28. června 2015

UTAJENÝ (NE)KLÁŠTERNÍ PIVOVAR

Některé zprávy o nových pivovarech hovoří jasně už léta před jejich skutečným otevřením, o jiných je však získání nějakých informací cílem podrobného pátrání, zachytáváním nejasných zkazek a zjištění a jejich otevření je pak pro člověka velkým překvapením. O to větším a potěšujícím překvapením, pokud je nový pivovar otevřen v kraji, který často navštěvujete. Moc se mi tomu nechtělo do poslední chvíle věřit, ty zprávy byly skutečně spíš jen na úrovni šuškandy, ale nakonec Vám zprávu z otevření jednoho nového, respektive staronového, pivovaru mohu nyní přinést. Místo: Osek, čas: sobota 20. června 2015.

 Klášter Osek, kostel Nanebevzetí Panny Marie a Krušné hory v pozadí.

Přiznám se, že jistotu skutečného konání slavnostní otevření pro veřejnost, jsem měl až ve chvíli, kdy jsme přicházeli na osecké klášterní náměstí, přes nějž proudily davy lidí k jednomu z bočních vstupů zdejšího areálu cisterciáckého opatství při kostele Nanebevzetí Panny Marie. Přestože první zprávy o obnově pivovaru údajně probleskovaly již v roce 2009 a přestože obnova zchátralého klášterního areálu probíhá také již několik let, zatím její výsledky nejsou moc patrné, zejména pro obrovský počet budov a rozlehlost areálu a samozřejmě i z důvodu nedostatku financí. Areál je sice opět v rukou cisterciáckého řádu, o jeho obnovu, stejně jako o provoz nového pivovaru, se ale stará soukromá firma, respektive s ní personálně spřízněný Spolek přátel kláštera. Ty areál zatím bez přítomných členů řadu zároveň spravují.

 Motiv z klášterních nádvoří.

Přestože je klášterní pivovar zmiňován poprvé až počátkem 18. století, zřejmě byla jeho historie mnohem delší, klášter samotný byl založen již někdy na přelomu 12. a 13. století. Jeho areál byl několikrát přestavován a rozšiřován, zejména do barokní podoby na přelomu 17. a 18. století. Právě tehdy, za opata Benedikta Littwerga, je v letech 1701-1703 zřízen zmiňovaný nový pivovar v severovýchodním křídle hospodářského zázemí kláštera. Pivovar s humnovou sladovnou byl později přestavován, dle dochovaných dobových fotografií zřejmě získal i parní pohon. Jeho výstav v letech kolísal mezi 7 až úctyhodnými 24 tisíci hektolitry uvařeného světlého a tmavého piva pod značkou Brauerei-Ossegg.

 Návrat k tradiční značce (respektive k německému jménu města).

Pozdější doba už nebyla pivovaru ani klášteru nakloněná. Po druhé světové válce nejdříve v souvislosti s výměnou obyvatelstva, později se změnami politickými, byl pivovar zrušen, stejně jako později i klášter. Roku 1946 se tak s výrobou piva přestalo a po několika letech, kdy místo sloužilo jako stáčírna, byl pivovarský areál definitivně opuštěn. Klášter v alespoň provizorním podřadném využití chátral, což se bohužel projevilo nejvíce právě na objektech hospodářského zázemí, které stály stranou veškerého zájmu a za těch několik desítek let se proměnily v některých případech (např. sladovna) až v ruiny obvodových stěn, zarostlých náletovými dřevinami. Pivovar samotný ztratil svůj vysoký komín, Až návrat cisterciáckého řádu a aktivity současných správců areálu přinesly změnu a nezbývá skutečně než věřit, že jejich činnost bude úspěšná.

 Ze slavnostního otevření: vlevo staronový pivovar, vpravo ruiny sladovny.

V sobotu 20. června se pak obnovený pivovar, vznikající v budovách toho dřívějšího, otevřel po přechodném provozu veřejnosti. Akce mi moc nepřipomínala, alespoň v čase naší odpolední návštěvy, podobné jiné slavnosti. Postrádala masovost, kulturní program byl připraven až na odpoledne a asi i díky jisté odlehlosti Oseka, nehledě na zmiňované obecné utajení, byla určena primárně místním a neviděl jsem na ní snad žádnou ze známých tváří, které obvykle na podobných akcích potkávám. Nic z toho, co jsem napsal, ale není kritika, právě naopak. Klid celého odpoledne mi vyhovoval, až mi dokonce chvílemi přišel až přehnaný (možná nějaká hudba nevtíravá na podkres by neuškodila).

