4. února 2014

LOTYŠSKO 2013. KRÁSNOU KRAJINOU A HISTORICKÝMI MĚSTY KURZEME

Kandava se mi z průvodců zdála být zajímavá pouze nejstarším dochovaným kamenným mostem v celém Lotyšsku a jinak se jevila jako bezvýznamná malá vesnice, ale opak byl pravdou. Nad křižovatkou údolní cesty kopírující tok řeky Abavy a starého úvozu, vedoucího právě od historického mostu, se tyčil ostroh se zříceninou někdejšího hradu. Na jeho druhé straně se v malém sedle tísnily domečky starého města Kandavy. S upravenými ulicemi, dlážděnými kočičími hlavami a opravenými domy, které tu a tam střídaly opršené fasády opuštěných budov představovala klidné malebné maloměsto v tom nejlepším slova smyslu.

 Pozůstatky hradu v Kandavě na hranici zdejšího starého města.

Po krátké ranní prohlídce centra města jsme se prudkou úvozovou cestou vydali zpět dolů do údolí řeky a po historickém mostě přešli na její druhý břeh. Na to dopoledne jsme si naplánovali příjemný pěší výlet do asi patnáct kilometrů vzdáleného Sabile, který měl celý vést podél řeky, částečně chráněným územím s dochovanou zdejší flórou. Trochu nás znervózňovaly informace průvodců, dle kterých oba vycházkové okruhy v blízkosti obou měst nejsou nijak propojeny, ale řekli jsme si, že to nějak zvládneme.

 Nejstarší kamenný most v Lotyšsku přes řeku Abavu.

Naše obavy zvýšila dvojice lesníků, kteří vypadali poměrně překvapeně, že chceme do Sabile skutečně dojít podél řeky, a ne po silnici na jejím druhém břehu, ale popřáli nám hodně štěstí. Brzy jsme měli pochopit proč. Už tak úzká cestička po chvíli zmizela v hustých křovinách, střídaných háji kopřiv, které nám končily kdesi nad hlavami. Pokud jsme se z podobných míst ale vymotali do partií s klidnější vegetací, byli jsme odměněni nádhernými pohledy na meandrující tok říčky Abavy s písčitými břehy. V zátočině jednoho z největších meandrů jsme nakonec i skončili, ztraceni ve více než dvoumetrové trávě. Nakonec se nám podařilo najít cestu ven a nakonec i poctivou pěšinu, kterou jsme došli do zapomenuté osady, kterou jsme nebyli schopni v mapě identifikovat. Kolem projíždějící domorodec nám na dotaz, kde jsme, odpověděl "In the middle of the nowhere!", ale nakonec nám poradil, jak se přes řeku vymotat na silnici do Sabile, kam jsme zbytek cesty raději již dojeli stopem.

 Krásná příroda v okolí toku Abavy.

Sabile je malé bezvýznamné městečko ani v nejmenším nedosahující kvalit nedaleké Kandavy. Největší místní zajímavostí je zdejší vinice, která je údajně nejseverněji položenou fungující vinicí na světě. Místní si toho nadmíru váží a za procházku mezi vinnými keři si účtují 1 ls. My s díky odmítli a raději jsme využili možnosti zrelaxovat se na další cestu na břehu řeky Abavy ve velmi pěkném parčíku u zdejší dochované a opravené synagogy.

 Nejseverněji položená fungující vinice na světě v městečku Sabile.

Časně odpolední slunce na plno pálilo, a tak jsme nepohrdli možnosti ochutnat z nabídky radlerů, které již, díky velkopivovarům Aldaris a Césu, pronikly i do Lotyšska. V tom horku byly ideální volbou. Citronová a grapefruitová Zelta z Aldarisu (fotka viz úplně první článek) po všech stránkách převálcovala ochucená piva od konkurence (ještě se o nich zmíním) a byla příjemným osvěžením, doplněným chlazením nohou v neuvěřitelně ledovém pramenu pod synagogou. Byl to příjemně strávený čas, ale my museli pokračovat. Naším cílem bylo městečko Talsi a následně přístavní Ventspils, které pro nás byl už zajímavější i z pivního hlediska.

