21. listopadu 2013

PIVNÍ CESTA PŘES ZEMI NIKOHO

Mám rád ten krásný a opuštěný pás krajiny táhnoucí se ze severního Plzeňska přes Žatecko a Lounsko až kamsi k Úštěku a do Kokořínských lesů. Shodou okolností se v téměř celém tomto pásu pěstuje chmel a už menší shodou okolností tvoří nejzazší výspy, kam až kdysi sahalo území obývané německy mluvící obyvatelstvem. Atmosféra poválečných Sudet se zde, na rozdíl od turisticky atraktivního hornatého pohraničí, udržela v podstatě dodnes. Svou roli na tom hraje určitě i nové krajské samosprávné zřízení z druhé poloviny 20. století, které právě touto oblastí natáhlo čáru mezi regiony - na Prahu orientovaného Středočeského kraje a ostatních krajů příhraničních se svými spádovými městy. Ideální podmínky pro vznik vnitřní periferie. Miluji ten kraj.

Snad ale nejvíc miluji jeho partie za Panenským Týncem, městem ojediněle nedostavěného gotického chrámu, jehož nezaklenutá okna již více než šest set let míří otevřena k nebi. Polabská rovina za zády se jako mávnutím proutku mění na okouzlující krajinu Českého Středohoří s vrchy Oblík či Raná v druhém plánu za gotickými špičkami Rejtova chrámu sv. Mikuláše v Lounech. A právě o Lounech, ale nejen o nich, budu tentokrát psát.

 Nedostavěný chrám v Panenském Týnci na
 archivním snímku.

Během pátečního dopoledne na konferenci v Žatci proběhla na exkurzi do sušáren chmele ad hoc domluva, ve které se spojily plány a potřeby řady z nás. Za hodinu jsme tak s manželkou, Rosťou Kloubkem, Jendou a Bohoušem (spolužáky z fakulty) seděli v dodávce řízené Markem Havlasem, sládkem a majitelem pivovaru v Ujkovicích v jedné osobě, a uháněli přes Postoloprty do Loun. Navštívit dva v posledním měsíci zde, na dohled od sebe(!), otevřené minipivovary. A co víc. V plánu byla ještě návštěva minipivovaru v poněkud ztraceném a mimo cesty ukrytém Zichovci a také u Antoše ve Slaném.

Z návštěvy pivovarů v Lounech jsem měl nakonec podobné pocity, jako na konci léta v Jindřichově Hradci, respektive, abych nekecal. Pivovar jsme nakonec navštívili jen jeden, druhý měl ještě zavřeno a neměli jsme čas čekat, a tak z něj níže sdělím, aniž bych zbytečně soudil, jen své prvotní dojmy. V dlouhé Rybalkově ulici, která je vedlejší výpadovkou z centra směrem ku Praze, se v rohovém domě s ulicí Pudlovskou od 26. října nachází (v čp. 1323) Rodinný pivovar Domov (no není to krásné jméno?) vařící pivo Lounský žejdlík.

 Kouzlo rohových restaurací a Rodinný pivovar Domov v Lounech.

Interiér restaurace působil poněkud sterilně, ale nikoliv nepřívětivě. Vpravo výčep, naproti němu klasická varna od J. Krýsla, obložená zajímavě kamenem, který se uplatňuje i na některých stěnách lokálu. Restaurace kompletně nekuřácká (oprava: byl jsem upozorněn, že restaurace JE kuřácká, nekuřácký je jen oddělený menší samostatný prostor, takže jsme asi měli v době naší návštěvy štěstí), prostě příjemné místo na ochutnání místních piv (což už tolik, pokud se zde kouří, skutečně neplatí ;) ). Čas nás bohužel tlačil, a tak se celá návštěva odehrála ve velkém spěchu. Oběd, ochutnávka a zase dál. Jedinou vadou na kráse pivovaru byla (snad jen zatím) absence piva v PETlahvích stočených předem protitlakem, a do PETek tak zatím stáčí (zdlouhavě) pouze velice ochotná a sympatická obsluha na výčepu.

 Tzv. krýslovka v pivovaře.

Jídlo bylo po všech stránkách v pořádku a to samé by se víceméně dalo říci i o pivu. Mě víc chutnal světlý Žejdlík 11°, ale u stolu spíš zaujala jeho silnější 13° tmavá varianta. Na čepu mají i limonádu, která řadě z nás přišla, po náročném pobytu v Žatci, k duhu. Nabídku piv doplňovalo ještě višňové, které jsme nezkoušeli. Pivovar disponuje čtyřmi kohouty - na jednom se budou točit různé druhy "speciálů" a poslední patří zmiňované limonádě.

