29. prosince 2014

PARTYZÁNŮV ROK 2014

V závěru příspěvku, který bilancoval Partyzánův rok 2013, jsem si tenkrát přál, aby i nadcházející rok byl tak vydařený, jako ten, který tehdy končil. Není pro mne nic více potěšujícího, než moci zde napsat, že se mi mé přání vyplnilo. Stejně jako se mi vyplnilo přání, aby tento blog již nezemřel. Rok 2014 přežil se vztyčenou hlavou, jeho čtenářská základna během něj vyrostla hyperbolickou řadou a měsíc co měsíc jsem na něm přinášel svůj pohled na svět pivní rozmanitosti v průhledu mého osobního života. A jaký tedy byl Partyzánův rok 2014?

Fakt, že právě dopisuji letošní šedesátý příspěvek svědčí o tom, že skutečně bohatý. Blog se stal pevnou součástí mého života, stejně jako se jeho pevnou součástí stalo pivo a pivovarnictví. Těžko říci, kudy vedou ty dělící linie, který odlišují koníček a trávení volného času od pracovní náplně a také soukromý život od toho veřejného. Rok 2014 naplno ukázal, že nalézt jejich trajektorii je velice těžké. Ale to si nestěžuji, právě naopak. Jsem za to rád, že mohu žít takový život, jaký jsem si vybral ,a jeho zrcadlo stavět na stránkách tohoto blogu.

Rok 2014 byl plný výletů za poznáním a ochutnáváním nových piv, byl ale o mnoho jiný, než roky předešlé. Život Pivního Partyzána se uprostřed léta změnil s přírůstkem do rodiny, ale i přesto jsme dokázali náš čas aktivně využít. Jestli bude náš malý Partyzán taky někdy psát svůj pivní blog, bude v něm moci poznamenat, že v prvních měsících života navštívil tolik pivovarů, jako někteří jiní za celý život ne. I to je vnímání pivního světa mýma očima, pivo a pivovarnictví není v rozporu s cestováním s malým dítětem, pokud ho vnímáme jako pevnou součást kultury a místní tradice . A tak jsem se i o pivu a pivovarnictví snažil na blogu psát.

Nejen z pohledu výletníka, ale i z pohledu člověka, který se mu rozhodl zasvětit celý svůj život. Ta neznatelná linie tak vede kdesi mezi řadou příjemných povinností, které jsem za ten rok nastřádal. Namočil jsem se během něj do řady s pivem a pivovarnictvím souvisejících projektů, podílel se na tvorbě dvou expozic zaměřených na dějiny pivovarnictví, vystoupil na několika konferencích či přednáškových akcích zaměřených na stejné téma a v podobném duchu psal i publikoval odborné články. Však i drobnosti z jejich přípravy jsem promítl do tvorby článků na tomto blogu. 

V květnu jsem pak úspěšně zakončil maturitou dálkové studium technologie piva na SPŠPT Podskalská, na které jsem se před čtyřmi lety přihlásil, že to prostě zkusím. Díky škole jsem tak získal možnost legálně vařit pivo, ale také hromadu nových přátel, čehož si vážím skoro nejvíce. Stejně jako přátelství s lidmi, které jsem poznal díky svému, nakonec pouze dočasnému, působení v Zámeckém pivovaru Frýdlant. I takový je život v pivovarnictví. A někdy, když jsem se jím cítil až příliš unaven, uchyloval jsem se do přítmí domova - abych zde uvařil zase nějakou novinku v našem Domácím pivovaře Partyzán. Anebo právě k psaní tohoto blogu. Ale i domácí vaření piva i právě tento blog také přinášejí nová přátelství a jsem tomu tak rád.

Ta tenká neznatelná linie se stále vine mezi domácím a veřejným a těžko říci, jaká míra rozkročení je ještě snesitelná. Zajímají čtenáře reportáže z mých výletů, poznámky o viděném a ochutnaném, čtou rádi i články, kdy se někdy pouštím na nejistou rovinu teoretizování? A co když otevřu dveře ještě více a umožním jim pohled takřka pod pokličku - ať rodinného života, nebo hrnce s vonícím domovarnickým rmutem? Loni jsem si přál setkávat se s Vámi na stránkách blogu a ještě raději přímo u piva. Nakonec se povedlo obojí a nakonec se vlastně povedlo i tu neznatelnou linii vymazat zcela. 

Na prosinec roku 2014 jsem v libereckém Pivním baru Azyl (který se po našem přestěhování na sever také stal, logicky a vím, že to nemohlo být jinak, jedním z polí mé působnosti) uspořádal "Partyzánské pivní setkání". Setkání s lidmi, se kterými jsem se poznal u piva či v souvislosti s pivem. Nečekal jsem, že se nás nakonec sejde tolik a nečekal jsem, že ta pouze na první pohled jednoduchá idea akce bude vyplněna do posledního detailu. I to byla součást roku 2014, který pro mne navždy zůstane i rokem, kdy jsem se díky své manželce a díky jejímu enthusiasmu stal v předvečer narození našeho syna žíznivým třicátníkem, když jsem mohl ochutnat stejnojmenné domácí pivo, které tajně uvařila u příležitosti mých kulatin.

Život plyne dál a já se těším na další setkávání s Vámi ať už tady na blogu, ale zejména opět osobně u dobrého piva v příjemných rozhovorech nejen o nekonečném světě pivní rozmanitosti. Nezbývá mi tady, a vím, že se opakuji, si přát, aby následující rok byl stejně úspěšný, jako ten právě končící. Jen vše dobré v roce 2015 Vám přeje Pivní Partyzán.

 PF 2015 přeje Pivní Partyzán.

22. prosince 2014

PLNOHODNOTNÁ ADVENTNÍ NÁVŠTĚVA ČESKÝCH BUDĚJOVIC

České Budějovice patří díky své pivní historii i současnosti mezi Mekky českého pivovarnictví. Město je tradičně významné přítomností zdejšího giganta v rukou státu, který navíc stále vyvolává kontroverze na pivovarském i širším společenském poli. Vedle Budvaru pak ve městě působí trochu podivný Měšťanský pivovar s pro mne ne zcela přehledným marketingem, strategií vyráběných značek a nakonec i kvalitou vystavovaných piv pod značkou Samson. Tento tandem udával v Budějovicích takt až do loňského roku, ale bylo jen načase, kdy i tolik pivem proslavené město ožije i na poli minipivovarském. Už jsem to tady psal na blogu vícekrát, že to zkrátka nestíhám všechno sledovat, a tak mne minulý týden při plánovaní tohoto výletu překvapilo, že v Českých Budějovicích dnes nevaří jeden, ani dva, ale hned tři minipivovary.

 Náměstí v Českých Budějovicích a adventní trhy na něm.

Otevřením restauračního pivovaru Kněžínek v rámci kongresového centra Nové Dvory na blatech za Českobudějovickými humny na konci roku 2012 jsem byl ještě dobře obeznámen. Překvapením pro mne však byly dva pivovárky v samém historickém jádru města, otevřené až v letošním roce: minipivovar Beeranek a restaurační pivovar Krajinská 27. Metropole jižních Čech se tak stává velmi zajímavou pivní lokalitou a v kombinaci s jeho historicky zajímavou zástavbou, bezprostředním krajinným zázemím a řadou krásných lokalit v okolí, tím pádem i vítaným cílem výletů.

Ale proč České Budějovice právě nyní? Před Vánoci jsme byli zvyklí jezdit na adventní trhy k našim západním sousedům a tyto návštěvy jsme spojovali i s ochutnáním místních pivních krás. Letos, ač se nám Německá hranice nenadále přiblížila, to zkrátka nevyšlo. Tu nebyl volný termín, tu měl náš malý rýmu, tu už jsme nebyli v Liberci, ale na Vánoční návštěvě u babičky. No a vlastně nakonec díky té návštěvě padlo rozhodnutí, zůstat letos při návštěvě vánočních trhů v domácích podmínkách. A vzhledem k tomu, že babička bydlí v Posázaví, nebylo to do Českých Budějovic zas až tak daleko.

 Vánoční atmosféra...

České Budějovice mne několikanásobně překvapily. Velkými a vydařenými adventními trhy, orientovaných na hlavní náměstí i do některých z bočních uliček, které mne učarovaly svou koncepcí i návštěvností, jež je v mých očích stavěla o několik úrovní výše, než ty, které jsem doposud vídal v jiných našich městech a svou kvalitou si určitě nezadaly právě s trhy Německu. Život města mne vůbec překvapil. Ač neděle, celý den pulsovaly ulice jeho historického jádra bohatým životem. 

