně nevím, kde začít a skončit. Intenzitě líznických akcí se určitě vyrovná setkávání se s podještědským Spolkem Dubáků, který dokazuje, že i na první pohled mrtvé regiony dokáží ožít a že pivo v tom samozřejmě musí hrát jednu z hlavních rolí. Děkuji Vám za ty úžasné chvíle na Trávníčku, anebo ve Všelibicích!

Příjemně jsem se cítil ale třeba i na klasické akci ve středočeském Vojkově, na již pomalu také klasických akcích v Poděbradech a Kutné Hoře, anebo v Telči na konferenci PROPAMÁTKY o obnově a využívaní historických sýpek, kde večer samospádový soudek (zapůjčený od koho jiného než od Spolku Dubáků) s pivem PROPAMÁTKY zmizel jako pára nad chmelovarem. A symbolickou tečkou za rokem 2016 budiž pak již tradiční Partyzánské pivní setkání v libereckém Pivním baru Azyl (do kterého se se samozřejmě znova a znova rád vracím). Setkání se i potřetí skvěle vydařilo a již nyní se těším na další ročník.

Když se teď s hrůzou dívám na to, jak jsem se rozepsal, uvědomuji si jedinou věc. Rok 2016 byl pivně opravdu bohatý a plnohodnotný a věřím, že tento příspěvek je dostatečným vysvětlením toho, proč těch příspěvků bylo letos opravdu jen šestnáct. Když se nad tím zamyslím, tak si asi stále víc a víc uvědomuji, že skutečný život se odehrává jinde, než na internetu, a tak mám do dalšího roku jediné přání. Ať bude rok 2017 příspěvků jakékoliv množství, přeji si, aby těch potenciálních důvodů proč je psát, těch akcí, aktivit a setkávání, bylo co nejvíce. 

A věřím, že všechny tyto radosti se mnou budou i v roce 2017 sdílet i moji nejbližší, stejně jako v uplynulém roce, kdy pro mne byli tou stálou, neutuchající a největší podporou. Moje přaní z loňského závěrečného příspěvku se mi tak bezezbytku vyplnilo a já vím, že nechci, aby tomu bylo někdy jinak. Jen vše dobré v roce 2017 Vám přeje Pivní Partyzán.

 PF 2017 přeje Pivní Partyzán.

28. listopadu 2016

PIVO PROPAMÁTKY, ŽIVÁ HISTORIE A V LOBČI SE POŘÁD NĚCO DĚJE

Moje první setkání s Institutem pro památky a kulturu vlastně také souviselo s pivem. Psal se listopad roku 2011 a já se vydal na konferenci o obnově a využívání sladoven do Písku. Na konci konference, v prostředí minipivovaru Lipan v Dražíči, kde končil blok doprovodných exkurzí, jsem se dal do řeči s ředitelem Institutu, Alešem Kozákem. Zjistili jsme, že si máme navzájem co říci a že bychom mohli spolupracovat. Naše spolupráce dnes trvá již více než pět let.

 Logo kampaně Pivo PROPAMÁTKY, které bylo předlohou i etiketě našeho piva.

Postupně jsem přebral agendu pořádání konferencí PROPAMÁTKY - obnova a využívání staveb (roku 2013 např. na téma pivovary v krásném prostředí Chrámu Chmele a Piva v Žatci), tvorbu konferenčních sborníků a nejrůznější drobnější aktivity. Letos jsme ale naší spolupráci rozšířili o nový prvek - jak objemem práce, tak jeho podobou. Na jaře jsme společně naplánovali a v aktuálním čase realizujeme dárcovskou kampaň Pivo PROPAMÁTKY. Pro ní jsem mj. uvařil speciální limitovanou várku piva American IPA v pivovaře Lobeč.

 Zcela zaplněný sál Chrámu Chmele a Piva v Žatci za účasti řady významných hostů
 během konference PROPAMÁTKY 2013 dokázal, že o téma obnovy a nového využití
 historických staveb je velký zájem.

Kampaň v sobě ukrývá vlastně vše, co je hlavní náplní i cílem projektu PROPAMÁTKY - informovat, propojovat a zejména pomáhat hledat nová řešení ve věci obnovy a nového využívání staveb. Zejména památek, ale i jiných zajímavých historických objektů. Jedním z nejzajímavějších způsobů, jak dát v dnešní době staré stavbě nové využití, za nadějné možnosti na trvalou udržitelnost, navíc v kombinaci s ozvláštněním regionu, jeho turistického potenciálu apod., je bezesporu i vznik nových pivovarů. Právě na pivovarech a jejich pivech obsah kampaně stojí. Kromě našeho zmiňovaného piva PROPAMÁTKY z Lobče jsme vybrali pět dalších pivovarů, které vznikly v různých historických prostorách. Navíc jsme chtěli jejich výběrem pokrýt co nejvíce krajů České republiky a také jsme měli zájem na tom, aby výsledný balíček byl pivně rozmanitý. Podmínkou bylo, aby pivovary pivo stáčely do skleněných 0,75 l lahví. Byl to trochu oříšek vše zkombinovat, ale nakonec je na světě reprezentativní výběr pivovarů, které splňují vše výše řečené a které byly ochotné kampaň podpořit.

 Pivovar Lobeč & Pivo PROPAMÁTKY (American IPA), Pivovar Falnenštejn (Podzimní
 Ale), Pivovar Hauskrecht (PH 13 Black Flek), Zámecký pivovar Frýdlant (Albrecht 

 Výčepní), Pivovar Clock (Clock 12° APA) a Zámecký pivovar Chyše (Prokop 12° Jantar).