 Tmavý a světlý Žejdlík, doplněné pro barevnost točenou limonádou.

Níže směrem do města byl do zavedeného baru Ája (čp. 1267) v obvodu sportovního areálu implementován druhý lounský minipivovar. Respektive by se slušelo říci první, neboť byl otevřen o celý týden dříve než pivovar Domov. Nečekaně příjemná situace ve městě, které přišlo před čtyřmi lety o své vlastní pivo poté, co nadnárodní vlastník rozhodl o zavření zdejšího tradičního pivovaru (občas se slzou v oku vzpomínám na jeho pivo se zvláštním charakteristickým ocáskem, zdejší někdejší sládek, pan Procházka mimochodem dnes vaří právě v žateckém minipivovaru U Orloje).

Pivovar ZLoun, jak je vtipně pojmenovaný, měl bohužel ještě zavřeno a my neměli minutu času se zdržovat. Důvod víc navštívit Louny zase někdy brzy, jsem na to skutečně zvědavý. Zvenku nepůsobila budova moc přívětivě a ani cedule Gambrinus či Svijany na ní ponechané nevzbuzovaly moc pozitivní dojmy. No, alespoň můžeme být jenom příjemně překvapeni.

 Nepříliš přitažlivý Sport bar Ája s minipivovarem ZLoun.

Nedaleko zmiňovaného Panenského Týnce je poblíž téměř neopustitelné "silnice smrti" ukrytá vesnička Zichovec. Z nechvalně proslulé "er sedmičky" se nám podařilo odbočit až napotřetí, abychom pak dostali v pár stovkách metrů poctivý exkurz do světa dnešních vnitřních Sudet. Nepoužívané zarostlé chmelnice, ze kterých na neuvěřitelně rozbité silnice stéká červená hlína, po níž má jméno proslulý Žatecký červeňák, vesnice s polorozpadlými domy a opuštěnými sušárnami chmele. 

 Rozbitá a částečně hlinitá silnice do/ze Zichovce.

Uprostřed této země nikoho na zbloudilého cestujícího najednou z ničeho nic vykoukne novotou do dálky svíticí komplex, jehož součástí je i loni otevřený Zichovecký pivovar. Celý areál vystavěl ve vsi, která má pouze 120 stálých obyvatel, místní starosta Ivan Husák, který se zde rozhodl proinvestovat peníze nabyté podnikáním. Určitě pozitivní krok a pro tak mrtvý kraj rozhodně motor do budoucnosti, i přesto se vkrádá neodbytná myšlenka, zda areál, obsahující kromě pivovaru i hotel, sportovní halu, obchody a kapli, nemohl být vybudován v poněkud uměřenějších mantinelech.

 Zichovecký pivovar v moderních formách.

To samé se dá říci i o pivovaru s roční kapacitou varny 1500 hl, která je dominantou celého prostoru. Zichovecký pivovar je rozhodně místem, kde bylo moderních forem uplatněno ve skutečně kvalitní podobě. Čas a lidé ukážou, zda něco podobného může dlouhodoběji fungovat. V době naší návštěvy bylo skoro prázdno, ale je faktem, že páteční odpoledne není časem, kdy by někdo chodil masivněji na pivo.

  Hlavní sál pivovarské restaurace s dominující varnou.

Na rozdíl od Loun jsme měli možnost zakoupit z kompletní nabídky pivovaru v PETlahvích za velmi přijatelné ceny, které byly adekvátní i ceně čepovaného piva i místu, kde je nabízeno. Pivovar nabízí standardně čtyři druhy piv a další sezónně. Světlá desítka Sokolík, ochutnaná ještě v autě (a pouze z lahve), nebyla nic moc, zato dvanáctka Krahulík byla výborná. Na ochutnání čeká ještě 15° polotmavý Magor.

Areál Zichoveckého pivovaru působí skutečně jako z jiného světa, ale pokud uspěje, mohl by se stát inspirací pro oživení těch nejzapomenutějších končin českého vnitřního pohraničí, bylo by to krásné.

 Kontrastující moderní novodobá zástavba Zichovce a opuštěné krajiny vůkol.

Návštěvu v pivovaru Antoš v poněkud méně zapomenutém Slaném jsme nakonec již nestihli, ale před rozloučením s Markem, který spěchal za povinnostmi do Dobrovic, jsme předběžně dohodli nějaký další společný výlet do těchto krajů. Zřejmě nejsem jediný, komu uchvátily a již nyní se těším na další podobně příjemné dny spojené s poznáváním krás nejen ze světa piva, jako byla konference v Žatci i nečekaně nabitá cesta domů.

Žádné komentáře:

Okomentovat