 Odpočinek u synagogy v Sabile na břehu řeky Abavy.

Talsi je mnohými považováno za nejhezčí město v celém Lotyšsku (s čímž my musíme nesouhlasit, to nejhezčí mělo ještě přijít) a vyrostlo údajně na devíti pahorcích. Může to být klidně pravda, malé a hezké historické jádro města se rozprostírá na skupině vršků kolem velkého jezera a tvoří tak velice pěkné panorama. U jezera jsme krátce popili (právě tady jsme byli nuceni vypít v jednom z předchozích článků zmiňovaný Césu La Femme) a byli mj. svědky domnělého přírodního úkazu utopení kachničky kachničkou. Naštěstí se pak vše vysvětlilo, žádná kachnička nezahynula, ale někdy si to nechte vyprávět. Ideálně po pár pivech, abyste to pochopili.

 Panorama historického Talsi.

V ulicích Ventspils, do kterého jsme přijížděli v nádherném podvečeru, byl na každém kroku cítit úplně jinou atmosféru, než v předchozích dnech. Přestože v Lotyšsku panovalo horké léto, přinášel vítr od Baltského moře studený vzduch. Přístavní Ventspils se řadí mezi nejupravenější města v celé zemi, zejména díky příjmům zdejšího obrovskému přístavu, využívaného zejména pro dálkový obchod s uhlím, ale i jiných komodit. Ulice města jsou tak krásně čisté a plné zeleně. Možná jsem to psal v cestopise už víckrát, ale Lotyši jsou typičtí jednou zajímavou vlastností - jsou to nadšení zahradníci, a tak ulice měst i soukromé pozemky jsou plné krásně rozkvetlých květin a upravených stromů a keřů. Ve Ventspils to platilo zřejmě nejvíc.

 Lahvová piva z pivovaru Užavas.

Prohlídku jeho uliček jsme si ale nechali na druhý den, již se chýlilo k večeru, a tak jsme se vydali až k pobřeží do moderního kempu Piejúras kempings (Vasarnīcu 56), který patří službami a zázemím k nejlepším v Lotyšsku. Po večeři jsme popíjeli lahvová piva pivovaru Užavas z nedaleké vesničky Užava (bez přímé adresy, loc.: 57°11'51.577"N, 21°26'27.795"E), který jsme druhý den chtěli navštívit. Pivovar vaří klasicky světlé i tmavé pivo, která jsou k dostání v lahvové podobě filtrovaná a pak také nefiltrovaná točená. Sortiment doplňuje lahvový světlý Užavnieks.

Novostavbu pivovaru nechal roku 1994 zřídit na samotě asi 3 km jižně od vsi další z kapitánů lotyšského průmyslu, jehož je vaření údajně piva koníčkem. Výstavem se jedná o provoz na pomezí minipivovaru a malého průmyslového pivovaru, i když v minulých letech vystavoval až o polovinu více piva, než dnes. Poměrně kvalitní nabídku trochu snižuje výrazně vyšší cena, což nám ale samozřejmě vůbec nevadilo a nadšeně jsme degustovali. Přesto jsem se ale skutečně těšil na zítřejší návštěvu přímo v pivovaře Užavas na ochutnávku točených nefiltrovaných piv.

 Výhled přes pláž ve Ventspils na Baltské moře.

Ráno a dopoledne jsme vyplnili procházkou po krásném, mladém a moderním Ventspils. Jeho intravilán je logicky rozdělen na několik sekcí. Prošli jsme se po dlouhé písčité pláži s vyhlídkami na studené moře, ve kterém se nikdo nekoupal i přiléhající starou industriálně laděnou přístavní čtvrť. Historické jádro města leží východněji za areálem pozůstatků někdejšího hradu na březích řeky Venty. Po jejím nábřeží vede od pláží až do historického města nádherná promenáda, na které si návštěvník může udělat pěknou představu o vývoji města.

 Obrovské překladiště při ústí řeky Venty do moře. Mezi jeřáby za lodí vpravo je
 lehce patrný štít cihlové stavby, která patří k nejstarším stavbám v přístavišti z
 doby jeho založení.

