13. března 2017

ZPÁTKY NA CHMELOVÁRKU

Náhlá rozhodnutí jsou vždy ta nejlepší a toto přišlo vlastně z ničeho nic. "Což letos zajet konečně zase na Chmelovárek?" vypálil jsem u jedné únorové snídaně až z toho malému Partyzánovi zaskočil rohlík. Za chvíli jsem už stál na zápraží s telefonem a volal Petrovi Měrkovi. Ne abych mu sdělil tu šťastnou novinu, ale protože jsem chtěl naší účast ještě zatepla nějak pojistit a nacpal se mu hned do odborného programu s povídáním. Ne, kecám, já měl totiž u Petra jeden velký dluh. Před třemi lety mne on sám poprosil, zda bych si nechtěl nějaké povídání připravit a já mu na to tehdy rád kývl, abych...

 Po čtyřech letech zase tady...

... ano, abych mu záhy musel s velkou omluvou odmítnout. Do věci přišly neodkladné nečekané osobní záležitosti (svatba v nejbližším okruhu přátel), a tak to bohužel bylo i v dalších letech (datum Chmelovárku koresponduje hned s dvojicí narozenin v našich rodinách). Letos jsme se ale rozhodli program upravovat nikoliv dle rodiny, ale dle Chmelovárku a Měrka si mne už psal do seznamu vystupujících. Já tím zabil rovnou dvě mouchy jednou ranou. Měl jsem již delší dobu v přípravě článek na blog o historii a vývoji pojmu (a tak trochu i stylu) "ležák" a bylo mi jasné, že pokud nebudu muset, nikdy ho nedopíšu. Chmelovárek tak byl vhodným prostorem pro prezentaci pilotních výsledků toho, co nakonec vyjde v článku (ten zamýšlený pilot nakonec vyšel na děsuplných 45 minut povídání, tak věřím, že moc nenudil, aby to pak vůbec někdo chtěl číst) a zároveň pojistkou, že to dotáhnu. Nebudu ale kecat, když napíšu, že to vystoupení opravdu nebylo hlavním důvodem, proč jsme jeli.

 Chmelovárek 2013, pamatujete?

Kostelecké Chmelovárek, ač jsem na něm byl doposud jen jednou - a to navíc před čtyřmi lety, se nebojím opakovaně označovat za legendární akci. Není u nás snad druhé setkání tohoto typu, které by ještě pamatovalo staré dřevní doby českého domácího vaření piva. Časy i lidé se mění, ale Chmelovárek zůstává. Navíc jeho koncept, pořadatelský kolektiv z malé dědiny na Hané a další ho od jiných podobných (zvláště těch současných) domovařičských soutěží odlišují. Přátelská atmosféra a autenticita zde jasně válcují hipsterskou přehlíživost a lehkou nabubřelost jiných setkání (která tak na mne alespoň působí, musím to někdy zajet zase někam ověřit :) ). Ono i ten krásně moravský Kostelecké Chmelovárek zní přece jen lépe než nejrůznější Competitions, Meetings a další podobné nesmysly.

 Petr Měrka zahajuje VIII. Kostelecké Chmelovárek.

Důvodů jet jsme ale měli přece víc. Život na krutém severu s sebou přinesl i odloučení od lidí, se kterými jsme se dříve opakovaně vídali a dnes je takových chvil jako šafránu. Chmelovárek tak byla skvělá příležitost to napravit. Konkrétně hovořím zejména o přátelích z Domácího pivovaru Komár a ze Svatokopeckého pivovaru, se kterými jsme tak mohli strávit skvěle vydařený víkend a se kterými jsme - s naším Domácím pivovarem Partyzán - vyráželi v sobotu ráno do Kostelce ve společné posádce.

Byl jsem v očekávání. Co se změnilo, co bude jinak. Měl jsem tušení i nabytou vědomost, že všechno. A nemýlil jsem se. Chmelovárek je již od roku 2014 v (mnohem) větších prostorách, které ale už letos i samy byly tak tak. Těžko říci, kam bude Petr přemisťovat akci příště, žádnou sportovní halu jsem v Kostelci při krátké zdravotní procházce neviděl. Změnilo se i osazenstvo akce. Viděl jsem sice řadu tváří, které jsem si pamatoval z akce před čtyřmi lety, ale zejména mnoho nových a neznámých. Když jsem se rozhlížel uvědomil jsem si naplno, jak je skutečné setkávání k nezaplacení oproti internetovému tlachání. Vždyť mi nebyli na žádné domovarnické akci tři a půl roku! Řadu lidí "ze scény" jsem tak znal pouze jako jména a příspěvky na internetech a fejsbucích. Tady se najedou zhmotňovali do skutečných postav a skutečných tváří a samozřejmě skutečných piv v jejich rukou. Díky za to, všechna ta seznámení mne moc těšila. Stejně jako mne samozřejmě těšilo setkání se starými známými.

 Trochu se nám to tu zaplnilo.

A těšila mne i jedna drobná změna, kterou jsem vyvolal drzou malou poznámkou v závěru příspěvku o Chmelovárku 2013. Vegetariáni a vegani už nejsou na akci odstrčeni na druhou kolej a ve stánku s občerstvením (s nejvíc sympatickou obsluhou - což ale byl na Chmelovárku standard všude) se celý del jely mj. i výborné smažené brambory s cibulí. Snědli jsme jich snad pět kilo - Petře, toto u mne ještě významným způsobem máš schované!

 Z odborného/přednáškového programu.

Chmelovárek 2017, i přes to, že ztratil tu klubovou podobu starých roků, byl díky tomu všemu výše psanému zase neskutečně příjemnou akci, kterou jsem si užil i přes totální únavu způsobenou takřka probdělým předcházejícím týdnem. A také kolosální kocovinou, kterou na mne naválcoval neskutečně výborný a hlavně nebezpečně pitelný Baltic Porter ze Svatokopeckého pivovaru, jehož větší než malé množství jsem byl nucen vypít v pátek v noci a zvláště v sobotu nad ránem při přípravě podkladů na sobotní prezentaci o tom zpropadeném ležáku. Možná jsem měl ale spíš více zapracovat na přípravě podkladů na náš soutěžní ejl, který se na bednu nedostal. Tím gratuluji všem vítězům (některá z těch piv jsem měl čest ochutnat), i když je jasné, že na Chmelovárku jsou nějaké výhry to poslední, o co by na akci šlo (jména nepíšu, určitě se někde objeví v ofiko materiálech).

