Pražský hrad jsem v době dětství navštěvoval poměrně často. Na nedalekém Břevnově před hradbami bydlela babička, u které byla návštěva příjemnou povinností hned několikrát do roka, a procházka na Hrad tak byla téměř povinností prvního odpoledne našeho pobytu tady. Rok co rok, jaro, léto i na podzim. Ty procházky mne bavily v dětství i ve vyšším věku. Když jsme ale zestárli, vícedenní návštěvy u babičky skončily a ubylo i procházek na Hrad. A vůbec jich ubylo. Minulý pátek dopoledne jsem si s hrůzou uvědomil, že sem v poslední době chodím už jen na pivo a najednou mi to přišlo hrozně líto. A tak jsem se ad hoc rozhodl, že si právě ten v posledních letech tradiční výšlap na Festival minipivovarů na Pražském hradě rozšířím i o procházku na Hradčany, nejen na Střeleckou cestu pod Letohrádkem královny Anny.
V krásném pátečním popoledni (je to jen můj pocit, že se - alespoň co se pátku týče - předsedou Českomoravského svazu minipivovarů stává svatý Petr?) tak vystupuji Nerudovkou a Úvozem až na Strahovské nádvoří, kde výjimečně nesměřuji do výborného Strahovského pivovaru, ale do Literárního archivu Památníku národního písemnictví (možná to někoho překvapí, ale i tady se dá bádat o dějinách pivovarnictví), abych záhy své oči i kroky otočil zpět na Hradčanský ostroh. Mohutná jednotvárná fronta Hradu namířená do, paláci všech stylů od dob renesance, obestavěného Hradčanského náměstí na mne od dětství vždy působila slovutným dojmem. Dnes se spíš pousmívám nad dětskou naivitou, ale také si všímám, že fasády většiny zdejších objektů, včetně právě Pacassiho hradního křídla z druhé poloviny 18. století, dostávají v posledních letech nové omítky a nátěry, které jsou mnohem autentičtější než ty dřívější, získané někdy v osmdesátých letech (které ale ovšem také tvořily pevnou součást mého dětství)
Díky náhodnému načasování mé cesty mám šanci během průchodu Hradem zahlédnout i výměnu prezidentské stráže, se sekundujícími uniformovanými vojáky v zeleném, kteří svou nudu v ulicích zahání prorážením cesty salutujících kašírů mezi davem turistů. Davy turistů jsou nakonec i důvodem, proč své hradčanské intermezzo záhy směřuji do Královské zahrady, kterou si dodnes pamatuji čerstvě znovuotevřenou někdy hned zkraje 90. let, kdy jsem ten okamžik (pořád v tom dětském světě) vnímal jako přelom něčeho hrozně důležitého. Královská zahrada je i dnes oázou klidu uprostřed shonu velkoměsta, a tak i já příjemně rozpoložen doplouvám v půl druhé k branám 5. Festivalu minipivovarů na Pražském Hradě.
Letos jsem se poučil z loňského roku, kdy fronta po 14. hodině zabrala skoro celou první hodinu doby konání festivalu (a i letos byl vstupní stánek jen jeden), a v tento čas u brány čekalo pouze pár nadšenců. Uvnitř pak probíhaly poslední přípravy, aby akce těsně před druhou hodinou mohla vypuknout. Je asi zbytečné zde plýtvat slova o něčem, co je opakovaně propíráno na všech pivních webech, pozornosti se tomu dostává i v celostátních médiích a i na tomto blogu se o tom několikrát psalo. Jedině je snad na místě tohoto blogu připomenout, že ač se letos akce konala již popáté, tak za partyzánské účasti pouze počtvrté, neboť ročník 2013 nám kolidoval s naší krásnou návštěvou v Lotyšsku (jinak bychom tu ale byli určitě taky pětkrát :) ).
Letos se sešlo papírově 66 pivovarů s 132 vzorky. Jako vždy někdo nepřijel, jako vždy byly nějaké změny a jako vždy byl k ruce notýsek, kam si mohl degustující zapisovat své postřehy. Já ho letos poprvé ani nevytáhl z kapsy. Snad po zkušenostech z minulého roku, kdy mi neseděl snad jediný ochutnaný vzorek s tím, co v něm bylo inzerováno (samozřejmě přeháním!), anebo jen proto, že jsem si zkrátka nechtěl krátit čas poznamenáváním křížku "nechutnalo" a fajfky "chutnalo".