Zatímco druhý břeh řeky zabírá cele obrovské překladiště nákladního přístavu, proměňuje se městská zástavba kolem promenády z dřevěných domků přístavní čtvrti ve výstavné městské ulice z přelomu 19. a 20. století v okolí hradu až po křivolaké uličky plné malých domků v nejstarší části města. Vše pěkně opravené a upravené. Procházky po centru města nám nakonec zabraly skutečně celé dopoledne.

 Vzorně upravené ulice ve slunečném Ventspils.

Ve městě navíc panoval čilý ruch a ulice i nábřeží byly plné lidí. A ne náhodou. Přišel 23. červen, na jehož večer připadá začátek nejvýznamnějšího lotyšského svátku Ligo, respektive Jáni slaveného následující den, alias oslava letního slunovratu. Původně pohanský zvyk se nepodařilo nikdy vymýtit ani církvi a téměř všichni Lotyši bez rozdílu dodnes zapalují toho večera ohně, u kterých zpívají a oslavují příchod léta. Svátek je spojen se zvykem květinových ozdob, a tak bylo město plné květin, které navíc místní nakupovali na všech trzích v jeho centru. Dvoudenní sláva je spojena i s masivní konzumaci alkoholu, zejména piva a skutečně toho dne odpoledne zely pivní regály ve zdejších supermarketech prázdnotou. Jsem rád, že jsme oslavy Ligo a Jáni v Lotyšsku zažili, byl to po všech stránkách příjemný a obohacující zážitek.

 Trh ve Ventspils s obrovskou nabídkou květin. Blíží se večer svátku Ligo.

Přestože od moře stále přicházel studený vzduch, slunce už zase pálilo naplno, a tak jsme se opět uchýlili k míchaný nápojům z piva, tentokrát od pivovaru v Césis. Sladké a chemicky chutnající "šejky" s příchutí brusinka s limetkou, mojito a tequila s citrusy ale nedosahovaly osvěžujících kvalit Radlerů od konkurence. Zvláště posledně zmíněný, degustovaný toho dne až později odpoledne, byl vyloženě odporný.

 Pivovar Césu nazývá svá ovocná piva "Beershake".

Když se poledne přelilo v odpoledne, začali jsme pomalu sbírat síly na cestu do Užavy. Naše pochybnosti, zda bude ve sváteční odpoledne v pivovaru otevřeno podpořila velmi ochotná slečna v místním infocentru, a tak jsme se rozhodli tuto cestu, která by pro nás byla zajížďkou, vynechat. Naštěstí byla slečna v infocentru skutečně dobře informována a doporučila nám stáčírnu "živých piv" (foto viz původní úvodník, Juras iela 15), která se měla nacházet nedaleko v uličkách města a která by měla mít nefiltrované pivo Užavas na čepu. Byli jsme nadšeni!

 Interiér stáčírny nefiltrovaných piv Dzívais Alus.

Stáčírny "Dzívais alus", což skutečně znamená v překladu "živá piva", patří k Lotyšské pivní kultuře a svým způsobem nahrazují naše pivotéky. Jsou vybaveny výčepy, ze kterých se pod protitlakem oxidu uhličitého stáčí nefiltrovaná piva do PET lahví. Obvykle mají v nabídce piva z více pivovarů a ten ventspilský měl mimo jiné skutečně v nabídce světlý i tmavý nefiltrovaný Užavas. Chtěli jsme samozřejmě ochutnat ze sklenic, a tak jsme byli svědky nevídaného rituálu, kdy bylo pivo nejprve natočeno do půllitové PET lahve a následně přelito do sklenic. ;) Trochu jsem litoval, že máme - už klasicky - omezený čas, protože posezení na místní zahrádce ve stínů velkých slunečníků bylo skutečně příjemné a pivo z Užavy lotyšsky sladké, ale dobré.
 Tmavý a světlý Užavas Nefiltrétais na příjemné zahrádce u stáčírny.

Dnes už ale vím, že jsme udělali dobře, když jsme zahrádku po krátké degustaci opustili a vypravili se na další cestu. Před námi bylo nejkrásnější, i když trochu zapomenuté, město celého Lotyšska a možná nejkrásnější město, které jsem kdy navštívil. Kuldiga. Nejen neuvěřitelné množství památek a zajímavostí nahuštěných na malém místě, pěkný krajinný rámec, ale hlavně genius loci byl tím, co Kuldigy činilo tolik zajímavou.