 Vyhlášení vítězů.

Kostelecké Chmelovárek je na prvním místě super setkáním neuvěřitelně bohaté mozaiky lidí, které ale spojuje jedna láska - k pivu a jeho domácímu vaření. V tomto případě zabalené do tak sympaticky upřímného a přívětivého rámce, že člověku bez mrknutí oka stojí za to jet sem přes celou zemi. Za to patří celému kolektivu kolem spolku Kosteláň obrovský dík. Jen mne při tom letošku přepadla jedna taková obava. Jak to udělat, aby se z Chmelovárku, jehož sláva se rozkřikla do celého světa, nestala opravdu masová akce, čímž by ztratila to nejdůležitější co má - své kouzlo? Nevím, ale věřím, že organizátoři na to přijdou. Svůj příspěvek o Kosteleckém Chmelovárku bych tak jen rád zakončil krátkým souhrnem. Nejezděte tam! Je to hrozná akce, těžká nuda, hnusné pivo a divní lidé. Nemá to cenu a zůstaňte raději doma. Tak jako já poslední tři ročníky. Které pevně věřím byly ty - samozřejmě myslím ty bez mé účasti - opravdu poslední.

5. března 2017

SEVEROČESKÉ PIVNÍ STŘÍPKY

Uplynulý týden byl velmi bohatý na drobné pivní zážitky, které by si samy o sobě příspěvek asi nezasloužily. Všechny se ale uskutečnily na severu, čímž získaly společný rámec, a já tak mohu přinést mozaiku příběhů, které lemovaly dvě sobotní masopustní akce.

No dobrá, abych úplně nekecal, za prvním zážitkem jsme se odvážně vypravili až do Středních Čech, místo si tu ale zaslouží. Pro pivovar v Lobči mám slabost, o tom jsem tu už na blogu psal vícekrát, navíc jeho poloha je v samé severní výspě kraje a popravdě, podnebí i atmosféra je tady taková severská, a tak se ho sem nebojím zařadit. V Lobči minulou sobotu poprvé pořádali masopust a my, protože jsme toho dne měli cestu kamsi k Teplicům, rozhodli jsme si trochu zajet a podívat se na to.

 Pavel Prouza právě zahajuje hojně navštívený lobečský masopust.

Akce v lobečském pivovaru mne vždy bavily svou pohodou a nemasovostí, a tak to bylo i s masopustem. Co na tom, že jsem piva mohl jen líznout a vepřové hody v pivovarském výčepu mne opravdu nelákaly. Mě se tam moc líbilo. Zájem (zřejmě) nejen místních byl také velký, vyhřátý pivní výčep byl zcela zaplněn, ale to krásné slunečné popoledne se kvitovalo i příjemné posezení na lavicích venku pod velkými průmyslovými okny staré varny.

 Na střechách ještě leží sníh, ale sluníčko vybízí
 k posezení venku.

Pivo na sluníčku chutná a bylo opravdu z čeho vybírat. Z mých pár doušků jsem seznal, že aktuální jednochmelová IPA s americkou odrůdou Willamette mi chutnala méně, než její Summitová předchůdkyně, ale 14° Zimní Stout byl naopak výborný. Jsem zvědavý, kam se kvalita lobečského piva bude ubírat do budoucna se změnou na varně, sládek Tomáš Fencl odchází vařit kamsi do neprobádaných pohoří v Ekvádoru. Držím palce jemu i v Lobči, ať se i nadále daří (minimálně tak, jako se - dle mého odhadu - vydařil zdejší první masopust).

 Lobečský pivní průřez.

Sušárnu chmele v Dubé jsem znal z fotek snad od dětství, ale teprve cestou z Lobče jsem si splnil svůj sen se k ní konečně podívat. Dubá samotná dnes nepředstavuje příliš zajímavé město, i když má zajímavou historii a památek je tu také požehnaně. Ta nejzajímavější se ale krčí, trochu zastrčeně a až nepěkně, na samém okraji města, za zemědělským areálem a vedle plantáže solárních panelů. I přesto ale stojí za to k ní vážit, po rozbité bahnité cestě, své kroky. Potěšilo mne, že odpoledne sem zašlo užít procházku na sluníčku vícero místních

 Dubská sušárna čekající na opravu. Snad letos!

Dubská sušárna chmele je unikátně dochovaným objektem, který představuje variaci na anglický typ sušáren s lískovým hvozdem a typickým bizarním zastřešením (zkuste do google zadat výraz "oasthouse"). Najdeme u nás dnes jen dvě takové (druhá v podobném stadiu chátrání stojí v Rybňanech na Žatecku) a co vím, tak jsou i kontinentálním unikátem. Už léta se mluví o její obnově, tak věřím, že bude dotažena do konce. Stavba je základně zajištěna a nevratné chátrání je snad zastaveno. Tak možná konečně letos (něco se šušká). Je dobře, že se podařilo tuto - parametry světovou - povědomím těžce lokální a odbornou - památku zachránit před zkázou. Jestli se dá v Dubé někde zajít na dobré pivo nevím, ale na sušárnu se zajet podívejte (a taky si přečtěte něco o místním zeleňáku, snad i Dubsko brzy zachytí současný trend obnovování chmelnic a budeme jím zase moci chmelit naše trpké ležáky :) ).

 Historický snímek sušárny. Zdroj: MěÚ Dubá.

Hned v pondělní mne čekaly nějaké cesty podél Labe a také pod Krušné hory. V Děčíně mi při cestě na vlak vyšel čas akorát, že jsem zase po delší době mohl na jedno zaskočit do zdejšího obchodního Centra pivovar, o kterém jsem tu samozřejmě před časem již zevrubně psal. Na čepu byla zrovna IPA 13°, kterou jsem ještě neměl, a tak jsem jí zkusil. Neměl jsem a neměl mít i nadále. Odporně svíravě hořké a karamelem protažené pivo. Škoda. Žádný zdejší spodňák jsem už nestihl, ale vím, že je tu ještě před rokem měli poměrně dobré.