 V uličkách starého města.

A co mne překvapilo v neposlední řadě, a to je co říci, byl genius loci budějovických ulic a uliček. Přestože jsem město dříve již opakovaně navštívil, nikdy na mne nezapůsobily tolik, jako tuto neděli. Nevím, čím to bylo dáno, každopádně dokonale zachovanou historickou zástavbu doplňuje systém ramen řek kolem soutoku Vltavy a Malše a tvoří tak moc pěkný stavebně-krajinný komplex. Ne nadarmo jsem vždy říkal, že město dělá jeho dochovaná historická zástavba, voda a pivovary. České Budějovice tak mají všeho skutečně požehnaně. A já teď budu už psát o těch pivovarech. Tak jak jsme je v neděli postupně navštívili. Respektive, pivovar jsme nakonec navštívili pouze jeden, ale ochutnat jsme mohli z minipivovarské nabídky vše a jako bonus jsme absolvovali jednu "povinnou" ochutnávku velkopivovarskou.

 Voda hrála a hraje v životě města významnou roli.

Pivovar s vtipnou slovní hříčkou "Beeranek" byl vybudován ve starém měšťanském domě v České ulici (7/55), v zadním traktu bloku s budějovickou radnicí na přelomu let 2013 a 2014. Minipivovar rozšířil provoz zavedeného Singer Pubu a stejnojmenného hostelu. Pivovar se specializuje na vaření spodně kvašených piv všech možných barev a typů, včetně nejrůznějších experimentů. Plakát ve výloze pivovaru, skrz kterou bylo možné z ulice přehlédnout část technologie, avizoval poněkud divoce charakterizovaný 13° speciál "Diablo Negro" pod popisem "Like Stout Pilsner". No, nevím. Proč pivovar nevaří i svrchně, zda na to nemá prostory, sládek zkušenost či je důvod nějaký jiný, také nevím.

 Pivovar Beeranek a Singer Pub a hostel.

Pivovar jsme bohužel mohli vidět právě a jen přes výlohu, o víkendu byla recepce hostelu zavřená a samotný Singer Pub, na stránkách pivovaru působící jako velice příjemné místo, které bych určitě rád navštívil, má bohužel až podvečerní otevírací hodiny, o víkendech dokonce až od 19. hodin, což pro náš plán dne bylo moc pozdě. Pivo Beeranek naštěstí nabízí i některé další podniky ve městě. Trochu divoce působící Džin bar, toho času stejně jako Singer otevřený až pro večerní zábavu a poté luxusně, ale příjemně vypadající španělská taverna La Cabaňa (Panská 168/14), do které jsme se museli probít přes neuvěřitelné davy návštěvníků trhu tradičních řemesel v Panské ulici.

 Davy v Panské ulici. La Cabaňa je zcela vpravo.

Na čepu byl pouze polotmavý ležák 11° podávaný v originálním skle. Pivovar má hezky zpracovanou grafiku, jak bylo jasné z webu i ze zmíněného skla, více jsme bohužel neviděli, v La Cabaňa nebylo k pivu žádné povídání, pivo bylo natočené z budvarské pípy. Jak se mi líbila grafika, tak se mi bohužel nelíbilo pivo. A asi bych to nepřikládal tomu, že toho dne tady měl větší úspěch svařák prodávaný před restaurací než pivo, a tedy nízké výtoči. Polotmavý ležák chutnal divně, nevyrovnaně, cítil jsem v něm nějakou cizí chuť, kterou jsem nebyl schopný identifikovat a stěží jsem ho dopil. Pivovar Beeranek tak zatím řadím mezi ty pivovary, které mám poznačené jako "ještě jednou navštívit". Za prvé přímo pod komínem a za druhé ochutnat zbytek nabídky. Uvidíme, jak dopadne příště, bohužel první seznámení s Beerankem zatím "nic moc".

 Polotmavá 11° Beeranek.

Během našeho bezstarostného bloudění uličkami a podloubími v centru města jsme si neodpustili navštívit asi nejlegendárnější pivovarskou pivnici v jednom velice zajímavém historickém objektu. Masné krámy (Krajinská 13), ve středověku a nejen raném novověku povinná součást organismu všech našich historických měst, dostaly v Budějovicích v polovině 20. století nové smysluplné využití v podobě prezentační pivnice Budějovického Budvaru. A tou je po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2007 i dnes. Nikdy dříve jsem místo, kde se mj. točí i legendární "kroužek", nenavštívil, takže tentokrát to byla povinnost.

 Masné krámy.

Moderně zpracovaný interiér se skvěle doplňoval s historickým výrazem někdejších řeznických krámců. Podobné prostory mám rád, a asi nejen já. Pivnice byla do posledního místa zaplněná a pokud byl volný stůl, byl rezervován na brzkou návštěvu. Nakonec jsme tak jen v rychlosti, téměř na stojáka, využili stolků v sousedství místnosti s přetlačnými tanky, kde nám čas rezervace dával půl hodiny času. Z toho důvodu jsem si nakonec rozmyslel okamžitý nápad ochutnat i zde nabízený B:CRYO. Tak snad někdy příště.

 Výčep v Masných krámech.

A kroužkovaný Budvar? Kroužkované pivo je vyráběné metodou, kdy se ke stáčenému odleženému pivu přidává podíl rozkvašené mladiny ve stadiu vysokých kroužků, čímž dochází k sekundárnímu dokvašení a změně senzorických vlastností piva. Na stránkách Masných krámů je navíc zmiňovaný vyšší až vysoký říz, logicky dotvořený dokvášením v sudu. Mnou ochutnaný kus říz téměř postrádal, na vině byl nechutný způsob točení, kdy bylo pivo z výšky rozbité o půllitr postavený na desce výčepu. Tuto praxi jsem vzhledem k nabízeným senzorickým vlastnostem piva moc nepochopil, ale jinak byl mnou ochutnaný Budvar výborný a chuťově vyvážený. Musím se již nyní přiznat, že z piv ochutnaných toho dne byl skoro tím nejlepším a minipivovarští v Budějovicích tak mají co dohánět (a ano, tohle skutečně píše Pivní Partyzán a nikoliv takový ten zaplacený diskutér, který na pivních webech pod naprosto nesouvisejícími články píše o tom, jak mu chutná Budvar ;) ).

 Všudypřítomné logo Masných krámů.

I když možná trochu přeháním. Podobně spokojený jsem v neděli byl i s nabídkou z pivovaru Kněžínek (Nové Dvory 2235). Jeho piva jsme původně chtěli zajet ochutnat do zmiňovaných Nových Dvorů, ale nakonec jsme se rozhodli návštěvu kraje rybníků za městem nechat na nějaký letní výlet s procházkou po hrázi Starohaklovského rybníka  a využili možnosti ochutnat pivo Kněžínek v restauraci Life is Dream (Kněžská 330/31), kterou provozuje stejný majitel a která zabírá prostor dalšího z pěkných měšťanských domů v centru, poblíž hradebního okruhu. 

 Život je sen, aneb v Českých Budějovicích by chtěl žít každý?

1. českobudějovický minipivovar, jak se sám honosí, vznikl roku 2012 v Nových Dvorech přestavbou sýpky zdejšího hospodářského areálu, sloužícího dnes jako rekreačního a kongresového centra. Specializuje se taktéž na spodně kvašená piva a jeho stálou nabídku 11° ležáků světlého a polotmavého a 13° speciálů polotmavého a tmavého doplňují sezónně vařená piva. Pivovar jsem nenavštívil, tak k němu víc nepovím a schovám si to na nějakou budoucí návštěvu, na kterou se, vzhledem k fotografiím z místa a jeho položení v krajině, moc těším.

 Výčep s pivem pivovaru Kněžínek.

Restaurace Life is Dream s výčepem v barvách pivovaru působila sympaticky. Prostor rozdělený na několik podlaží s terasou ve dvoře zval k návštěvě. Zaujali jsme místa v nekuřáckém mezipatře vyvedeném ve dřevě s krásným dřevěným stropem a objednali si. Na čepu byl světlý 11° ležák, polotmavý 11° ležák a medový tmavý 14° speciál. Všechna piva byla skvěle pitelná, což mne, vzhledem k tomu, co jsem k úrovni piv z Nových Dvorů četl na internetu, celkem překvapilo. Zřejmě se místní sládek zapracoval a receptury vyladil. Odpolední posezení u Kněžínkovo piva v Life is a Dream bylo moc příjemné, potěšila nás, třeba někdy na příště, velice široká nabídka veganských pokrmů, v podobných podnicích nevídaná. Rádi se sem tak vrátíme, třeba cestou za získávání druhého pohledu na samotný pivovar. Pivo bylo určité dobrou devízou.