Mířil jsem tentokrát prostě jen za tím, co mi mělo chutnat. Nevím, zda je to jen můj problém, že mi 99% vzorků opravdu chutnalo, ale asi je to tím, že letos jsem šel výhradně již jen na jistotu. Negativní jistoty jsem vynechal a do neznámých vod se nepouštěl, snad s jedinou výjimkou, kdy mi potštejnský Kuba Sychra (samozřejmě nikoliv z vlastní produkce!) vrazil k ochutnání pod nos odporně smrdící cosi, co v chuti bylo nakyslé a pro kriticky-pivní společnost uvádím, že se v tom objevil i nezbytný diacetyl. Ono je to možná dané tím, že ten současný boom minipivovarů je tak veliký, že už nemám potřebu se do těch nepoznaných vod pouštět právě tady na Hradě, kde si mohu zopakovat minulé úspěchy, anebo zkusit něco nového od prověřených. Pokud beru některé omyly nových malých pivovarů za něco specifického, rád se nechám zmýlit přímo na místě, u komína, kde to poutník může brát za součást místního svérázu. Na tak prestižní akci, jako je festival na Hradě, navíc obvykle zcela mimo region, se to dá ale vnímat již jen jako nepochopitelná urážka mířící, no, na kanál.
A tak jsem si pochutnával. Mimo jistotu jsem se pustil vlastně jen v případě zahraničních hostů, kteří byli tentokrát tři, všichni z Polska. Konkrétně pivovary Ale Browar, Pinta a Maryenzstadt. Věřím, že nikoho neurazím, pravda, každý preferuje asi něco jiného, ale polské pivovary u mne na celé čáře nechaly kompletní české portfolio před nimi za sebou (slovní hříčka budiž odrazem rozestavení stánků na festivalu). A popravdě, já k nim nešel ani jako k nějaké nedostupné záležitosti z daleka, ale proto, že jsem očekával úspěch. Nejen kvalitou piv, ale i částí nabízeného portfolia (či pohledem na jeho v materiálech prezentovanou kompletní nabídku) jsou dnes malé polské "craftové" pivovary tím, kdo hraje v originalitě a tvůrčí odvaze prim. U nás asi pořád ještě víc rezonují témata tradic, světlého ležáku, anebo "moderně" tisíce možných způsobů uvaření American IPA. Svým způsobem je to dáno asi i historickým vývojem našeho pivovarnictví, určitě to není nic, na co by se dalo koukat černobíle, ale. Ale mě to každopádně přijde trochu škoda, a čest výjimkám, které u nás tento stín překračují - na hradě jich moc nebylo.
Abych ale nepůsobil sklesle, já byl ale i jinak skutečně spokojen. Nemám rád povzdechy nad klesající úrovní českého minipivovarského světa, tak se to pokouším vyvažovat tou pozitivnější notou. Tolik dobrých piv na jednom místě jsem už dlouho nepotkal. Všechny ty ležáky, tisíc podob American IPA a k tomu jako bonus pár skutečně zajímavých (a navíc i dobrých) kousků (mám sem ta klasická jména opět psát? - myslím, že ne) člověka koná tak šťastným, že nakonec skoro zapomíná fotit a raději se družně baví. Ať se sládky a zástupci pivovarů u stánků, anebo přáteli a někdy i neznámými či čerstvě známými u skleniček, které letos zase vypadaly jinak, zmenšily se a mně konečně na popáté přišly naprosto super. ;)
Setkat se, být viděn, probrat vše důležité, nasát atmosféru, která se v průběhu dne mění od brzkého slunečného střízlivého odpoledne, přes jako blesk proletivšího podvečera s degustačním vzorkem za vzorkem, až po padající šero nastávajícího večera s opileckým šlapáním si na jazyk, které k takové akci zkrátka, ať chceme nebo ne patří.