To v nedalekém Ústí nad Labem se dějí věci. Ve městě, které to mělo s pivem vždy takové komplikované - a já to měl takové komplikované s ním, byla před měsícem otevřena nová pivotéka. To jsem samozřejmě nemohl nechat bez povšimnutí a poctil jí krátkou zastávkou. Ústecká pivotéka je sice trochu zastrčená, ale o to více strategicky položená - na galerii s obchůdky (vybudované už asi před pěti lety, ale žít to tu začíná teprve zřejmě až nyní) za hlavním vlakovým nádražím.

 Ústí má nové místo na příjemné posezení. Pivotéka je za skleněnými dveřmi vpravo,
 hned za služebnou Městské policie.

Pivotéku provozuje parta nadšenců, kteří se jinak věnují primárně výrobě a potisku reklamních předmětů. Nakonec pivotéka se s jejich prodejem dělí o prostor. Přiznám se, že pro to mám pochopení a v Ústí je to asi logické - ta jeho pivní komplikovanost je tak veliká, že samotná pivotéka by byl hodně krok do neznáma. V nabídce, která je z části v lednicích, jsou jen česká piva z menších průmyslových pivovarů a pak samozřejmě i minipivovarské záležitosti. Nic, co bych nikdy neochutnal, ale pro ústečáky určitě milé zpestření jim dostupných piv.

 Z nabídky. Klidně by se to zde mohlo jmenovat
 "Pivo a tričko".

Původně jsem myslel, že si vezmu jen něco s sebou na večer, ale odpolední sluníčko odrážející se modravé hladině naší největší řeky mne přesvědčilo o opaku. Vybral jsem Winter Ale z pivovaru Krušnohor (víceméně jen proto, že jsem ho ještě neměl) a záhy litoval s tím, že podobně asi musí chutnat i voda z Labe pode mnou. Zachránilo to jen to úžasné místo a pokud jste milovníci industriálu v dramatickém krajinném rámci, na lavičce před Ústeckou pivotékou vám bude chutnat vždycky. Jen pozor, aby bylo zamčeno v úřadovně Městské policie hned v sousedství, netuším, jak to v Ústí mají s pitím na veřejnosti. Klukům v pivotéce ale určitě držím palce, ať se udrží a časem třeba i rozšíří sortiment něčím zajímavějším i pro přespolní.

 Ošklivý zimní Krušnohor a krásná jarní Mariánská skála.

Teplický Monopol je dnes naopak již stálice pivního světa. Stále jím nepřestávám být fascinován a jsem rád, že jsem tu stihl v pondělí hned dvě návštěvy. Ráno pozdravit zdejší sládkovou, Martinu Valterovou, a zjistit, jestli pořád umí tak super světlý ležák (umí) a pak večer na krátké posezení s Paní Partyzánovou. V Monopolu běží vše při starém (takže dobře) a já už se moc těším až konečně vybudují venkovní zahrádku, to se tu bude za slunečných dní teprve sedět u výborného teplického piva!

 Toto se neomrzí.

Konec týdne mne pak zanesl úplně na druhou stranu toho, kde říkáme na severu. V Semilech dnes bohužel již na místní pivo zajít nemůžeme, i když této poměrně malebné, nahodile naskládané sestavě domů by nějaký minipivovar slušel. Zdejší původně panský pivovar stával kdysi na okraji města při mlýnském náhonu, ale dnes je zcela utopen v pozdější zástavbě. Vařit přestal už někdy během druhé světové války a ve stejné době byla i část jeho budov zbořena, neb výrazně zužovala hlavni ulici, mířící z centra města jihozápadním směrem. Semily jsou tak již déle než třičtvrtěstoletí o vlastní pivo ochuzeny, avšak do pivovaru na pivo zajít můžeme i dnes, v části jeho budov dnes působí stejnojmenná restaurace. 

 Někdejší sladovnický hvozd a před ním zbylé budovy
 semilského pivovaru.

Na čepu donedávna snad jen Smíchov, teď nově Plzeň, nic světoborného. Já návštěvu tady nestihl, ale ve čtvrtek pozdě v noci jsem neodmítl posezení v pěkném secesním hotelu na místním historickém náměstí - mimochodem nejopuštěnějším náměstí v České republice. Nebudu lhát, že nepasterizovaná 10° G mi chutnala mnohem více, než pasterizovaná 11° PP. Nevím, zda je to standard. Na pivo dnes nemá do Semil příliš cenu jezdit, pokud tu ale už budete a jste milovníci industriální architektury jako já, važte cestu do okrajové čtvrti Řeky. Zdejší přádelna a tkalcovna Franze Schmitta s dělnickou kolonií patří mezi nejzajímavější podobné celky nejen této části Čech.

 Fascinující 200 m dlouhá hmota Schmittovy přádelny.

O pátečním zážitku jsem původně chtěl psát samostatný příspěvek, ale pak jsem si uvědomil, že o nedobrých věcech nerad píšu, a tak ho odbudu pár odstavci zde. Malá Skála je velmi oblíbené letovisko v hlubokém, ale rozvolněném údolí řeky Jizery mezi prudkými stěnami skalního města. Místo bylo historicky zajímavé samozřejmě i pivovarsky, zdejší starý pivovar s velmi dlouhými dějinami doposud stojí, pěkně opravený a využívaný (bohužel již ne k vaření piva). Nám čas nedovolil návštěvu u něj, avšak jeho objekty jsou zdáli viditelné na vysoké stráni při zdejším zámku. 

 Pohled na Pantheon s historickým pivovarem v pozadí.

Pivo se v panském pivovaře nevaří od roku 1946, ale loni byla i v Malé Skále po 170 letech obnovena tradice jeho vaření. V samém centru obce pod blokem mohutných skalní věží se zříceninou hradu Vranov, mnohem známějších jako Pantheon, se nachází zdejší tradiční restaurace (jak jinak než) Pod Pantheonem, od loňska tedy i pivovar. Podnik nešťastně položený přímo při frekventované silnici údolím Jizery do Polska.

 A stejná skála, tentokrát ale se současným pivovarem v popředí.

Na budově bylo zvenku vidět šití horkou jehlou, nepěkně probourané otvory pro nová, velká plastová okna, staré reklamní nápisy na omítce ad. Opačný pocit nastal po vstupu dovnitř. Restaurace je stylizována do v současnosti moderních "hipsterských" podniků. Tady mi to ale nějak nesedělo a ani nehrálo dohromady. Jakoby se někdo inspiroval po jiných podobných podnicích, tu si vybral to a tu zas něco jiného a pak to smíchal dohromady bez špetky invence a přemýšlení. Paradoxně nejvíce se mi líbily moc pěkné, ale zároveň krásně obyčejné fotografie s místním pivem na zdi v lokále.