 Vlevo nealkopivo nejmenovaného velkovýrobce, vpravo světlá 11° Kněžínek.

Na jediný minipivovar, který jsme toho dne nakonec skutečně navštívili, jsem se těšil asi nejvíc. Opět historický měšťanský dům (navíc s dlouhou pivovarskou tradici), respektive jeho přízemí a moderně zastřešený dvůr. Krajinská 27 je nejen adresa, ale i jméno pivovaru, který se do objektu se zachovaným historickým členěním skvěle hodí. Vstup do domu s jedním obloukem podloubí a dlouhým vjezdem do dvora a výrazným nápisem na fasádě mi hodně připomínal pivovary ve starých německých městech. Varna hned za oknem, zářící v podvečerním stmívání do ulice, lákala k návštěvě.

 Vstup do pivovaru Krajinská 27.

Jako bavorské podniky na mne působil i interiér, členěný na skromné posezení v průjezdu, posezení u stolů ve zmiňovaném atriu nádvoří a prostor samotného výčepu s barovými stolky. Celý pivovar působil dojmem, že tady se skutečně nešetřilo. Moderně zpracovaný interiér, pěkný nábytek, řada architektonických detailů, vše krásně čisté a upravené. Tak to mám v pivovarech rád. Naopak nebavorsky na mne bohužel působila poloprázdná restaurace, které by hučící zaplněný prostor opravdu slušel. Těžko říci, co bylo na vině, jedním z důvodů možná byla i pro mne trochu překvapující výše ceny piva, která se pohybovala mezi 39 Kč (světlá 11°) až po 55 Kč (14° IPA) za půllitr, jakou bych očekával spíše někde v centru Prahy. Třeba to ale byla náhoda, pivovar si ve skutečnosti svou klientelu našel, jeho provoz funguje a jen tentokrát bylo zkrátka poloprázdno.

 Zaastřešené nádvoří měšťanského domu.

Podobně jako hezké prostory mám rád i pěkně zpracované materiály, což platilo i v tomto případě. Etikety, jídelní lístky, zpracování výčepu ad. Naopak mi trochu scházelo více informací o samotném pivovaru, nabízených pivech apod. Stejně jako o koncepci pivovaru, který zřejmě spolupracuje i s nějakou malou farmou, neboť jídelní lístek byl plný originálních jídel z hovězího masa, v jídelním lístku byla dopodrobna rozebrána kravička, která její část je které maso a v neposlední řadě v osvětlené výloze visela kravička dopodrobna rozebraná doslova. Tím jsme tedy rozhodně nadšeni nebyli a k posezení jsme volili místo, ze kterého bychom na tento oltář masožroutství nemohli vidět.

 Prostor výčepu.

Naopak jsem se několikrát došel podívat k průhledu do varny z ulice i z průjezdu a také na spilku, viditelnou taktéž z průjezdu, v jejíž otevřených kádích zrála dvě spodně kvašená piva. Nevím, jak má pivovar přesně vyřešené oddělení různých typů kvašení, neboť v široké nabídce se nachází piva kvašená spodně i svrchně. Kromě točené podoby nabízí pivovar i pivo stáčené do skleněných a PET lahví všech možných objemů k zakoupení domů. Lahve byly stáčeny přímo na provoze pěkně jednotně oblečenou obsluhou na malé ruční protitlaké stáčečce, instalované přímo v sousedství výčepu.

 Nejlepší reklamní poutač: osvětlený průhled na varnu z ulice.

Pivo bylo nakonec nejslabším článkem pivovaru. Pomíjím zmiňovanou vyšší cenu, kterou bych vzhledem k tomu, na co jsem jindy zvyklý, ani tolik neproblematizoval, ale pominout bohužel nemohu jeho kvalitu. Pivovar naštěstí nabízel možnost ochutnat průřez nabídkou prostřednictvím ochutnávkových 1 dcl skleniček, kterou jsem nadšeně využil. Ze spodně kvašených piv byla na čepu světlá 11°, jantarová 11°, polotmavá 13° a ze svrchně kvašených pak 14° IPA a sezónní speciál Krajinská 27°, na kterou jsem byl zvláště zvědavý.

 Ochutnávkový set 0,1 l skleniček.

Z ležáků byla pitelná pouze polotmavá 13°, která víceméně splňovala moje představy o podobném pivu. Obě 11° byly mdlé, unavené a špatně pitelné a byl jsem rád, že jsem byl nucen vypít jich pouze jedno deci. Vyloženým průšvihem však byla IPA. Nějak tak si představuji nepovedené pivo. Zcela bez řízu, nepříjemně hořké při napití a výrazně ulpívající při doznívání. K tomu nepříjemně lepkavá chuť použitých sladů. (teprve v zrcadle takové kvality by bylo asi možné problematizovat i cenu nabízených piv). Překvapivě mi ale chutnala zmiňovaná 27°, kterou jsem si nechal na konec a po degustaci předchozích vzorků jsem se jí trochu bál. Jednalo se opravdu o pití k jednomu doušku a chutnalo mi hlavně asi pro mou lásku k těžkým sladkým alkoholově likérovým pivům. Přesně taková Krajinská 27° totiž byla. Ve výsledku jsem nerozluštil význam využití svrchních kvasnic, ale na webu pivovaru se hovoří o "speciálních kvasnicích", tak se možná jednalo o nějaký vysokému objemu alkoholu tolerantní kmen, nevím.

Chtěl jsem si na doma z široké nabídky lahvových piv vzít s sebou to, které mi z ochutnávky bude opravdu chutnat. Nakonec jsem odjížděl s prázdnou. Nic asi lépe necharakterizuje moje pocity z nabídky pivovaru Krajinská 27. Byl jsem trochu zklamán, prostory pivovaru slibovaly velká očekávání, která bohužel nebyla naplněná. Nezbývá tak než věřit, že se produkce pivovaru výrazně zlepší. Jak mám ve zvyku, do pivovaru v Krajinské ulici se, až budu mít příště cestu kolem, určitě zase zastavím a dávám mu tak druhou šanci.

 Nabídky k odnesení piva domů jsem nevyužil.

Adventní návštěva v Českých Budějovicích ukázala, kolik podob a úrovní kvality dnes může naše minipivovarská scéna mít. Nezbývá, než doufat, že nové pivovary, které v současnosti vznikají jako houby po dešti nebudou zapomínat na to nejdůležitější, a to je kvalita piva. Vždy kvituji s povděkem, a už jsem to tady na blogu psal několikrát, když nové a nové pivovary vznikají a všechny je rád poctím svou návštěvou, klidně i dvakrát. Zároveň ale pevně věřím, že kvalita (nejen) nových pivovarů bude vždy taková, abych měl chuť si jejich pivo dát i potřetí a počtvrté.

První dotek v Českých Budějovicích dopadl tentokrát 2:1 ve prospěch těch nepovedených, ale i tak jsem rád, že se česká pivovarnická scéna proměňuje, je stále více rozmanitá a že má návštěvník možnost i na malém prostoru jednoho města navštívit tolik pivovarů a pivně zajímavých míst, jako jsem na to zvyklý třeba právě ze zmiňovaného Německa. Uvidím příště, zda to má i ten patřičný smysl.

19. prosince 2014

DVA LETMÉ POHLEDY A JEDEN POD POKLIČKU PRAŽSKÝCH MINI

Pytel, který se roztrhl s novými minipivovary v uplynulém roce, vypustil hned několik vlaštovek i na území našeho hlavního města. Kdyby to bylo před půl rokem, asi bych měl už všechny objeté, ochutnané, nafocené, pochválené a zkritizované tu na blogu. Časy se ale mění, a tak návštěvy v pražských novinkách jsou otázkou ušetřeného času či povinností naplánovaných v jejich blízkosti, které mi umožňují nějakou tu zajímavou návštěvu. Takové dvě letmé rychlé příležitosti jsem měl i v uplynulých 14 dnech, a tak přináším i dva letmé pohledy Pivního Partyzána na ně. Jen pár slov, nepřipojím ani fotografie, neb ani jedna návštěva nebyla plánována a neměl jsem u sebe foťák. Aby ale tento příspěvek nebyl tak chudý, doplním ho jeden aktuální pohled pod pokličku jedné ze stálic pražské minivpivovarské scény.

