V LIBOCKÉM PIVOVARU NAD ŠÁRKOU

Ještě dříve, než se Liboc stala součástí Velké Prahy, byla nedaleko bývalé železniční zastávky, v místech, kde stará Kladenská silnice po roce 1922 opouštěla hranice "nového" města, vystavěna budova restaurace a hotelu, místními nezvaná jinak než "hotýlek". Oblíbený podnik byl velmi často fotografován a ze starých snímků můžeme vyčíst i letopočet "1913" nad starosvětsky umístěným rohovým vchodem. Restaurace určitě musela být oblíbená mezi pražskými výletníky, však v doslova na dohled od ní je fascinující masív Divoké Šárky, ve kterém končilo Šárecké údolí, v době první republiky hojně navštěvované.

 V Divoké Šárce.

Vlakovou zastávku vzal stejně jako datum nad vchodem čas. Naopak se nedaleko po druhé světové válce objevila smyčka tramvaje a později i vodní nádrží Džbán v jejím sousedství. Divoká Šárka tak zůstala i dnes velmi oblíbeným cílem nejen víkendových výletů pražanů. Hotel jejich potřebám již neslouží, ale provoz restaurace přetrval. Hostinec Nad Šárkou, jak se dnes jmenuje, pamatuji jako poměrně příjemnou klasickou hospodu s příjemným v cihle vedeným interiérem, zahrádkou a s tehdy v Praze celkem netradičním vysokochlumeckým Vévodou na čepu.

 Hostinec Nad Šárkou s novým, zvenku zatím prakticky "nepřiznaným" pivovarem.

Dnes již v Praze zcela běžný Vévoda na čepu zůstal dodnes, ale majitelé hostince se rozhodli vydat v současnosti trendovou (a samozřejmě správnou) cestou a ozvláštnit nabídku i o vlastní pivo. Několikaměsíční šuškanda tak byla definitivně stvrzena před Vánoci, kdy se na výčepu objevil první kousek z vlastní produkce, konkrétně tmavá pšenice (Šebestián 13°). Technologie pivovaru je skrytá v útrobách hostince a je možné na ní částečně nahlédnout přes velké okno ve spojovací chodbě mezi lokálem a sociálním zařízením. Přestože pivovar vznikl v zavedeném podniku, dostal i nové jméno "Libocký pivovar". Zda je to dobře, nebo ne, ukáže až čas, každopádně přihlášení se názvem ke své čtvrti považuji za sympatické.

 Průhled na varnu pivovaru.

Pivovar má zřejmě v plánu vařit (alespoň pro začátek) čtyři druhy piva, kromě Šebestiána se jedná o dva světlé ležáky (Šárka 11° a Ctirad 12°) a ležák tmavý (Černý Pátek 13°), vše samozřejmě v nefiltrované a nepasterované podobě. Potěšilo mne užití českého sladu z mé oblíbené humnové sladovny v Benešově i stáčení piv do lahví s patentním uzávěrem (zda jsou v plánu i PET lahve, netuším).

V sobotu jsem měl konečně možnost něco z produkce ochutnat. Na čepu, kromě tradičního Vévody, byly dva světlé ležáky z vlastní produkce (tmavá pšenice byla bohužel vypita, přestože jí cedule stále avizovaly), doplněné o dvě piva Baštýř ze spřízněného pivovaru v Obořišti. Nabídka piva byla vůbec poněkud zmatená, kromě nedostupné pšenice byl na každé ceduli poněkud zmatený popis piv ("nefiltrované", "kvasnicové" , 12° ležák byl jednou zván Ctirad a jednou Šárecký Divoch apod.) a navíc piva Baštýř byla jednou uvedena jako "z vlastního pivovaru". Považuji to však zatím jen za dětské nemoci nového provozu, které se s jeho zaběhnutím vyladí.

 Podobných cedulí je v podniku několik, na každé
 je ale napsáno něco trochu jiného.

Pivo nakonec bylo největším zklamáním Libockého pivovaru, ochutnal jsem oba domácí světlé ležáky. Šárka byla na hranici pitelnosti, bez řízu, nevyrovnané chuti s ulpívající hořkostí, působila na mne jako hodně mladé pivo. O něco lépe dopadl Ctirad, poměrně slušně pitelný ležák, doprovázený ale podobně neurovnanou hořkostí jako Šárka. Sládek má co zlepšovat, na druhou stranu je asi pochopitelné, že je na začátku a jednotlivá piva se ještě budou ladit, a tak se už nyní těším na další návštěvu zde. Zřejmě jí ale absolvuji až v létě, kdy bude možné posezení na zahrádce, lokál nemá nijak pevně oddělenou kuřáckou a nekuřáckou část a ač navštívený v době víkendového oběda, byl v zadní místnosti (bez výčepu) ve vzduchu podivný kouřový opar, ve kterém se dalo jen stěží pohodlně dýchat. Nedokážu si představit, jak musí vzduch v hostinci vypadat za plného provozu. Vím, že mé rady asi nic nezmění, ale i tak bych dal majiteli ke zvážení, zda by nechtěl svůj trendový přístup v otevření vlastního restauračního pivovaru rozšířit i o trendový přístup ke kouření ve vlastní restauraci.

 Pěkný (ale bohužel nepříjemně zakouřený) interiér restaurace.

Libocký pivovar je jen dalším logickým krokem v nabídce zavedeného hostince a o své návštěvníky, díky skvělé poloze u hlavní silnice v sousedství rekreačního zázemí, zřejmě nikdy nebude mít nouzi. Navíc předpokládám, že je oblíbeným místem posezení i pro místní. Věřím, že podnik překoná své počáteční obtíže spojené se zavedením nového provozu (ať v označování piv, tak v jejich kvalitě) a bude svým návštěvníkům z blízka i z daleka nabízet do budoucna jen to nejlepší.