 Nevzhledná fasáda, za kterou se skrývá technologie pivovaru.

Pivnice je rozdělena na dvě místnosti. Ve vstupní je naproti dveřím výčep, vpravo varna a za ni moc pěkný dětský koutek. Vlevo se vstupuje do samotného lokálu. K dispozici je ještě posezení v patře nad varnou, oproti přízemí takové více útulněji zařízené.

 Hlavní lokál v přízemí.

Největší slabinou podniku bylo ale vlastní pivo, což je vzhledem k tomu, že se jedná o pivovar, smutné. Světlý 12° ležák se jakžtakž dal, ač mu trochu chybělo řízu, naopak přebývalo hořkosti (té ulpívající, nevybízející k dalšímu napití) a docela by mne zajímalo, čím místní sládek dohání jeho až rezavou barvu (bez ironie). Taktéž světlá 13° na soutoči ale byla vyloženě nepitelná. Nestává se mi to často, ale nebyl jsem schopný pozřít víc než jeden lok. Pivo zcela bez řízu, podivně zasmrděné, nepitelné. Přiznám se, že takový průser jsem v českém minipivovaru neochuntal už dlouho. 

 Nedobrá maloskalská piva: světlé 12° a 13°.

Chuť jsme si alespoň spravili naopak výbornými domácími chipsy s papričkovou salsou, které byly bezchybné (a co jsme viděli kolem sebe, byl čas oběda, i ostatní byli s kuchyní spokojeni). Za pivem tak nemá v současnosti do Malé Skály moc cenu jezdit, nemám to sem však daleko, a tak dám pivovaru určitě i druhou šanci, třeba se jen jedná o dětské nemoci začínajícího provozu a pokračovatelé Kleinskaler Lagerbier budou jednou dělat čest zdejší dlouhé pivovarské historii. Liberecký kraj má minipivovarů málo, těch kvalitních zvlášt, a tak by další dobrý mini v dosahu potěšil.

 Nezbývá než doufat, že tato varna bude již brzy vystavovat lepší piva.

Tato sobota pak už zase patřila masopustu. Tentokrát v mém oblíbeném Trávníčku na Českodubsku, kde v jeho pořádání neměl prsty nikdo jiný než Spolek Dubáků. Masopustní průvod obcí, jejíž osedlé by dnes bylo možné spočítat snad na prstech obou rukou, byl slovutný a končil samozřejmě u postupně opravovaného Beranova hostince. Tam na žíznivé veselí čekal samospádový soudek s pivem, které načepil osobně sám hostinský Antonín Beran.

 Masopustní průvod v krásné jarní krajině Podještědí míří k Beranovu hostinci.

Dubácké akce mám moc rád, provází je dobrá nálada, hudba, tanec a pivo, takže vše v naprostém pořádku. Jen s tím pivem Dubáci tentokrát šlápli trochu vedle. Jelikož mají v logu a všemožných materiálech mouchy, sáhli po produktu ze stejnojmenného pražského mini, nedávno vzniknuvšího v prostorách branického pivovaru. Jejich světlá 11° byl solidní propadák a jen moje páteční zkušenost z Malé Skály zabránila, abych ho označil za nejdivnější pivo týdne. Chuť jsem si spravil mnohem lepším Summit Ale z Lobče, i když jeho silnější sestřička (o které jsem psal už v úvodu) mi chutnala přece jen více. Varování, že "Mouchu bych nebral" příště Dubákům sdělím asi důrazněji, než tentokrát, protože jejich akce jsou opravdu fajn a na fajn akcích by přece mělo téci výborné pivo.

 Hostinští, manželé Beranovi, se chystají narazit
 samospádový soudek. 

Co říci závěrem? S hrůzou jsem si uvědomil, že nepamatuji, kdy by se mi do jednoho příspěvku vešlo tolik kritických slov ke kvalitě ochutnaných piv. Jsem zvyklý spíše chválit, ale tentokrát se toho sešlo tolik, že se tomu asi vyhnout nešlo. Je určitě skvělé, že i odlehlejší krajiny naší země ožívají bohatým životem a ožívají i pivně, na řadě míst a k řadě akcí je možné ochutnat místní pivo, a když ne místní, tak z malých pivovarů. Zároveň ale nezbývá, než si přát, aby ten kvantitativní boom byl spojený i s upevňováním kvality nabízeného piva. V současné době je u nás při té hromadě vznikajících pivovarů v oblibě vzpomínat na konec 19. století, kdy jich u nás působilo přes tisícovku. Je ale nutné zde dodat, že za zavíráním řady z nich stála tehdy právě i kvalita jimi nabízených produktů. 

Ač mne ne zrovna úspěšný pivní lov trochu mrzel, celý ten nabitý severský týden jsem si skvěle užil a už nyní se těším na nějaký další takový podobný. Ať už na severu, anebo kdekoliv jinde, hlavně snad jen s více těmi pivy dobrými než špatnými.

21. února 2017

WEITRA: ZA PIVOVARY DO NEPRÁVEM ZAPOMENUTÉ VITORAZI

Z několikadílného vídeňského vyprávění se přesuneme v čase ještě o pár týdnů dozadu. V Rakousku ale zůstaneme, přestože se bude konat o zcela jiný zážitek, než v turisty přervané a nabubřelé Vídni. Jsou na světě místa, která jsou turisticky atraktivní a pro jejich návštěvnost jim někdy zmizí jejich půvab. Jsou i místa neatraktivní, kterým ani chybějící lidé půvab nenahradí. Pak jsou ale ještě místa taková, která jsou turisticky atraktivní, neobyčejně půvabná, ale lidmi jsou zcela neobjevená, chtělo by se říci opuštěná a zapomenutá. A mezi taková místa bezesporu patří krásný a také historicky významný kraj těsně za, respektive rozdělený, naší hranicí - Vitorazsko. Tento kraj je skvělým dokladem toho, jak hranice jako umělé čáry na mapě vytváří iracionální, periferie, které ale stojí za to navštívit. Samozřejmě i z pivního hlediska.

 Weitra - Vitoraz - centrum stejnojmenné oblasti a také působiště dvou pivovarů.