Vinohradský pivovar. O jeho vzniku pod dohledem zkušeného Františka Richtera si ptáčkové na pražských střechách a nadšenci na pivních webech cvrlikali již dlouho. Provoz nemohl vzniknout samozřejmě nikde jinde, než v prostorách původního vinohradského pivovaru, konkrétně v úseku jeho spilek. Vinohradský pivovar s historií od roku 1893 prodělal klasický smutný vývoj: po roce 1945 uzavřen, později využíván jako sladovna, ještě později jako sklady, chátrající, nedostatečně využitý a na konci cesty rozhodnutí o jeho "konverzi" na obchodní a bytové centrum v prvních letech nového tisíciletí. Pamatuji tu zprávu v televizi jako dnes. Roku 2000 velká část objektu, zejména někdejší sladovna, vyhořela do základu. Fakt blbá náhoda! Následná nová výstavba ale naštěstí zcela nesetřela výraz areálu a dochovaly se (ač v moderních úpravách) oba hvozdy a zejména celé křídlo pivovaru při Korunní ulici s úsekem varny a chladného hospodářství.

Díky Pivní rozmanitosti jsem měl již dříve možnost vnitřní prostory navštívit. Hnusné vnitřní prostory. Interiéry, na které ruka oprav nesáhla několik desítek let, působí jako kombinace školní tělocvičny, levného hotelu a předsálí okresního kongresového centra někdy z první poloviny 80. let. Nový Vinohradský pivovar naštěstí vznikl konceptuálně kompletní přestavbou, a tak jsou jeho prostory moderním a současným vyjádřením architektů. Na mne možná až příliš divokým. Vyabstrahovaná (snad spíš přeabstrahovaná) prostora pivnice, která umožňuje díky kruhovým otvorům sledovat pohyb na varně nového pivovaru, působila při prvním vstupu trochu odlidštěně a nezvykl jsem si ani po celou tu půlhodinku, co jsem tady seděl. Jinak místo čisté, po všech stránkách, obsluha příjemná. 

Jak píšu, neměl jsem moc čas, tak jsem vyzkoušel jen světlý ležák s tím, že se sem někdy vrátím. Na pivo jsem četl na webu nejrůznější zkazky, které byly asi tou pravou motivací ho ochutnat (chuť kopřiv, spálené gumy apod.). Nemám asi tak vyvinuté chuťové buňky, avšak to, co jsem ochutnal mne překvapilo. Vinohradský světlý 12° ležák je určitě unikum. Ani jsem nevěděl, zda mi to vadí, nebo ne, ale když jsem ho dopil, měl jsem pocit, že si chci dát ještě jedno. Těžko říci, co stojí za tou prazvláštní chutí (a těžko říci, zda to byl jen technologický omyl, nebo záměr, který se projeví i u dalších várek), zda použité chmely, nějaká nestandardnost v zařízení či v technologickém postupu, nevím. Každopádně, pokud jste zkoušeli na dětských táborech kouřit duté stonky nacpané suchou travou, chutnalo to podobně. Zajímavé, určitě se někdy vrátím na podrobnější průzkum.

Zcela v jiné části Prahy, ve zcela jiných prostorách (ale také dýchající moderní atmosférou) je druhý podnik, který jsem v rychlosti mohl navštívit včera. V někdejším ošklivém obchodním centru nad stanicí metra Lužiny, které prodělalo v uplynulém roce radikální rekonstrukci, jež mu dala nový a moderní háv, se našlo místo i pro nový pivovar. Ač většina konzervativních pivařů se těmto pivovárkům v obchodních centrech asi brání, mne nijak neuráží. Naopak, když jsem z pivovaru odcházel kolem hradby panelových domů v okolí, přemýšlel jsem, že kdybych v tom místě musel bydlet, kvitoval bych podobný podnik dokonce s povděkem. Kor, když interiér a atmosféra pivovarské restaurace záhadným způsobem dýchala neobchoďákovou atmosférou.

Když jsem usedal k masivnímu dřevěnému stolu, měl jsem pocit, že už jsem tu někdy byl. Společnost Pivovar Lužiny, s.r.o. na svém webu děkuje za kolegiální poradenství pivovaru Hostivar, něco mi ale říká, že to spojení je ještě užší, než jen poradenství. Každopádně na vzhledu restaurace se to hodně projevilo. Podobný koncept? Stejný grafik? Stejný architekt? Těžko říci, ale možná i právě proto se mi tady tolik líbilo. Zvláště musím pochválit geniální panelákovou siluetu umístěnou na jedné ze zdí. Už méně se mi líbilo barevné ladění veškerých materiálů a interiérových prvků do zelené a žluté barvy, ale to už jen můj problém, že nemám tuto kombinaci rád. Stejně jako je můj problém, že při vyslovení slovního spojení "hardrock" se mi vybaví jen ty nejošklivější a nejdivnější věci, což právě v Lužinském pivovaru nebylo úplně ok. Patronem celého podniku je skupina Doga, lužinské pivo je nabízeno s příchutí tohoto hudebního (a bohužel i životního) stylu a v materiálech a na zdech pivnice je to opakovaně zmíněno. Jako třešnička na dortu v tomto směru na mne určitě zapůsobilo stylizované PF jedné z fanynek pivovaru s nadšeným kaprem v jejích rukou. Lužinští to hodnotí jako "paráda", ale mně to parádní fakt nepřipadá. Nic, nebudu se tu v tom zbytečně pitvat, sliboval jsem přece letmý pohled na pivovar.

A pivovar dělá pivo. Chtěl jsem ochutnat jediný svrchňák v nabídce, Lu-Ale (podobnost s Hostivarem nemusím zmiňovat), ale bohužel nebyl aktuálně na čepu. Neměl jsem bohužel čas projíždět celé poměrně široké portfolio, a tak jsem zkusil světlý 11° ležák. Byl výborný, skvěle pitelný, vyvážený, trochu více sladový, ale nijak rušivě. Kdybych bydlel za rohem, chodil bych sem na něj rád. Druhým vyzkoušeným pivem byl 14° světlý speciál Beerstriker, uvařený pod patronací výše zmiňované kapely. Nebylo špatné, ale nepilo se mi úplně dobře. Nevím, možná za to mohl jen ten hardrockový background, těžko říci. Už jsem u toho zase a moc se omlouvám, ale vyznění místa je zkrátka komplexem pocitů a osobního vnímání a já na tohle skutečně nejsem. Je to škoda. Lužinský pivovar je příjemné místo, pivo bude asi dlouhodobě na vysoké úrovni, ale to spojení s něčím, co je mi osobně odpuzující, můj celkově pozitivní pocit sráží. Vzhledem k tomu, že Lužiny mám zcela z ruky a dostanu se sem maximálně tak jednou za rok, to ale asi přežiji a až příště pojedu kolem, na jedno-dvě se zastavím.

A slibovaný pohled pod pokličku? Původně to měla být exkurze pro studenty bloku přednášek o Pivovarství, cukrovarství a mlynářství v druhé polovině 19. století, kterou s kolegy vedeme na našem domovském ústavu, ale nakonec to bylo trochu jinak. Předvánoční shon způsobil, že jsme se nakonec u brány Břevnovského pivovaru sešli jen tři: já, moje kolegyně Šárka, která je blázen do mlýnů jako já do pivovarů, a jeden student. O to více byla komorní prohlídka příjemná. Její domluva proběhla ad hoc na Partyzánském pivním setkání v Liberci s jedním z místních sládků, Radkem. Sympaťákem, kterého jsem poznal v létě, když jel náhodou s partou kamarádů kolem Frýdlantského pivovaru, kde jsem toho dne cosi vařil - od té doby jsme se potkali již několikrát.

 Břevnovská varna.

Bylo to neformální, příjemně strávené odpoledne. Prošli jsme celou technologii, položili řadu zvídavých dotazů, na některé jsme dokonce dostali i odpověď a i jinak jsme se dozvěděli a viděli mnoho zajímavého. Břevnovský pivovar (o historii pivovarnictví v Břevnově jsem tu již jednou psal) se nachází v někdejších stájích kláštera a v podstatě celý provoz je umístěn do jedné dlouhé místnosti, což logicky usnadňuje práci. Pivovar dnes vaří téměř na hraně kapacity, plánuje drobné rozšíření, ale víc již nebude kam. Technologii dodala firma Pivo Praha, která pivovar i provozuje. A nějaké zajímavosti? Třeba to, že varna je starý výrobek ZVU Potez Hradec Králové, který ležel dlouho ladem, než byl použit. Do lahví stáčí pivovar na moderním stroji dovezeném z Německa, který je nastavený na stáčení 6 lahví najednou a je ne nepodobný prvním historickým stáčečkám lahví z konce 19. století. Anebo, a to mne překvapilo nejvíc, že Břevnovský pivovar používá ke chmelení svého ležáku unikátně dochovaný starý klon Žateckého poloraného červeňáku od soukromého pěstitele z Žatecka, který je mj. zajímavý tím, že obsah hořkých alfe-kyselin je pouhých 1,9% (standardní červeňák se pohybuje okolo 4,0%).