Kampaň Pivo PROPAMÁTKY je dárcovská, nejedná se o regulérní prodej ani o žádný projekt typu pivních zásilek. Kampaň je zaměřená na všechny, kdo mají chuť podpořit dobrou věc - redakci internetového portálu PROPAMÁTKY tvoří převážně lidé, kteří jsou ze zdravotních důvodů znevýhodněni na pracovním trhu. Zároveň je kampaní pro všechny, kterým není lhostejný osud historických staveb a zajímají se o jejich nové využití. V neposlední řadě je samozřejmě určena všem, kdo mají rádi kvalitní pivo, které je nakonec středobodem celé kampaně a bez kterého by nikdy nemohla vzniknout.

 Právě vzniká Pivo PROPAMÁTKY. Styl American IPA je aktuálně jedním z nejvíce
 oblíbených pivních stylů českých pivovarníků. I proto jsme ho pro kampaň zvolili:
 chtěli jsme ukázat, že i ve starých stavbách mohou vznikat moderní věci.

Pokud se kampaň rozhodnete podpořit získáte (samozřejmě kromě dobrého pocitu a poděkování) i balíček, který Vám až domů stoprocentně zodpovědným způsobem doručí přepravní společnost DPD. Za dar v minimální hodnotě 300 Kč obdržíte jednu lahev piva PROPAMÁTKY uvařenou jen pro tuto kampaň. Za dar v minimální hodnotě 1800 Kč pak balíček doplní ještě pět piv z výše zmiňovaných pivovarů (pokud dar pošlete do 30. listopadu, přijde k Vám balíček zaručeně ještě před Vánoci). Jak již bylo řečeno, jedná se v kampani primárně o význam daru, ve kterém je skryta jeho exkluzivita. Na druhou stranu, naše vlastní pivo bylo uvařeno primárně pro tuto kampaň, sběratele navíc může potěšit vlastní etiketa či tácek kampaně, který bude přiložen ke každému balíčku.

Když jsem v úvodu napsal, že naše pivo jsem uvařil v pivovaru Lobeč, nebyla to náhoda. Lobečský pivovar, a už jsem tu o tom na blogu dříve psal, považuji za symbol všeho, co si dokáže člověk představit pod pojmy záchrana historické stavby, vztah k dědictví předků, ale zejména pak jeho předání dalším generacím a jeho zodpovědná obnova a nové využívání. S Lobčí mne pojí i přátelství jak s majiteli Janou a Pavlem Prouzovými, tak se sládkem Tomášem Fenclem.

 Obnova a nové využití pivovaru v Lobči je ztělesněním poselství kampaně.

V souvislosti s Lobečským pivovarem se právě v průběhu realizovaní kampaně Pivo PROPAMÁTKY udály dvě zajímavé události. Jakoby to byla snad náhoda, ale zároveň důkaz toho, že historie není nikdy mrtvá a její poznání a pochopení je proces, který žijeme dnes a tady.

Během úprav prostoru někdejší sladovny na budoucí restauraci bylo pod nánosy odpadků a stavební suti z pozdějších období odkryto těleso archaického hvozdu. Respektive zřejmě více takových zařízení, jejichž přesná podoba a fungování je aktuálně zatím ne zcela jasná. Nález ale ukazuje, jak je pivovar Lobeč stavebně-historicky velmi zajímavým a vrstevnatým objektem - asi podobně jako každá jiná stavba, kterou dokázal člověk předávat dál a dál časům budoucím, aniž by ji navždy zcela odstranil z povrchu zemského. Je smutný osud demolovaných staveb a buďme rádi za to, že můžeme být podobným nálezům přítomni.

 Narychlo naplánované odborné konzilium nad
 odkrytou částí historického hvozdu.

Nález zcela jiného typu, ke kterému se váže můj hluboký vztah k poznávání historie pivovarů proběhl již o pár dní před tím. V čase, kdy jsem s Prouzovými akorát začal pomalu domlouvat spolupráci na výzkumu, na jehož konci by měl být výstup přinášející nové poznatky o historii lobečského pivovaru, se mi podařilo, zejména díky skvělé spolupráci se zaměstnanci Státního okresního archivu v Mladé Boleslavi, objevit a ze stínů archivů vynést na světlo kompletní stavební plány parostrojní přestavby lobečského pivovaru, které v letech 1894-1896 vytvořil přední český pivovarský stavitel Josef Rosenberg. Plánů, v jejichž existenci Prouzovi už ani nevěřili a zejména plánů (a k nim přiložených spisů), které nám přinesou řadu nových odpovědí, ale také nových otázek k zatím zcela neprobádané kapitole z dějin pivovaru.

 Z nově objevených plánů parostrojní přestavby pivovaru v Lobči z let 1894-1896 od
 Josefa Rosenberga. Zdroj: SOkA Mladá Boleslav, fond OÚ Mnichovo Hradiště.

V Lobči se stále něco děje a jsem rád, že mohu být u toho. Slova o tom, že historické stavby nejsou mrtvé, ale jsou právě naopak výzvou k pochopení jejich vývoje a také jeho nového nasměrování zde získávají nový význam. Podobný, jako získávají v Brně, Frýdlantu, Chyši, Krásné Lípě a Potštejně - tedy v místech, kde dnes působí pivovary, díky kterým byla zachráněna historická stavba a které podpořily kampaň Pivo PROPAMÁTKY. Za to jim patří veliký dík. A velký dík patří samozřejmě i všem, kdo kampaň dárcovsky podpoří, anebo tak již v průběhu listopadu učinili. Jsem pyšný na to, že jsem toho součástí a věřím, že kampaň i její náplň dokážou, že to má zkrátka smysl.