Až mne překvapilo, že si organizátoři festivalu trochu stěžovali na článek v novinách, který mluvil o opíjení na Hradě, aby těsně před koncem zvali na slovíčko na pódium, s flagrantním upozorněním na jeho stav, poněkud podroušeného borce ze zahraničí (omlouvám se, že mi uniklo, kdo to byl, v tu chvíli jsem byl po střídmém degustování ve stavu jeho podobném). Tento zvláštní druh schizofrenie na některých pivních degustačních akcích, které se tváří jako součást vysoké kultury (ač všichni víme, že alkohol zkrátka opíjí a i pivo pité po malých vzorcích v jakémkoliv množství jakbysmet) mi příliš nesedí (a je skutečně věcí každého z nás jak se s jeho zkonzumovaným množstvím i stavem, které přináší, dokáže a umí popasovat).
Popravdě, letos mi toho ale na Hradě nesedělo nějak víc než dřív, možná jsem to jen tentokrát vnímal nějak víc. Křečovitý humor jednoho z moderátorů na pódiu mi byl tak cizí, že jsem se při vstupech pivovarských raději držel dál, abych je neslyšel. Ono vůbec rozhovory s pivovarskými bez špetky jakékoliv invence, považuji za největší slabinu akce. Prostor mezi stánky byl letos tak nacpaný, že už to hraničilo se zdravým pohybem a možnost umýt si sklo byla i letos opět krutě omezená. Řada - zejména starších lidí - si stěžovala i na malou možnost pohodlného posezení.
Na druhou stranu to k té akci beru a už jí tak i vnímám. Organizátoři akce nic víc neslibují, její účastníci z předchozích let ví, jak to zde chodí (a byli by asi idealisté, kdyby si mysleli, že to může být příště jinak) a nově příchozí jsou do dalšího ročníku poučeni, a tak vstupné na akci platí s tím, že zkrátka ví, do čeho jdou. Navíc vstupné minimální, zcela korektní a nabídce odpovídající (což je možná ještě slabé slovo).
Třetí pohled mne ale neodbytně nutí k trochu kacířskému zamyšlení, zda to organizátorům za to pořád ještě stojí a zda to tady má opravdu i v dalším roce ještě cenu. Hrad zřejmě větší plochu k pronajmutí za rozumný peníz nenabízí (fabuluji), a tak se lidé budou muset mačkat, možnosti vybudování nějakého zázemí jsou zřejmé také komplikované, anebo v tom místě neúměrně drahé. Licitování to musí být asi náročné, když jsou potom jak návštěvníci, tak zejména zástupci pivovarů, pořadateli na sklonku akce trochu zbytečně direktivně peskováni, ať odrazí výčepy a lidi rychle, rychle pryč "nebo dostaneme od hradu velkou pokutu". Vím, je to ohromný závazek prestiže zrovna pro minipivovary, že jejich festival se koná právě na Pražském hradě. Ale je to úplně nutné?
Neměly by se české a moravské organizované minipivovary - už jen z pozice podstaty své věci - setkávat někde jinde, na nějakém méně ješitném, ale o to více v souvislostech společensky akceptovatelnějším místě? Bojím se, že ani argument, že lokalita formuje (jak jsem ještě předloni sám zřejmě chybně předjímal) paradoxně i vzhledem k osobě, která dnes právě Hradu vládne, zcela neuspěje.
Pivní Partyzán se i po čtvrté vracel z Hradu spokojený. Ne proto, že se mohl během ochutnávání piv koukat na věže katedrály sv. Víta, ale proto, že mu několik desítek českých (a polských) minipivovarů nabídlo skvělé vzorky svých piv, díky kterým věděl, že české minipivovarnictví má být zkrátka na co pyšné. Zároveň mu ale celou cestu podmanivou podvečerní Prahou domů vnukala do hlavy myšlenka, že více či méně příjemně připitý - ale hlavně úplně stejně spokojený - by se vracel i z jakéhokoliv jiného místa a na Hrad by si příště zašel již jenom na cílenou procházku za památkami, popřípadě za naivním dětským snem o tisícileté české státnosti.