 Stáčečka lahví.

Ležák jsme měli možnost ochutnat přímo z tanku, stejně jako velmi dobrou 15° IPU. Ochutnávka nakonec byla jedním z hlavních důvodů, proč jsem se na návštěvu v Břevnově těšil: Radek mi slíbil košt silných tmavých piv, která zrála v dubových sudech od whisky, splašených společností Pivo Praha snad kdesi ve Skotsku. 21° Imperial Stout jsem již dříve měl točený i lahvový a byl fenomenální. Já tahle barrel aged piva, ideálně po nějakém jiném nápoji, mám zkrátka rád. Dokonce slabost by se tomu dalo říci. 18° Porter jsem měl ale poprvé teprve včera v pivovaře. Byl zcela jiný, než Imperial Stout, nepřekvapí, ale že mi také chutnal (ale stout víc ;) ). Jestli jste je ještě neměli, také si je někde sežeňte, stojí to za to a dle toho, co mi říkal Radek, nebudou v nabídce věčně.

 Průhled prostorem celého pivovaru.

Návštěva v Břevnově rychle utekla, měli jsme během ochutnávání možnost vidět i společenské zázemí pivovaru spojené s malým muzeem pivovarských artefaktů mj. i z konce 19. století, a tak byl naplněn i smysl návštěvy domluvené v rámci našich přednášek z historie. Viděli jsme současný pivovar vařící "tradičním" způsobem, v prostorách, kde je zmiňován nejstarší pivovar na našem území a také v prostorách, kde jsou k vidění právě zmiňované artefakty. Radkovi za skvělou exkurzi ještě jednou děkuji, už nyní vím, že na Břevnov, na který mám hezké vzpomínky z časů mého dětství, se určitě někdy brzy vrátím.

 Expozice starých artefaktů začíná již v prostoru pivovaru.

Návraty do Prahy mne baví a věřím, že při nich tak najdu čas nejen na návraty, ale zase i na poznání něčeho nového. Kromě zatím trestuhodně nenavštívených restů se v Praze i v roce 2015 chystá řada pivovarských novinek, takže studnice nových pražských pivovarů zřejmě jen tak nevyschne.

16. prosince 2014

PIVOVARSKÉ A PIVNÍ VZPOMÍNÁNÍ

Hektolitry piva uvařily určitě české pivovary za tu dobu, která od tenkráte utekla. Na serveru pivni.info se na základě jedné mojí poznámky o bývalém libereckém pivovaru U Vozků rozjela dlouhá vzpomínková výměna názorů pamětníků všech věků ze všech koutů země na jejich "pivovarské začátky" a také vzpomínky na zavřené pivovary. Nějak jsem tenkrát utrousil poznámku, že mne všechno to vzpomínání tak vzalo, že jsem se také ponořil do dob dávno minulých a... a nic z toho nebylo. Asi mne to nevzalo tolik, aby to stálo za řeč. Čas ale běžel a já vzpomínal stále víc. Asi mne to baví se občas do vzpomínek ponořit, zvláště tak příjemných. Do vzpomínek plných výletů, bezstarostného mládí a hromady výborných piv ochutnaných přímo pod komínem. Pojďte se ponořit se mnou... ;)

Všechno to vlastně začalo už někdy na podzim roku 2001 právě tady v Liberci U Vozků. Byli jsme tenkrát na školní exkurzi v místní vyhlášené ZOO. Nějakým záhadným děním osudu jsem se sem ale se školou dostal už podruhé, a tak mne prohlídka trochu nudila. S Mírou, mým pozdějším souputníkem na řadě výletů za pivovary, jsme opustili brány zoologické zahrady s tím, že si zajdeme někam povyrazit. Nemuseli jsme chodit ani daleko: takřka přes ulici nás do očí uhodila cedule inzerující pivo z místního pivovaru. Neváhali jsme ani vteřinu a já tak poprvé v životě mohl ochutnat minipivovarský produkt. Nefiltrované Vozkovo pivo nás fascinovalo svou zakaleností. Ono je pravdou, že cca do roku 2005 jsme každé nefiltrované pivo nějak tak automaticky akceptovali pouze kalné. Až později dostali čeští sládkové v minipivovarech rozum (a my s nimi) a pochopili, že nefiltrované se automaticky nemusí rovnat kalné bahno. To od Vozky bylo ale extrém i v té době, to jsme my ale nemohli tenkrát tušit. Fascinovaně jsme koukali na slámově bělavou břečku v půllitrech a záhy si objednávali další. Bohužel na Vozkovo pivo brzy zůstaly jen vzpomínky, pivovar roku 2003 byl uzavřen a již nikdy nebyl obnoven. Je to velká škoda, ale díky za něj.

Na kalné nefiltrované pivo jsme se ale fascinovaně mohli dívat i na úplně druhé straně Čech. Psal se rok 2002, když jsme konečně s kamarády vyrazili po létech mlácení prázdné slámy na první opravdový čundr. Vlastně jsme ani neměli cíl, natož pak cíl pivní, jen směr: na jih! Snad šťastná náhoda tomu tenkrát chtěla, že jednoho deštivého podvečera naše kroky nasměrovala do v hradbách uzavřené Třeboně. Ani nevím, zda jsme tenkrát ten (na červenec nebývale sychravý) večer tušili, když jsme procházeli branou mezi zámkem a bývalým augustiniánským klášterem, že se v Třeboni nachází pivovar. Něco mi ale říká, že ano. Těžko jsme asi předchozí dny mohli nenarazit na tradiční logo pivovaru Regent s červenou vítkovskou růží.

 Třeboňské náměstí v sychravém podvečeru konce prosince 2002.

Tak nebo tak, večer, kdy jsme za neustálého deště vůbec netušili, kde složíme hlavy, se dlouze protáhl v setmělém pivovarském hostinci, jehož klenutý prostor nám tenkrát učaroval. Stejně jako celý pivovar. Obrovský areál při hradebním příkopu, vybudovaný z někdejší schwarzenberské zbrojnice, nad nímž se čněly dvě báby hvozdových komínů. Úplný čundrový sen. A učarovalo nám tenkrát samozřejmě i pivo. Zpětně už to nedokážu vůbec pochopit, zda za tím stál pouze genius loci nebo něco jiného, že nám třeboňské tolik chutnalo. Snad právě tenkrát vznikl i náš výraz "plátýnko" nebo-li schopnost sjet pivní nabídku odshora dolů a lépe pak ještě jednou zpátky. A že vybírat bylo z čeho. V širokém portfoliu klasických světlých a tmavých ležáků nás nejvíce zaujal 16° světlý speciál Prezident, podávaný (samozřejmě pěkně zakalený) v pivovarské restauraci v nefiltrované podobě. Tak rádi jsme se sem vraceli, Třeboň se na několik let stala povinnou zastávkou takřka všech našich čundrů. Plátýnka létala sem i tam, ke slovu přicházel mariáš a na dlouhé lavici v jednom z výklenků pivnice se třeboňské pilo úplně samo. Padající tma noci, přiznávaná pouze malými prolomenými okénky, dávala v opileckém poblouznění pocit, že se noční piják dívá na siluetu samotného pivovaru. Ve skle okének se odrážela jeho krásná malba na stěně za námi. Tolik rádi a tolik často jsme se na ní dívali, stejně jako na dno Regentských půllitrů. Kde je těm dnům vůbec konec? Později pivovar začal svářet polotmavý speciál Petr Vok, anebo žitné pivo. To už jsme do Třeboně jezdili zcela výjimečně. Vlastně ani nevím, jak dnes Regent chutná, nebyl jsem tu snad osm let. Asi důvod se sem někdy vrátit?

 Pohled na pivovar Regent z radniční věže.