Rakouská část Vitorazska je z České republiky skvěle dostupná a nějaký výlet sem je možné vážit třeba při pobytu v nedalekých Novohradských horách, anebo v Třeboni. Z ní jsme sem zamířili během našeho podzimního pobytu tady i my. Vlakem do Českých Velenic, které slouží jako brána totálního nevkusu do mnohem upravenějšího a zajímavějšího Gmündu na druhé straně hranice. Ač obě města spojuje železnice, s díky jsme odmítli platit nesmyslný poplatek za dvouminutový přejezd přes čáru. Zvlášť, když nás ten den čekala cesta železnicí mnohem zajímavější, která patří mezi největší lákadla zdejšího kraje.

 Ranní atmosférna na náměstí v Gmündu.

Je to tak, Gmünd pro nás byl jen chvilkovou mezizastávkou před cestou do nedaleké Weitry, neboli Vitorazi - centra celé oblasti. Obě města spojuje úzkorozchodná železnice, součást širšího systému Waldviertelbahn, který dnes - snad ale úspěšně - živoří v opouštěném pohraničí. Slouží tak především jako turistické lákadlo, ale očividně ho využívají i místní. Úzkorozchodné nádraží sousedí s budovou zdejší hlavní železniční stanice (kdysi jedné z významných zastávek na trati z Prahy do Vídně). Jelikož máme ale dvě hodiny do odjezdu našeho vláčku, využíváme čas na prohlídku města i na povinnou ochutnávku nějakého toho piva.

 Úzkorozchodné nádraží v Gmündu. Náš vlak táhne mimořádný dieslel.

Gmünd je moc pěkným historickým městem na zachovalém středověkém půdoryse, s malebnou radnicí uprostřed náměstí a renesančními domy s neobyčejně komplikovanými sgrafitovými fasádami. Na domácí pivo bohužel v Gmündu dnes již zajít nemůžeme, poslední místní pivovar (jeden ze dvou zde působících) byl uzavřen v roce 1916. Oblasti tak dnes vévodí pivovar Schremser z nedalekého stejnojmenného města. 

 Poslední gmündský pivovarník a dodnes stojící objekt jeho pivovaru. Zdroj: informační
 tabule města Gmünd.

Díky němu není výše psané tvrzení úplně tak pravdivé, neboť pro Gmünd sváří pivo "Gmünder Stadtbier". Pivo je možné výhradně ochutnat v pěkném a stylově pojmenovaném hostinci Hopferl hned naproti historické radnici. Měli jsme štěstí, akorát otevírali, a tak jsme si neodpustili jedno malé velké snídaňové pivo. Gmünder Stadtbier byl celkem dobrý pitelný nefiltrovaný ležák typu českého Pilsu. Více nás potěšil aktuálně navařený speciál ze stejného pivovaru, Vienna I.P., aneb ležák vídeňského typu chmelený americkými aromatickými chmely. Tyto ovoněné karamelové ležáky mám celkem rád, takže jsem byl spokojen (dokonce jsem chvíli podezříval pivovar ze Schremsu, že uvařil svrchně kvašené pivo, jak bylo aromatické).

 Gmünder Stadtbier a Vienna I.P.

Čas se nám ale záhy naplnil a my se vydali zdejším zámeckým parkem na předměstí k železniční stanici. Už v úzkorozchodném vláčku, jehož trať se vlní krásnou krajinou Vitorazska jihozápadním směrem podél české hranice, jsem si udělal žízeň při pohledu na plechovou reklamní ceduli pivovaru Weitra Bräu. A také pivovaru Zwettler z nedalekého Zwettlu, v jehož rukou dnes, naštěstí stále fungující, vitorazský provoz je.

 Weitra se pyšní titulem města s nejstarším právem varným v Rakousku.

Pivovar Weitra Bräu je tradičním místním podnikem, který navazuje na dlouhé dějiny pivovarnictví ve městě od roku 1321. V 17. století mělo ve městě 33 domů právo várečné a doplňoval je velký panský pivovar. Ten se na počátku 20. století dostal do držení pivovarské rodiny Pöpperlovy s českými kořeny. Pivovar tehdy ještě částečně působil ve vnitřním městě, avšak jeho ležácké sklepy byly vybudovány v místě, kam se později přestěhoval celý pivovar - do jeho současného a neobyčejně působivého působiště při městských hradbách.

 Weitra Bräu nalepená na městské opevnění.

Přestože je dnešní pivovar Weitra moderně přestavěn, jeho budovy nalepené přímo na městskou bránu vypadají, jakoby zde stály od nepaměti. Prosklený objekt varny umožňuje nahlédnout i dovnitř na měděné varní nádoby. V pivovaře jsem zkusil štěstí v jeho prodejně, ale bohužel prodávali pouze jediná dvě piva, které se ve Weitře dnes vaří. Helles "Weitra Bräu" a taktéž světlý ležák "Hadmar", označovaný jako BIO-bier.

 Varna pivovaru.

Popravdě jsem trochu věřil, že pivovar bude nabízet i některé produkty ze spřáteleného Zwettlu, který má dnes v nabídce i řadu nejrůznějších moderních pivních stylů a "craft" variací. Bohužel. Točený Weitra Bräu jsme později odpoledne ochutnali v hotelovém hostinci na náměstí. Neurazil ani nenadchl. Bio pivo jsme pak zakoupili v lahvi v supermarketu u nádraží. V něm jsem byl bohužel podruhé zklamán, protože ani on nenabízel, kromě běžných ležáků, žádné zajímavosti z nedalekého Zwettlu. I tak jsem ale neodjížděl z Weitry pivovarsky zcela neuspokojen.

 Vpravo zahrádka, kde jsme ochutnali pivo z Weitra Bräu. V pozadí v modrém domě
 Bräuhotel Weitra. Někdejší využití objektu napovídá sladovnický hvozd v pozadí.
 Objekt mi celou dobu neodbytně připomínal pivovar Modrá Hvězda v Dobřanech. ;)

V maličké Vitorazi (jen něco málo přes 2500 obyvatel) dnes působí ještě jeden, mnohem menší, pivovar. Na místním náměstí, mimochodem v areálu zmiňovaného starého panského pivovaru se sladovnou (jejíž hvozd je dodnes dominantou zadního křídla objektu do Kostelní ulice) dnes působí minipivovar Brauhotel Weitra. Podnik zabírá několik pater komplikovaného objektu se středověkým jádrem. Nás ale v krásném zářijovém slunečním popoledni nejvíce zaujala zahrádka přímo na náměstí s nádherným výhledem na zdejší památky.