To bych možná ale po svazu minipivovarů chtěl, aby byli moc velcí Partyzáni. ;) Každopádně i za letošní festival mu samozřejmě patří veliký dík.
 |
| Majestátní vstup na Pražský hrad je - samozřejmě bez těch věží - stejný již 240 let. |
V krásném pátečním popoledni (je to jen můj pocit, že se - alespoň co se pátku týče - předsedou Českomoravského svazu minipivovarů stává svatý Petr?) tak vystupuji Nerudovkou a Úvozem až na Strahovské nádvoří, kde výjimečně nesměřuji do výborného Strahovského pivovaru, ale do Literárního archivu Památníku národního písemnictví (možná to někoho překvapí, ale i tady se dá bádat o dějinách pivovarnictví), abych záhy své oči i kroky otočil zpět na Hradčanský ostroh. Mohutná jednotvárná fronta Hradu namířená do, paláci všech stylů od dob renesance, obestavěného Hradčanského náměstí na mne od dětství vždy působila slovutným dojmem. Dnes se spíš pousmívám nad dětskou naivitou, ale také si všímám, že fasády většiny zdejších objektů, včetně právě Pacassiho hradního křídla z druhé poloviny 18. století, dostávají v posledních letech nové omítky a nátěry, které jsou mnohem autentičtější než ty dřívější, získané někdy v osmdesátých letech (které ale ovšem také tvořily pevnou součást mého dětství)
 |
| Pohled opačným směrem do někdejšího předhradí, na dnešní Hradčanské náměstí. |
Díky náhodnému načasování mé cesty mám šanci během průchodu Hradem zahlédnout i výměnu prezidentské stráže, se sekundujícími uniformovanými vojáky v zeleném, kteří svou nudu v ulicích zahání prorážením cesty salutujících kašírů mezi davem turistů. Davy turistů jsou nakonec i důvodem, proč své hradčanské intermezzo záhy směřuji do Královské zahrady, kterou si dodnes pamatuji čerstvě znovuotevřenou někdy hned zkraje 90. let, kdy jsem ten okamžik (pořád v tom dětském světě) vnímal jako přelom něčeho hrozně důležitého. Královská zahrada je i dnes oázou klidu uprostřed shonu velkoměsta, a tak i já příjemně rozpoložen doplouvám v půl druhé k branám 5. Festivalu minipivovarů na Pražském Hradě.
 |
| Královská zahrada je nejen oázou klidu, ale i místem, kde je možné se pokochat podobnou pětiletkovou remi- niscencí. Zde konkrétně hrubě pseudorenesanční úprava sgrafit Míčovny po požáru z 50. let 20. století. |
Letos jsem se poučil z loňského roku, kdy fronta po 14. hodině zabrala skoro celou první hodinu doby konání festivalu (a i letos byl vstupní stánek jen jeden), a v tento čas u brány čekalo pouze pár nadšenců. Uvnitř pak probíhaly poslední přípravy, aby akce těsně před druhou hodinou mohla vypuknout. Je asi zbytečné zde plýtvat slova o něčem, co je opakovaně propíráno na všech pivních webech, pozornosti se tomu dostává i v celostátních médiích a i na tomto blogu se o tom několikrát psalo. Jedině je snad na místě tohoto blogu připomenout, že ač se letos akce konala již popáté, tak za partyzánské účasti pouze počtvrté, neboť ročník 2013 nám kolidoval s naší krásnou návštěvou v Lotyšsku (jinak bychom tu ale byli určitě taky pětkrát :) ).
 |
| 5. festival minipivovarů na Pražském hradě je těsně před vypuknutím. |
Letos se sešlo papírově 66 pivovarů s 132 vzorky. Jako vždy někdo nepřijel, jako vždy byly nějaké změny a jako vždy byl k ruce notýsek, kam si mohl degustující zapisovat své postřehy. Já ho letos poprvé ani nevytáhl z kapsy. Snad po zkušenostech z minulého roku, kdy mi neseděl snad jediný ochutnaný vzorek s tím, co v něm bylo inzerováno (samozřejmě přeháním!), anebo jen proto, že jsem si zkrátka nechtěl krátit čas poznamenáváním křížku "nechutnalo" a fajfky "chutnalo".