Za to do Benešova se vracím často a rád, zdejší pivovar Ferdinand stále vaří, dokonce se mu v posledních letech nebývale daří a na něj přece nemohu v této vzpomínce zapomenout. Však bába jeho sladovního hvozdu byla na dohled z oken naší tehdejší alma mater. Zřejmě to tenkrát urbanističtí plánovači v Benešově měli nějak vymyšlené, když nechali roku 1907 novorenesanční budovu gymnasia vystavět takřka za rohem od areálu sladovny a pivovaru. Bylo to ještě v dobách, kdy se benešovskému pivovaru dařilo před jeho velkou krizí a ještě blíže naší škole byla v provozu legendární pivnice U Ferdinanda s ještě legendárnější zahrádkou. Byli jsme tam tenkrát navezeni skoro každý den, někdy i o velkých přestávkách v tichém zapření. Odpoledne tu pak byla dlouhá, čas plynul zcela jinak, ale v zimních měsících jsme samozřejmě nikdy nepohrdli ani vstřícností dřevem vyloženého interiéru.

 Jedna z četných návštěv v pivnici U Ferdinanda...

"Nosím, jak chlastáte," utrousil toho jednoho večera náš zdejší oblíbený číšník, když přinášel na stůl už asi desátou rundu famózní nefiltrované ferdinandovské dvanáctky, někdy kalnější, někdy méně kalné, ale vždy skvěle pitelné. Byly to krásné roky a vždy, když jdu kolem, slzička mi ukápne. Pivovarská otevírala v deset dopoledne, vím to zcela přesně, protože když nás v septimě náš chemikář vzal na časně ranní a v Benešově snad pro studenty povinnou exkurzi do pivovaru, bylo po jejím konci kolem deváté hodiny ještě zavřeno. Na exkurzi do Benešovského pivovaru naštěstí můžeme zají i dnes - jen v posledním roce jsem tady byl asi třikrát. Do pivovarské bohužel již nikoliv. Dnes má zavřeno už celodenně. Respektive alespoň pro mne. Štít nějakého pro mne na tomto místě zcela neznámého a nepochopitelného pivovaru k navštívení neláká i kdyby bylo už stokrát otevřeno. Změní se někdy šuškání o nové pivovarské přímo v pivovaru v realitu a budu mít ještě někdy možnost ochutnat točené pivo přímo pod komínem? Moje návštěvy v Benešově by to rozhodně zpříjemnilo a vzpomínky na časy na střední alespoň trochu připomnělo.

 ... a ztracený svět její krásně zastrčené zahrádky. ;)

A vzpomínky na časy na vysoké? Zkrátka jsme si nějaké to pivovarské místečko museli najít. Praha byla již před deseti lety minipivovarsky bohatá a stačilo si vybrat. No, abych nepřeháněl, ono to zase tak jednoduché nebylo. Polovina pivovarů byla časově od našich škol poměrně daleko a druhá polovina v centru byla na naše studentské životy příliš cenově nedostupná. S povděkem jsme tak museli kvitovat nabídku Novoměstského pivovaru ve Vodičkově ulici, který od 10 do 12 hodin dopoledne věnoval své prostory primárně studentům, důchodcům a přesuličním s PET lahvemi a džbánky. Sleva 50% na pivo a k tomu jídlo za velice příznivé ceny! Byli jsme tam navezeni snad každý týden a nic nám nevadila nabídka omezující se na světlý a tmavý ležák. Popřípadě pěkně nařezané, když jsme slušně poprosili. Obsluha byla tehdy asi ještě vstřícnější než dnes, potom, co čtu různě po pivních webech. Těžko říci, dnes už do Novoměstského málokdy přijdu, a tak nemohu soudit.

 Varna Novoměstského pivovaru okem opilcovým, omluvte, prosím, sníženou kvalitu
 záběru. ;)

Polední nabídka ale v pivovaře zřejmě platí i dnes, jen cena zlevněného piva je asi na úrovni té, které jsme se před deseti lety s úctou klanili a v 11:59 ještě narychlo objednávali tupláky často mladého, ale obvykle velmi dobrého novoměstského ležáku. Vstřícná obsluha nás pak nechávala dlouze dopíjet v nekonečných sklepních prostorách, kam jsme se z posezení u výčepu vždy rádi přesouvali. Motiv pražské ulice, gotické sály a další prostory pak byly svědky našeho bujarého popoledního veselí, které málokdy končilo návratem pod ochranu našich ústavů, jako spíš přesunem do jiných restauračních zařízení, kde jsme navazovali na to, co jsme v podzemí prvního skutečného moderního pražského restauračního pivovaru načali. Ale dostudovali jsme, mám dojem, úspěšně všichni. ;)

 Spolužák z vysoké Jenda ve velmi dobré náladě.
 Ono to v těch předpoledních v Novoměstském
 ani jinak nešlo.

Jakby ne, prázdniny tenkrát bývaly dlouhé. Právě tyto roky byly časem, kdy jsme poprvé začali cíleně objíždět pivovary. Období čundrů, volených takříkajíc na blind skončilo. Ve své lásce k pivu a pivovarům jsme se sešli s mým kamarádem Mírou, kterého jsem zmiňoval v úvodu tohoto příspěvku, a i na blogu o něm několikrát dříve psal. Naše legendární cesty, na které dodnes tolik rád vzpomínám, byly na hony vzdálené nahodilým výpravám za poznáním, kde pivo ještě nehrálo hlavní roli. Precizně vybudované plány cest, precizně zjištěné informace o jednotlivých pivovarech, které byly jako korálky navlečeny na trasu našich dokonale vycizelovaných harmonogramů, doplněných samozřejmě vždy o poznání místních zajímavostí. I v zajetí vzpomínek je někdy dobré si vybírat a já tak nyní, z řady zážitků, nemohu zmínit jinou cestu, než tu z konce léta 2006. Naplánovali jsme tenkrát skvělý, ale možná i trochu šílený výlet na 14 dní, na kterém jsme chtěli navštívit hned několik desítek našich pivovarů a který měl být zakončen v Poličce, kde jsme chtěli do města vniknout přes zdejší unikátně dochované hradby. Cítím jako dnes atmosféru toho slunečného srpnového odpoledne, když jsme vyráželi z Prahy vlakem na, pro nás poněkud netradiční, severozápad. První zastávka: Louny.

 Žatecká radnice a morový sloup okem roku 2006.

A je na co vzpomínat? Louny, jejich ospalé sobotní odpoledne a neexistující pivovarská hospoda. Žatec, tehdy ještě dosti zapomenutý, tehdy ještě bez chmelového majáku a minipivovaru U orloje, ale tehdy, stejně jako dnes, s Žateckým pivovarem. Čas vzal bohužel skvělou restauraci Na Baště, která na hradbách na hraně městského ostrohu nabízela mnohé z jeho výborné nabídky. A následující den Chyše, ještě více zapomenutá, těžko říci, jestli někde jsou Sudety autentičtější, než tady. Tenkrát čerstvě otevřený pivovárek při zámku Lažanských tvořil protiváhu jediné hospodě s nejmenovaným pivem na místním náměstí, jehož asfalt polykal, za dohledu odporné opršelé bytovky, starou barokní kašnu pod skupinou letitých stromů. Nechápali jsme, jak v takovém bohem zapomenutém místě může vzniknout pivovar, ale pivo nám tenkrát chutnalo a jak hovoří dnešní zkušenost - udržel se. Kéž přinese do Chyše i více života! 

 Zámecký pivovar Chyše (vybudován z původní sladovny, někdejší pivovar toho času
 v ruinách) navštívený v srpnu 2006 ani ne měsíc od otevření.

Více života by si zasloužil určitě i Velichov, utajený v hlubokém údolí řeky Ohře za hradbou nepřístupných Doupovských hor. Tehdy se ještě dalo zakotvit v Mexickém zálivu, který dnes již také vzal čas. A že jsme zakotvili. Místní pan starý a zároveň pan domácí se ukázal být jako skvělý hostitel a zřejmě měl i štěstí na várku, jejichž kvalita byla dle stesků na internetu povážlivě nestabilní. Tehdy Velichovská 11° psala tak skvěle, že jsme se toho dne vykašlali na cestu do plánovaného Lokte a pro celoodpolední a večerní liják jsme se ze zálivu již nehnuli. Nechápu, jak jsem mohl být schopný na posezení vypít tolik piv, ale byli jsme tehdy asi zkrátka mladí. Noc jsme nakonec trávili v rozestavěném domě pana Nováka za pivovarem, který nám zde poskytl azyl. A také PET lahve s jeho jedenáctkou na ráno. V brzké ranní kocovině v autobuse do Karlových Varů výborně bodla. Mexického zálivu je, přes veškerou kritiku úrovně velichovských piv, bezesporu škoda.

 Pan Novák, kamarád Míra a Pivní Partyzán ve velichovském minipivovárku.