 Weizen a Helles na zahrádce přímo na náměstí.
 V pozadí věž zámku na návrší nad městem.

Při šmejdění po restauraci mne oslovil jeden z číšníků, načež se záhy ukázalo, že polovina zdejší obsluhy pochází z Čech. Díky prolomení jazykové bariéry jsme zapředli krátký rozhovor a záhy jsem byl poslán do nejspodnějšího sklepení, kde se nachází část viditelné technologie samotného pivovaru. Miniaturní dvojnádobová pohledově měděná varna s příslušenstvím. Studené hospodářství se zřejmě, dle všeho, nachází trochu netradičně v patře v úrovni terénu.

 Varna Bräuhaus Weitra v podzemí objektu.

Pivovar standardně vaří dvojici piv. Světlý ležák Bio-Hausbier (zřejmě nějaký místní zvyk tak světlé ležáky označovat ;) ) a pšeničné pivo, klasický bavorský Weizen. Světlý ležák byl trochu těžký a sladový (takový standardní rakouský Helles), pšenice naopak velmi dobrá a v tom horku pěkně osvěžující. Pivovar navíc nabízí sezónní piva dle přehledného kalendáře. V podzimním čase se ve Weitře jedná o Dirndlbier, pojmenovaný dle trochu nečekané suroviny pro jeho výrobu.

 Výčep pivovaru.

Dirndlbier představoval na první pohled trochu nesourodou kombinaci světlého, málo prokvašeného Pilsu v kombinaci se šťávou z plodů Dřínu obecného, v Rakousku někdy označovaného jako Dirndl. Pivo naštěstí bylo ochucené jen velmi zlehka a mírně nakyslý charakter skvěle ladil s chmelovou hořkostí dobrého Pilsu. Jednalo se rozhodně o nejlepší pivo tady a na popití na letní zahrádce určitě ideální.

 Ochucený Pils Dirndlbier.

Díky dvojici pivovarů, ač s velmi omezenou nabídkou, se určitě vyplatí do Weitry na pivo vyrazit. Zážitkem je už ale samotný pobyt tady. Weitra představuje neobyčejně historicky zachovalé městečko položené na skalnatém ostrohu s fascinujícími výhledy do všech směrů i do údolí řeky jaké. Díky dramatickému krajinnému rámci je i zdejší náměstí v prudkém kopci a navíc rozdělené na několik výškových úrovní.

 V uličkách staré Weitry.

Městu pak dominuje trochu nevýrazná, ale díky takřka kolmému kopci střechy měšťanských domů výrazně převyšující, hmota místního zámku, který v době naší návštěvy byl bohužel uzavřen z důvodu nějakého natáčení. V jeho prostorách se mimochodem nachází i malé muzeum pivovarnictví. Chuť jsme si ale spravili bloumáním krásnými uličkami města, které co chvíli nabízely průhled na sladovnický hvozd starého pivovaru.

 Sladovna někdejšího Hofbräuhaus, dnes objekt
 Bräuhotel Weitra z Kostelní ulice.

Až budete někdy v jižních Čechách, vyrazte do Vitorazi také. Dříve, než se jednou třeba zase stane vyhledávanou turistickou destinací. Weitře a jejímu okolí ten opuštěný ráz sluší a pivo, ač se ani v tomto směru nejedná o žádný provařený kraj, tady mají dobré.

13. února 2017

VÍDEŇ: MODERNÍ "CRAFT" PIVOVARY A NOSTALGIE VE SCHWECHATU

V dosavadním vyprávění o současných vídeňských pivovarech jsme navštívili řadu podniků od těch tradičních více či méně konzervativních až po některé moderní "craft" pivovary. Všechny měly ale společnou jednu věc - disponovaly vlastní restaurací. V posledním díle vídeňského putování se tak podíváme naopak na takové, které vlastní restaurací nemají. Ano, řeč bude o vídeňské součásti výkřiků moderní doby pivovarské - o pivovarech létajících, anebo takových, které sice nelétají, ale vlastní restauraci nemají a svým portfoliem se svým létajícím bratrům v boji mohou směle rovnat.

Respektive, ono takových pivovárků je v dnešní Vídni již celá řada a já se zaměřím pouze na tři z nich (ty další si najděte někde na internetech, stejně jako řadu dalších minipivovarů, které restauraci mají, a my je zkrátka nenavštívili). Zaměřil jsem se na takové, které mne něčím zaujaly, které byly dobře dostupné, anebo takové, na které jsem slyšel pět jen samou chválu. V příspěvku se pak krátce, ono to s těmi moderními pivovary trochu souvisí, zmíním okrajově i o tom, jak a kde se dá zajímavé pivo ve Vídni nakoupit, anebo ochutnat. No a abych udržel obsahovou vyváženost příspěvku, v závěru se ještě podíváme na jedno vídeňské předměstí - Schwechat - proč, to snad ani nemusím zdůrazňovat. Zároveň to bude taková symbolická tečka za vídeňským povídáním, neboť ze Schwechatu jsme i my již upalovali plní dojmů domů.

 V okolí provařeného Schönbrunnu se nachází řada pivně zajímavých míst, včetně
 prodejny pivovaru Brew Age a pivotéky Beer Store Vienna.

První z navštívených pivovárků je právě tím, který má svou vlastní technologii, ale restaurací nedisponuje. Naopak, tísní se v přízemním kamrlíku jednoho z činžáků ve čtvrti Neulerchenfeld a já si nebyl do poslední chvíle ani jistý, zda skutečně existuje. Jeho webové stránky nebyly příliš informačně vypovídající, zvláštní byla i otevírací prodejní doba (pá 13.00-17.00 a so 10.00-13.00), ale proč nezkusit štěstí. Nabídka pivovaru Xaver Brauerei (Hasnerstrasse  16/6-6) vypadala lákavě.

 Jak málo stačí k pivovarnickému štěstí.