 |
| Hádanka pro chytré hlavy: sládek kteréhože českého pivovaru kontroluje, co o nich napsali ve festivalovém průvodci? ;) |
Mířil jsem tentokrát prostě jen za tím, co mi mělo chutnat. Nevím, zda je to jen můj problém, že mi 99% vzorků opravdu chutnalo, ale asi je to tím, že letos jsem šel výhradně již jen na jistotu. Negativní jistoty jsem vynechal a do neznámých vod se nepouštěl, snad s jedinou výjimkou, kdy mi potštejnský Kuba Sychra (samozřejmě nikoliv z vlastní produkce!) vrazil k ochutnání pod nos odporně smrdící cosi, co v chuti bylo nakyslé a pro kriticky-pivní společnost uvádím, že se v tom objevil i nezbytný diacetyl. Ono je to možná dané tím, že ten současný boom minipivovarů je tak veliký, že už nemám potřebu se do těch nepoznaných vod pouštět právě tady na Hradě, kde si mohu zopakovat minulé úspěchy, anebo zkusit něco nového od prověřených. Pokud beru některé omyly nových malých pivovarů za něco specifického, rád se nechám zmýlit přímo na místě, u komína, kde to poutník může brát za součást místního svérázu. Na tak prestižní akci, jako je festival na Hradě, navíc obvykle zcela mimo region, se to dá ale vnímat již jen jako nepochopitelná urážka mířící, no, na kanál.
 |
| Za chvíli se zde bude více než tísnit tisícovka milovníků piva. |
A tak jsem si pochutnával. Mimo jistotu jsem se pustil vlastně jen v případě zahraničních hostů, kteří byli tentokrát tři, všichni z Polska. Konkrétně pivovary Ale Browar, Pinta a Maryenzstadt. Věřím, že nikoho neurazím, pravda, každý preferuje asi něco jiného, ale polské pivovary u mne na celé čáře nechaly kompletní české portfolio před nimi za sebou (slovní hříčka budiž odrazem rozestavení stánků na festivalu). A popravdě, já k nim nešel ani jako k nějaké nedostupné záležitosti z daleka, ale proto, že jsem očekával úspěch. Nejen kvalitou piv, ale i částí nabízeného portfolia (či pohledem na jeho v materiálech prezentovanou kompletní nabídku) jsou dnes malé polské "craftové" pivovary tím, kdo hraje v originalitě a tvůrčí odvaze prim. U nás asi pořád ještě víc rezonují témata tradic, světlého ležáku, anebo "moderně" tisíce možných způsobů uvaření American IPA. Svým způsobem je to dáno asi i historickým vývojem našeho pivovarnictví, určitě to není nic, na co by se dalo koukat černobíle, ale. Ale mě to každopádně přijde trochu škoda, a čest výjimkám, které u nás tento stín překračují - na hradě jich moc nebylo.
 |
| Povinná fotka, bez které by tato akce neměla smysl. |
Abych ale nepůsobil sklesle, já byl ale i jinak skutečně spokojen. Nemám rád povzdechy nad klesající úrovní českého minipivovarského světa, tak se to pokouším vyvažovat tou pozitivnější notou. Tolik dobrých piv na jednom místě jsem už dlouho nepotkal. Všechny ty ležáky, tisíc podob American IPA a k tomu jako bonus pár skutečně zajímavých (a navíc i dobrých) kousků (mám sem ta klasická jména opět psát? - myslím, že ne) člověka koná tak šťastným, že nakonec skoro zapomíná fotit a raději se družně baví. Ať se sládky a zástupci pivovarů u stánků, anebo přáteli a někdy i neznámými či čerstvě známými u skleniček, které letos zase vypadaly jinak, zmenšily se a mně konečně na popáté přišly naprosto super. ;)
Setkat se, být viděn, probrat vše důležité, nasát atmosféru, která se v průběhu dne mění od brzkého slunečného střízlivého odpoledne, přes jako blesk proletivšího podvečera s degustačním vzorkem za vzorkem, až po padající šero nastávajícího večera s opileckým šlapáním si na jazyk, které k takové akci zkrátka, ať chceme nebo ne patří.
 |
| Nejlepší sládková a sládek, které jsem toho dne potkal. ;) |
Až mne překvapilo, že si organizátoři festivalu trochu stěžovali na článek v novinách, který mluvil o opíjení na Hradě, aby těsně před koncem zvali na slovíčko na pódium, s flagrantním upozorněním na jeho stav, poněkud podroušeného borce ze zahraničí (omlouvám se, že mi uniklo, kdo to byl, v tu chvíli jsem byl po střídmém degustování ve stavu jeho podobném). Tento zvláštní druh schizofrenie na některých pivních degustačních akcích, které se tváří jako součást vysoké kultury (ač všichni víme, že alkohol zkrátka opíjí a i pivo pité po malých vzorcích v jakémkoliv množství jakbysmet) mi příliš nesedí (a je skutečně věcí každého z nás jak se s jeho zkonzumovaným množstvím i stavem, které přináší, dokáže a umí popasovat).