Naopak Loketský pivovar, který jsme nakonec stihli následující den vaří dodnes. Tenkrát nás moc neuchvátil, snad pro vysokou cenu piva, snad pro jeho nepříliš dobrou chuť. Tu jsme si ale spravili vzápětí. Po nevydařené zastávce v Chebu, kde nám tehdejší Hradní vypili den před tím před nosem (a zřejmě autentické chebské bohužel na vždy) na nás čekal jeden z vrcholů čundru, Chodová Planá, pivovar Chodovar, restaurace Ve skále. Unikátní podzemní labyrint chodeb střežených bílých psíkem Albim, který zde v dávnověku objevil vodu, díky které se zde mohli usadit poutníci po své dlouhé pouti. Pro nás zde psík Albi k naší velké radosti objevil pivo, kterým jsme pro změnu po naší celodenní pouti mohli zchladit naše unavená a žíznivá těla. Ve Skále se již tehdy hrálo hodně na turismus, ale nefiltrovaný Skalní ležák tady chutnal dvojnásob dobře. Jsou místa, ze kterých se milovníku piva odchází špatně a pak taková, ze kterých se odchází ještě hůř. Restaurace Ve Skále byla tím druhým z nich. Vrátím se sem někdy?

 Tenkrát se nám ze Skály vůbec nechtělo.

Dívám se, že jsem se nakonec nechal unést a vzpomínka střídá vzpomínku. Ale nebojte, nebudu tady popisovat celých 14 dní. Ač se to zdá možná k nevíře, následující den měl náš výlet skončit. S rychlou zastávkou v Plzeňském Prazdroji jsme v jeho podvečer přijeli do Dobřan, kde jsme se moc těšili do minipivovaru Modrá Hvězda na místním maloměstském náměstí. Z široké nabídky jsme tenkrát stihli všechno kromě 17° světlého speciálu "Dobřanský sekáč", ponechávaje si ho raději na moudřejší ráno. Ráno, které bylo i na tomto čundru posledním. Mírovi někdo ukradl během noci na zdejším hokejbalovém hřišti batoh a čundr tak pro nás skončil. Stihli jsme ještě ráno slíbenou prohlídku pivovaru a pokec se sympatickým sládkem Petrem Petružálkem, zapili konec čundru protestně zhusta zmiňovaným sekáčem (po čemž jsme se už nesmáli vtipu minulého večera, zda nás rozseká) a vydali se na cestu domů. Skončil nejen náš dlouhý čundr za pivním poznáváním, ale snad symbolicky i naše společné cestování vůbec. V dalších letech se naše životní cesty (nikoliv však kamarádství) rozešly a zůstaly tak jen vzpomínky.

 S Petrem Petružálkem v jeho království. 

Později se už cestování po pivovarech stalo "domácí" záležitostí, když jsem na pečlivě propracované výlety po nich "tahal" více či méně pivu nakloněné přítelkyně. Několikrát jsem se vrátil na místa již navštívená, řadu pivovarů jsem navštívil poprvé. Snad proto, že ty roky se již přelévají do reálné pivní a pivovarské současnosti, vzpomínky se vybarvují do realistických odstínů časů, které už nejsou tak dávno minulé. Snad jen na jednu návštěvu z roku 2008 ve mně zůstává takový zvláštní otisk. Snad proto, že tehdy v tom šedivém městě zářily budovy minipivovaru do dáli jako slunce, snad proto, že z navštívených pivovarů jako jediný dnes už neexistuje. Ač často nechválen, mě tam tenkrát pivo moc chutnalo a zpráva z konce roku 2012, že pivovar U Rybiček ve Stříbře byl uzavřen mne celkem zasáhla.

 Opravené objekty pivovaru U rybiček se do šedivého a omšelého Stříbra moc nehodily.
 I proto možná pivovar po pěti letech provozu skončil.

Dějiny opsaly kruh a najednou je tady současnost a není o čem psát. Ne, že bych již po pivovarech nejezdil, právě naopak! S manželkou, pivu i cestování nakloněnou podobně jako já, jsme podobných cest absolvovali již mnoho, některé i za hranice naší země. A přestat s tím nemíníme určitě ani nyní, kdy se nám narodil přírůstek do rodiny. Avšak proč bych o tom měl psát do tohoto příspěvku, když Vás zprávami z podobných cest spravuji pravidelně tady na blogu? Ale abych nelhal, i na ty časy nedávné si i dnes rád zavzpomínám. Na naše loňské putování po Lotyšsku, na nádherný výlet do podhůří Krušných hor, anebo na bezstarostný slunný týden naší svatební cesty v Rožnově pod Radhoštěm a jeho okolí. 

 I na nedávné chvíle se dá vzpomínat. Vzpomínky na tento večer v Rožnovském pivovaře
 zůstávají dodnes mnohem méně rozmazané, než postavy na fotografii. Bylo to tenkrát
 moc vydařené. ;)

Vzpomínám zkrátka rád a tímto se čtenářům omlouvám za poněkud delší a také poněkud neaktuální příspěvek. Nechtěl jsem si ho ale nechávat pro sebe a vlastně i věřím, že se při jeho čtení třeba také oživily i některé z Vašich vzpomínek a s těmi mými se snad alespoň někde setkaly. ;)

10. prosince 2014

VÁNOCE A NOVÝ ROK V DOMÁCÍM PIVOVARU PARTYZÁN

Vánoční várky patří k našemu Domácímu pivovaru Partyzán takřka od nepaměti. Už jsem o tom tady psal loni a této tradici zůstáváme věrní i letos. Však i naše úplně první várka Düsseldorfer Altu byla vařena tak, aby její doležení proběhlo o Vánočních svátcích (někdy mne až udivuje, jak už je to dávno, přestože jsou to teprve čtyři roky). Tak nebo tak, letos se již popáté uchylujeme k vaření piv určených na sváteční stůl jak k Vánocům, tak i k příležitosti Nového roku.

Letos, stejně jako loni, vaříme várky dvě. Loni jsem tady v článku sice "přiznal" pouze náš experiment s extrémně nachmeleným Weizenbockem, avšak tehdy jsme ho pro silvestrovské oslavy doplnili ještě silným dýňovým Ale, o kterém jsem se v článku nezmínil. Ani nevím vlastně proč, možná by to tenkrát nebylo naškodu, bylo by se alespoň čím chlubit. Ne, Weizenbock zhusta chmelený americkou odrůdou Cascade byl chuťově skvělý, ale během jeho ležení se "někde stala chyba" a pivo šlo z láhve jako gejzír, a tak jeho podávání bylo. No. Trochu komplikované. Zpětně tak konečně, s malým zpožděním, přináším zprávu, jak to vlastně celé dopadlo (což jsem loni v článku na blogu slíbil).

 Tak to dopadá, když člověk zapomene, že v otvírané lahvi není pivo, ale časovaná
 nálož. Aneb jedna z ochutnávek loňského Extra Hoppy Weizenbocku. :D

Loňskem jsme se nakonec nechali inspirovat i letos a sváteční piva z Domácího pivovaru Partyzán tak zastupuje opět Imperial Pumpkin Ale a nakuřovaný Rauchweizen, který toho času právě čeká na scezovačce na stékání předku.

 Loňský tmavý Imperial Pumpkin Ale (a jedna jeho pozdní jarní ochutnávka).

Letošní dýňový svrchňák jsme pojali hodně jinak než loni. Je silnější (EPM 20°), letos je světlý, respektive světlý s jantarovými tóny. Stejně jako loni jsme použili upečenou dýni hokaido přidanou do rmutování a stejně jako loni jsme nakonec chmelovaru přidali koření, na rozdíl od loňska (skořice, nové koření, muškátový oříšek, zázvor) letos navíc ještě zelený kardamom. Koření jsme dali jen tolik, aby chuťově nepřebilo chuť dýně, sladu a chmele. Chmelili jsme americkými odrůdami, neboť země za oceánem je rodištěm tohoto zvláštního pivního stylu. Skladba sladů byla letos bohatší, než loni, kromě ječných sladů (Pale Ale, Carared a Carapils) jsme použili navíc trochu sladu pšeničného a žitného. Jsem zvědavý na výsledek, protože pivo je teprve dva dny stočeno do lahví a ochutnávali jsme zatím pouze mladé pivo. Etiketa podobná jako loni, jen jsme jí udělali inverzně. Nad siluetou města tak opět vybuchují ohňostroje z roztříštěných dýní hokaido.

 Dýňový oňostroj.