 V uličkách starého města Kuldigy.

Spleť jeho historických uliček se tísní na levém břehu řeky Venty, centrem města se navíc mezi domy klikatí otevřené koryto potoka, který dává partiím okolo kouzelnou atmosféru. Její sílu ale nejvíc umocňuje vnější vzhled města, mnohdy se starou dochovanou hrubou dlažbou a zejména starými fasádami, které desítky let už nikdo zřejmě neopravoval. Díky zamračenému počasí a pomalu vylidňujícím se svátečním ulicím navíc celé město působilo neuvěřitelně opuštěně.

 Otevřené koryto potoka protékající centrem Kuldigy je jedním z hlavních nositelů
 zdejšího Genia loci.

Nakonec bylo v podstatě jedno, zda jsme šli po náměstí nebo některou z vedlejších uliček, každým krokem jsme měli pocit, že se pohybujeme spíš v kulisách nějakého válečného nebo lépe postapokalyptického filmu, a ne ve skutečném městě. To navíc lehce dýchalo atmosférou našich Sudet. I díky řadě německých nápisů, které se na starých domech dochovaly. Zvláště absurdně pak působily opadané a opršené fasády, na kterých se pod současnými lotyšskými nápisy objevovaly nejen ty staré německé, ale i později azbukou psané ruské reklamy.

 Kulisovitá, ale skutečná stará zástava na starém městě.

Kuldigou jsem byl skutečně uchvácen a přiznám se, že jsem měl problém vybrat do článlu pár fotografií, neboť ve městě je fotogenický skutečně každý roh. A překvapivě nejen ve spleti uliček starého města, ale i v novodobé čtvrti se synagogou, vznikající na přelomu 19. a 20. století nebo na místě někdejšího hradu nad řekou Ventou, který je dnes nahrazen klasicky perfektně upraveným parkem s altány, ve kterých jsme se schovávali při jedné z prudkých bouřek, které sem přináší přímořský vzduch.

 Pěkně upravený městský park na místě někdejšího hradu.

Přestože Kuldiga působí skutečně zapomenutým dojmem, najde zde návštěvník nečekaně i dvě nej, z nichž jedno je dokonce nej evropským. Obě jsou na dohled od sebe a obě souvisejí s řekou Ventou. Cihlový most, který od konce 19. století překračuje její tok je největší obdobnou stavbou jen v Lotyšsku. Nedaleký nízký vodopád je se svými skoro 250 metry pak údajně nejširším vodopádem v Evropě. Z krásné vyhlídky nad řekou jsou obě tyto místní zajímavosti dobře viditelné.

 Řeka Venta v Kuldize a její nej: největší cihlový most v Lotyšsku a nejširší vodopád
 v Evropě (je to ta bílá čára vzadu vpravo).

Během relaxace na vyhlídce jsme poprvé otevřeli i další a pro nás poslední neochutnanou lotyšskou značku piva - Livu z nedaleké Liepáji. Její návštěva nás měla čekat následující den. Paradoxně jedinou deštivou noc našeho putování jsme přečkali, za zpěvu vesničanů u zapálených vater, v den oslav letního slunovratu ve zříceninách hradu v asi padesát kilometrů vzdáleném Aizpute. O tom a o naší cestě zpět domů bude poslední lotyšský příspěvek.

Další články k tématu Lotyšsko 2013:
Původní úvodník z loňského léta: Lotyšsko 2013. Background
Nový úvodník k seriálu: Lotyšsko 2013 reloaded
3. dil seriálu: Kraj národního parku Gauja
4. díl seriálu: To nejlepší: Brenguli a Valmiermuiža
5. díl seriálu: Pivně (téměř) pusté putování
6. díl seriálu: Zemgale není jen Jelgava a Rundále
7. díl seriálu: Krásnou krajinou a historickými městy Kurzeme
8. díl seriálu: Jáni, cesta domů a polský bonus

Žádné komentáře:

Okomentovat