Popravdě, letos mi toho ale na Hradě nesedělo nějak víc než dřív, možná jsem to jen tentokrát vnímal nějak víc. Křečovitý humor jednoho z moderátorů na pódiu mi byl tak cizí, že jsem se při vstupech pivovarských raději držel dál, abych je neslyšel. Ono vůbec rozhovory s pivovarskými bez špetky jakékoliv invence, považuji za největší slabinu akce. Prostor mezi stánky byl letos tak nacpaný, že už to hraničilo se zdravým pohybem a možnost umýt si sklo byla i letos opět krutě omezená. Řada - zejména starších lidí - si stěžovala i na malou možnost pohodlného posezení.
Na druhou stranu to k té akci beru a už jí tak i vnímám. Organizátoři akce nic víc neslibují, její účastníci z předchozích let ví, jak to zde chodí (a byli by asi idealisté, kdyby si mysleli, že to může být příště jinak) a nově příchozí jsou do dalšího ročníku poučeni, a tak vstupné na akci platí s tím, že zkrátka ví, do čeho jdou. Navíc vstupné minimální, zcela korektní a nabídce odpovídající (což je možná ještě slabé slovo).
Třetí pohled mne ale neodbytně nutí k trochu kacířskému zamyšlení, zda to organizátorům za to pořád ještě stojí a zda to tady má opravdu i v dalším roce ještě cenu. Hrad zřejmě větší plochu k pronajmutí za rozumný peníz nenabízí (fabuluji), a tak se lidé budou muset mačkat, možnosti vybudování nějakého zázemí jsou zřejmé také komplikované, anebo v tom místě neúměrně drahé. Licitování to musí být asi náročné, když jsou potom jak návštěvníci, tak zejména zástupci pivovarů, pořadateli na sklonku akce trochu zbytečně direktivně peskováni, ať odrazí výčepy a lidi rychle, rychle pryč "nebo dostaneme od hradu velkou pokutu". Vím, je to ohromný závazek prestiže zrovna pro minipivovary, že jejich festival se koná právě na Pražském hradě. Ale je to úplně nutné?
Neměly by se české a moravské organizované minipivovary - už jen z pozice podstaty své věci - setkávat někde jinde, na nějakém méně ješitném, ale o to více v souvislostech společensky akceptovatelnějším místě? Bojím se, že ani argument, že lokalita formuje (jak jsem ještě předloni sám zřejmě chybně předjímal) paradoxně i vzhledem k osobě, která dnes právě Hradu vládne, zcela neuspěje.
 |
| Cesta domů večerní Prahou byla i příležitostí o přemýšlení o smyslu akce, se kterou jsme se před okamžikem rozloučili. |
Pivní Partyzán se i po čtvrté vracel z Hradu spokojený. Ne proto, že se mohl během ochutnávání piv koukat na věže katedrály sv. Víta, ale proto, že mu několik desítek českých (a polských) minipivovarů nabídlo skvělé vzorky svých piv, díky kterým věděl, že české minipivovarnictví má být zkrátka na co pyšné. Zároveň mu ale celou cestu podmanivou podvečerní Prahou domů vnukala do hlavy myšlenka, že více či méně příjemně připitý - ale hlavně úplně stejně spokojený - by se vracel i z jakéhokoliv jiného místa a na Hrad by si příště zašel již jenom na cílenou procházku za památkami, popřípadě za naivním dětským snem o tisícileté české státnosti.
To bych možná ale po svazu minipivovarů chtěl, aby byli moc velcí Partyzáni. ;) Každopádně i za letošní festival mu samozřejmě patří veliký dík.
Žádné komentáře:
Okomentovat