Pivovárek Xaver byl založen roku 2014 a jeho působiště je skutečně netradiční. Představte si takové ty malé krámky, které bývají v přízemí činžovních domů i v Praze. Vzpomínám třeba na starou Altamiru - výtvarné potřeby na Starém Městě Pražském. Určitě si dokážete představit, jak se v tak stísněných prostorách člověk cítil. Věřte tomu nebo ne, ale u Xavera mají na takřka takovém prostoru varnu pivovaru, jeho studené hospodářství a jako bonus krámek s lahvovým pivem. Cedule u dveří do pivovárku a ruch uvnitř mne to páteční odpoledne uklidnil - jsem tady správně a prodej očividně jel naplno.

 Varna pivovárku Xaver...

Na místě byl přítomen i svérázný majitel a sládek v jedné osobě (mám dojem, že říkal o tom, že pivovar provozují ještě s jedním kolegou), tak jsem s ním krátce pokecal o pivovaru a jeho pivech, ukázal mi i celý provoz, takže návštěva tady byla nakonec více než úspěšná a já odcházel s batohem plným lahví. Portfolio široké - od Pale Ale přes Saison až po California Common. Všechna piva jsem ochutnal až doma a musím říci, že nějak extra nadšen jsem nebyl. Piva chutí dost připomínala domovařičské pokusy, navíc všechna měla zvláštně zastřenou barvu i zákal. Z řady piv tak vítězně vyšel Stout, který byl chuťově čistý a navíc díky barvě nebyl očividný jeho nepěkný charakter.

 ... a jeho chladné hospodářství.

Pokud budete ve Vídni, zkuste se sem ale zajít podívat. Prostředí Xaver Brauerei dýchalo pivovarnickým nadšením a hlavně pivovárek je skvěle dostupný MHD (za rohem je zastávka metra i tramvají Thaliastrasse). Co stálo za nepříliš přesvědčivým charakterem piv netuším, možná u zdroje a zcela čerstvá chutnala a vypadala lépe (je faktem, že já je pil s dvouměsíčním odstupem těsně před koncem DMT) - budu rád, když někdo pošle zpětnou vazbu. ;)

 Xaverova nabídka k prodeji.

Za druhým pivovárkem, v tomto případě již víceméně létajícím, ale s pěknou vzorkovou prodejnou, jsem se musel přesunout do čtvrti Mariahilf jižně od stejnojmenné provařené obchodní třídy. Ve změti úzkých uliček nedaleko nádraží Westbahnhof je na dveřích v přízemí jednoho z činžáků nepřehlédnutelné logo Brew Age (Mittelgasse 4), jinak je tento obchůdek, pravda, zcela přehlédnutelný. S tímto pivovarem jsme měli čest už jednou dříve - byl spoluautorem piva Amber Ale v pivovárku Stiegl-Ambulanz, o kterém jsem psal v minulém díle

 Jeden by to až přehlédl...

Pivovar Brew Age představuje zcela odlišný koncept od Xavera, ale i od standardních létajících pivovarů. Nejenže nemá vlastní pivovar, ale zároveň spolupracuje pouze se zavedeným pivovarem Gusswerk (takže je vlastně takový pololétající). Jeho piva základními vlastnostmi odpovídají spíše pivům z větších pivovarů (je mi záhadou proč, vzhledem k délce trvanlivosti a skladování mimo lednice to šacuji na pasterizaci?). Nikoliv však svým charakterem. Piva pivovaru Brew Age (ochutnávaná postupně v posledních týdnech, zmiňované DMT mimochodem půl roku až rok od stáčení) představují to nejlepší, co jsem ve Vídni ochutnal - paušálně tvrzeno.

 ... ale jsme tu správně.

Portfolio pivovaru je široké, neotřelé a hlavně skutečně kvalitní. Na jedné straně se jedná o výborné Pale Ale všech možných stupňovitostí, na druhé straně o silné Barley Wine (včetně jeho extrasilné vymražované varianty), anebo zvláště výborný Flanders Red "Red Out", infikovaný Brettanomyces a Lactobacillus, který dozrával v sudech po červeném víně (od jehož koupě možná odradí jen vyšší cena, 10 euro za 0,33 l lahev).

 Nabídka z doby pivovarní.

Brew Age mi připomínal zajímavý koncept, u nás nepříliš viděný, stojící na rozhraní mezi několika pivními světy. Ve světle některých minipivovarnických pokusů mi jejich cesta nepřijde úplně nesmyslná. Na jedné straně spolupráce pouze s jedním pivovarem, díky které může být lépe kontrolována kvalita a charakter vařených piv, na straně druhé nejrůznější pivní styly (přitom ale stále konzervativně volené) s podstatným důrazem na kvalitu nabízeného produktu. Navíc pivovar vychází z domovařičských kořenů, jeho prodejna je strašně příjemné místo (maník se mnou dlouho hovořil na řadu nudných a ještě nudnějších témat) a prý časem chystají vlastni pivovárek. Uvidíme, každopádně společně s Brauwerkem pro mne rozhodně jasný tip co určitě nevynechat.

 Nabídka, včetně partnerského Gusswerku.

Poslední ze současných craft vídeňských pivovarů je jejich etalon. Pivovar, o kterém jsem se dozvěděl těsně před cestou do Vídně díky zmínce o jejich citrónovo-tymiánovém Gose na akci Pragu Beer Week Grand Finale. Už pivní styl mne mohl napovědět, že Next Level Brewing bude zajímavý pivovar, který nesmím minout. respektive minout nějaké místo, kde budou jeho produkty k dostání. Naštěstí jeho provozovatelé zároveň vlastní i pivotéku Beer Store Vienna (Wilhelmstrasse 23), kde je možné piva sehnat jak lahvová, tak někdy i něco točeného.

 Ne úplně přitažlivá výloha Beer Store Vienna...

Vypravil jsem se tak od Brew Age ještě dále ven z města do trochu ospalé a nehezké čtvrti při nádraží Meidling V přízemí podobně nehezkého činžáku (ve Vídni jsou zajímavé podniky pouze v přízemí činžáků) se pivotéka nachází. Výloha nic moc, ale jak jsem otevřel dveře, hned jsem se dostal do jiného světa. Uvnitř skupina nadšených beergeeků mám dojem, že tam dokonce akorát vařili nějaké pivo - pivotéka mmch slouží i jako prodejna domovařičského vybavení. Jinak po stěnách řady polic, v jedné komplet portfolio Next Level Brewing) a co mne nejvíce potěšilo - na čepu (myslím, že celkem čtyři pípy) jejich aktuální a těžce sezónní novinka Tropical Passion - Weizen s marakujou.