A aktuálně vařená nakouřená pšenice? Nakuřované pivo vaříme v našem domácím pivovaře poprvé, takže velká očekávání. Recept jsem sestavil na základě četby z německých pivních webů, ale i tak jsem šel víceméně naslepo. V sypání 30% pšeničného nakuřovaného sladu, z celkového sypání pšenice 60%. Rauchweizen volíme v tmavé variantě a kromě pšeničných sladů jsme do vystírky poslali mnichovský slad a něco málo karamelového, na konec infuzního rmutování pak také trochu sladu barvícího. Chmelit budeme německým Hallertauer Hersbrucker a českým Žateckým poloraným červeňákem. Víc k várce zatím nepovím, neboť nevím, zkrátka doufám v to příslovečné pivovarnické štěstí a v to, že u Vánočního stromečku bude chutnat. Na jeho etiketě se pro změnu silueta města proměnila v kouřící panorama. Jen hvozdové komíny sladovny "našeho" pivovaru jsme nechali vychladlé - nakuřovaný slad na lísky stojatých hvozdů nepatří. ;)

 Nastala zima a tak se v domcích zatopilo (je nesporné, že na pecích se navíc
 suší slad).

Loni jsem byl konfrontován s dotazem, kdy bude vánoční experiment z našeho domácího pivovaru k ochutnání. Letos neponechávám nic náhodě a shodou okolností tak navazuji na nakouslou tradici letošního Novoročního posezení. Už jsem o tom trochu mluvil s Martou a Vláďou z Palmy, a tak to píšu i sem. Což takhle 2. ledna v podvečer, bar Napalmě, posedět a ochutnat sváteční Imperial Pumpkin Ale a Rauchweizen? Co Rostíku? Romane? Vety? Anebo třeba kolegové z Domovaru Komár? ;)

8. prosince 2014

PRVNÍ PARTYZÁNSKÉ PIVNÍ SETKÁNÍ SE VYDAŘILO

V hlavě se mi ten nápad začal rodit už ze začátku léta, kdy jsme se stěhovali na sever do Liberce. Nápad uspořádat setkání, na které bych pozval všechny, s kým jsem se nějakým způsobem poznal přes pivo a s kým bych se rád zase v klidu potkal. Setkání, které by se mělo stát, pokud by dokázalo, že má smysl, pravidelnou roční akcí s žádným jiným cílem, než aby se potkali lidé nejrůznějších profesí, zájmů, ale zároveň lidé, kteří mají něco společného s pivem (a vlastně i se mnou :D ). Potkali se u dobrého piva, poklábosili, poznali nové známé, navázali nové kontakty a společně se pobavili. Vždyť chození na pivo a společné potkávání patří k lidem odnepaměti, a tak akce nepotřebovala žádného jiného dalšího hlubšího smyslu.

Idea to byla pěkná, ale ještě jí zrealizovat. Začal jsem záhy. "Partyzánské pivní setkání" - název byl na světě. Ještě termín. Vybral jsem záměrně předvánoční dobu - ideální čas pro klidné posezení u piva. Venku už je zima a teplo hospůdek láká, zvláště v adventním čase zvláštním způsobem ještě více ke klidnému setkávání. Místo setkání bylo jasné prakticky předem. Pivní bar Azyl - pro podobnou akci ideální prostor (a nepíšu o něm na blogu poprvé). Poněkud netradiční pivní bar, který zároveň slouží jako hudební klub a komunitní místo, ale který je v rámci (nejen) Liberce zcela ojedinělý. Nejširší nabídka točených piv, často i unikátních, od letošního podzimu navíc rozšířená o pivotéku s cca 150 druhy lahvových piv z celého světa. To vše podpořeno vždy milou obsluhou, anebo třeba svéráznou výzdobou zdí, na které se podílejí místní alternativní umělci. Azyl je zkrátka víc než pivní bar, chodím sem skutečně rád a ani vteřinu jsem nepomyslel, že by se měla akce konat jinde.

Ještě zbývalo vymyslet program a pozvat lidi. A nakonec také to nejdůležitější: aby vůbec někdo přijel. Vzhledem ke koncepci jsem se rozhodl udělat program pouze nenásilný a doprovodný. Promítání nového filmu Česká pivní válka a možnost diskuse s jedním z jeho scénáristů se tak jevilo jako ideální. A co by to bylo za pivní akci bez nějakého zajímavého pivního kousku? Přiznám se, že jsem šel zcela naslepo, s něčím takovým jsem doposud měl nulovou zkušenost, každopádně jsem se rozhodl uvařit v našem Domácím pivovaru Partyzán 20° Weizendoppelbock, který byl následně stočen do čerstvě vysmoleného dřevěného soudku (za jeho zapůjčení moc děkuji týmu z pivovaru v Kostelci nad Černými Lesy!) a v něm pivo měsíc leželo v našem chladném sklepě. Pivovarské Dej Bůh štěstí pro mne nikdy neplatilo tak silně, jako v případě tohoto experimentu.

 Chvíle napětí při narážení dřevěného sudu s 20° Weizendoppelbockem z
 Domácího pivovaru Partyzán. (Fotografie v příspěvku pochází z FB filmu 
 Česká pivní válka.)

A návštěvníci? Během podzimu jsem rozeslal několik desítek pozvánek mým pivním známým. Kolegům domovařičům, sládkům z pivovarů, jejich majitelům, lidem, kteří provozují ochutnávkové pivnice či pivotéky, anebo v nich pracují, spolužákům z Podskalské, ale i spolužákům z FFUK a v neposlední řadě i nejbližším kamarádům a známým, se kterými rád chodím na pivo a kteří mají pivo rádi či přátelům, kteří mne třeba někdy dříve pozvali na nějakou pivně zajímavou akci, a podobně. Ač jsem měl předběžně potvrzených několik desítek účastníků, až do poslední chvíle jsem nedoufal, že se nakonec v Azylu sejdeme v takovém počtu. 

 Promítání filmu Česká pivní válka.

Byla sobota 6. prosince večer a každé typické zavrzání azyláckých dveří přinášelo další a další překvapení, kdo právě dorazil. Prostor Pivního baru Azyl se tak naplnil a večer mohl začít. Večer, kdy bylo již po chvíli jasné, že smysl celého setkání byl naplněn. Celý se nesl ve velmi přátelském duchu vzájemných rozhovorů lidí, kteří se viděli často úplně poprvé, jindy naopak lidé, pro které to byla příležitost se zase potkat. Lidé doslova z celé země (nejvzdálenější účastník přijel až od Vsetína) navíc měli možnost ochutnávat nejen z nabídky na čepu, která pro ten večer byla volena napříč pivními styly z více zemí (včetně piv domovařičských) ale i z donesených lahvových kousků od řady domovařičů či lidí z pivovarů.

 Liberečtí domovařiči Hroch a pan Baloun debatují s moravskými domovařiči
 Petrem Měrkou a Honzou Kurucem. 

Mým osobním vrcholem večera pak bylo narážení zmiňovaného dřevěného soudku s partyzánským pšeničným 20° Doppelbockem. Naražení bylo úspěšné a nakonec byl úspěšný i celý tento nápad. Pivo ze sudu šlo nezkažené, pěkně nasycené a v pořádku a věřím, že návštěvníkům akce chutnalo. Byl jsem rád, že tato legrace vyšla a příště určitě zase vymyslím něco nového.

 Je naraženo a vše dobře dopadlo! 

A vyšla i sázka na promítání nového českého filmu. Českou pivní válku sledoval naplněný sál, který běžně slouží primárně pořádání koncertů. Po filmu následovala slíbená diskuse s Martinem Švomou, jedním ze scénáristů filmu, která nakonec trvala snad hodinu, byla prý plodná a zapojil se do ní mj. i Petr Měrka, pořadatel mého oblíbeného domovařičského setkání Kostelecké Chmelovárek a mj. jeden z vedlejších aktérů sledovaného filmu.

 Martin Švoma diskutuje s diváky po projekci filmu Česká pivní válka.

Když Partyzánské pivní setkání 1. nad ránem končilo, věděl jsem jistě jednu věc. Určitě to nebyl jeho poslední ročník, protože akce svůj účel skutečně splnila. Věřím, že spokojeni byli i její účastníci a že se za rok uvidíme společně znova. A věřím, že se uvidíme v ještě větším počtu: nejen s účastníky letošními, ale i s těmi, kteří letos z nějakého důvodu nemohli a také s těmi, které věřím, že během následujícího roku v pivním světě poznám. Poznávat se a setkávat u dobrého piva má smysl a já si tu sobotu v Azylu opravdu parádně užil. Díky Vám všem za to!