 ... a jeho mnohem přívětivější interiér.

Objednal jsem si třetinku a prohlížel lednice... a záhy se dostal přirozeně s osazenstvem zapovídal. Bouři nadšení vyvolalo, když zjistili, že jsem z ČR, neboť krátce před tím navázal NLB spolupráci s Plzeňským Ravenem (mám dojem, že jsem měl Ladu pozdravovat, asi jsem zapomněl, takže Láďo, kluci a holky z Vídně Tě pozdravují :D). Točený Tropical Passion byl výborný, a tak jsem se moc těšil na domácí ochutnávku jejich více či méně divokých záležitostí.

 Domovarnická nabídka.

Upřímně se přiznám, že produkty NLB mne zas tak úplně nerozsekaly - asi jsem od nich čekal víc - stylizace i koncepce pivovaru taková očekávání vyvolávala. Na druhou stranu se ale nejednalo o žádné průšvihy a např. ve srovnání s českou produkcí stále nadprůměrná piva. Protože jsem konzerva konzervativní, tak mne víc bavily variace na tradiční pivní styly (Pale Ale, IPA), než experimenty typu Ibiškové pivo, IPA s výluhem Earl Grey apod. A jak mi chutnal tymiánový Gose, který mne k pivovaru přivedl? Nepovím, mám ho ještě doma schovaný a chci ho ochutnat až jako poslední z dovezených ochutnávek z Vídně. Už se to blíží, ale já stále sbírám odvahu. ;)

 Výčep v Beer Store Vienna.

Všechny předchozí i tento příspěvek o Vídni dokazují, že zdejší pivní nabídka je skutečně široká. Kromě pivnic samotných pivovarů a úzce zaměřených pivoték je ve městě na zajímavá piva z malých pivovarů možné narazit i v řadě dalších obchodů s nápoji a ve stylových kavárnách, podobně jako u nás. Oproti tuzemsku je ale určitě odlišná možnost nakoupit místní "craft beers" v "mainstreamových" supermarketech. Prim v tomto směru hraje zejména řetězec Spar, který vedle např. importovaného Brew Doga a dalších nabízí třeba i některá piva od Brew Age i do dalších rakouských mini.

 Pokud do Schwechatu pojedete jako my z centra města, určitě se po cestě zastavte
 u jedné z největších současných vídeňských dominant - velkoryse konvertovaného
 historického plynojemu - Gasometer Vienna.

Slibovaný závěr příspěvku i celého pobytu ve Vídni obstará schwechatský epilog. Jméno zdejšího pivovaru i syna jeho zakladatele, Antona Drehera je známé asi každému milovníkovi piva na celém světě. Pivovar (Mautner-Markhof-Straße 11) založený na svém místě roku 1797 v někdejším městečku nedaleko Vídně, Schwechatu (dle nedaleké vlakové stanice občas nazývaném i Malém Schwechatu), začal díky Antonu Dreherovi roku 1839 experimentovat s průmyslovou výrobou piva spodním kvašením a po roce 1841 se stal symbolem jeho masové velkovýroby. Zároveň se stal rodištěm jednoho ze spodně kvašených pivních "stylů" známých následně nejen v Evropě, ale i na celém světě. Co na tom, že nakonec boj o popularitu vyhrál vítězně jeho mladší a také světlejší plzeňský kolega? Dreherův vídeňský ležák je pevnou součástí pivovarské historie, škoda, že dnes už víceméně zapomenutý.

 Pivovarská restaurace a muzeum pivovarnictví ve Schwechatu.

Na druhou stranu, pivovar loňské výročí 175 let od uvaření jeho první várky oslavil variací na rubínově polotmavý Vienna Lager - bylo to dokonce jedno z prvních piv, která jsem ve Vídni ochutnal. Nejsem blázen, vím, že jsem sahal po produktu velkovýrobce, na druhou stranu, jak už jsem napsal, Schwechat k vídeňskému pivovarnictví neodmyslitelně patří a bral jsem to jako symbolickou povinnost.

 Interiér pivovarské restaurace.

Pivovar, dnes v rukou koncernu Heineken, jinak sváří zejména stovky tisíc hektolitrů fádního světlého ležáku a navíc nejrůznější průmyslové variace na nejrůznější spodně kvašené pivní styly. Mj. i celoročně dostupný a poměrně zajímavý svěží nefiltrovaný Zwickl, v lahvové podobě ale takřka nesehnatelný (nebo jsem se špatně díval?). K mé radosti zakoupený v posledním schwechatském obchodě těsně před naším odjezdem. Mmch poté, co zklamala i prodejna v areálu pivovaru, zaměřená především na paletový velkoobchod.

 Z této fotky dýchá historie...

Vedle prodejny se jinak nachází poměrně pěkná pivovarská restaurace, kterou jsme z důvodu časové tísně i řidičských povinností jen rychle prohlédli a pod ní pak muzeum pivovarnictví mně neznámé úrovně a kvality. Muzeum je bohužel zřejmě to poslední, co historii pivovaru připomíná. Jeho slavné staré objekty byly v roce 2011 zbořeny, již dříve byly nahrazeny anonymní velkokrabicí. Poslední památka na starý Schwechatský pivovar, vysoký tovární komín, padla začátkem roku 2012. Plocha pivovaru je dnes brownfieldem a čeká na výstavbu nové administrativně-obytné čtvrti.

 ... z této už bohužel už tolik ne.

Abych ale nekončil tak negativně. Něco se přece jen z období největší slávy pivovaru dochovalo. Legendární železniční vagon, další ze symbolů proměny pivovarnictví v druhé polovině 19. století, který stojí, dnes trochu němě a nepatřičně, ale o to více důstojně, na ploše u vjezdu do současného areálu pivovaru. Z jeho soliteru dýchá historie i kořeny úspěchu velkých pivovarů své doby a v neposlední řadě se stal i nositelem radosti u minimálně dvou třetin naší, do mašinek nadšené, rodiny. Náš historií pivovarnictví motivovaný výlet do Vídně tak dostal pěknou tečku na rozloučenou.

 Rodinná fotka na závěr a můžeme jet domů.

2. díl seriálu: V centru dění
4. díl seriálu: Moderní "craft" pivovary a nostalgie ve Schwechatu