 Nařízení pořadatelů (ač forma prosby by mi byla určitě sympatičtější) řada návštěvníků
 jednoduše ignorovala (a tím nemyslím ty psy ;) ).

Většina programu se odehrávala na pěkném nádvoří někdejších hospodářských provozů. Připraven byl výčep s rozšířeným krytým posezením, které ale nakonec stejně ani nedokázalo pobrat všechny návštěvníky. Ti tak posedávali či postávali na pěkném velkém prostranství pod velkými stromy kolem. Malé posezení bylo připraveno i v rozsáhlém prostoru provozu pivovaru, a tak byla i možnost si prohlédnout jeho technologii. Zda byly na programu i komentované prohlídky netuším, za času naší návštěvy zřejmě žádná neproběhla. Je ale pravdou, že prostor u varny toho dne sloužil spíš i jako zázemí programu venku, než jako regulérní místo k posezení.

 Nový pivovar využívá pěkných prostor původního provozu.

Na čepu byla světlá 12° a tmavá 13°, na plakátu avizovaný světlý ležák 11° nakonec k mání nebyl, stejně jako silné speciály, plánované zejména k sezónním příležitostem. Pivo bylo nabízeno do logovaného skla, které bylo možné za zálohu půjčit, což kvituji s povděkem a potěšením. Stejné pěkné logo, názvem piva se odvolávající k tradiční značce Ossegg, bylo i na skleněných lahvích s patentním uzávěrem všech možných objemů, jež má pivovar také v nabídce. Pivo bude pak nabízeno i sudové, primárně pro vlastní pivovarskou restauraci, jinak na prodej zejména do "spřátelených" klášterů či pro partnery v zahraničí.

 Všechny nabízené obaly pěkně pohromadě.

Světlý ležák výrazně zlatavé až opalizující barvy mi moc nechutnal. Byl podivně rozbitý, nevyvážený, sladově těžký. Naopak černý speciál mi vyhovoval. Opravdu černé pivo, suché a příjemně hořké, taková mám rád. Těším se, až budu nejen moci znova ochutnat, ale rozšířit si obzory i některým ze zdejších sezónních speciálů, myslím, že do Oseka se velice brzy vrátím a pivo tady v klidu ochutnám při posezení na terase s výhledem na klášterní kostel na straně jedné, na ruinu někdejší sladovny na straně druhé. 

 Neobvykle tmavý světlý ležák.

Otevření pivovaru v Oseku se, myslím vydařilo. Potěšilo mne, kolik místních si našlo cestu a věřím, že místo bude i díky velice příznivé ceně piva jejich návštěvou opětovně poctěno. Stejně tak ale věřím, že pivovar se může stát i důvodem, aby se krásný, ale trochu zapomenutý a nepoznaný Osek stal cílem výletů i přespolních a turistů. Vzhledem k blízkosti státní hranice i zajímavé historii místa i těch z druhé strany Krušných hor. Finance získané z prodeje piva by určitě podstatným způsobem mohly pomoci postupné opravě celého památkově i duchovně tolik významného komplexu. 

 Ceník piva.

Jen si na závěr dovolím takovou otázku či nabídku k polemice. Při vymýšlení nadpisu k tomuto příspěvku jsem si uvědomil, že nevím jak to vlastně je s těmi klášterními pivovary. Kláštery a jejich pivovary jsou u nás, vzhledem k jejich dlouhé dějinné tradici, vzhledem k jistému tajemnu, které vaření piva mnichy obestírá, a možná i vzhledem k síle pivovarského marketingu přinášejícím zprávy o starobylých klášterních pivovarech například v Belgii, vnímány jako něco, co automaticky budí důvěru, respektive přitahuje zájem. Formulka klášterního piva se tak objevuje v propagačních materiálech našich pivovarů často, přestože mnohdy ta piva a ani pivovary nemají s kláštery nic společného. Asi vzhledem k té devalvaci pojmu dnes jako klášterní pivovar vnímám a respektuji (z hlediska hospodářských dějin i z hlediska současnosti pivního světa) pouze takový, který je skutečně i přímo v rukou jeho řadu, nejen - alespoň - v jeho prostorách.

 Trojnádobová varna. Je ten párníkový kříž náhoda?

A to je právě osecký případ, přestože tady je to ještě trochu složitější. S tradiční rolí klášterních pivovarů, jejichž zisk sloužil provozu opatství, trochu souzní cíl majitele pivovaru začlenit jeho provoz do postupné obnovy kláštera. Neznám přesně vztahy mezi ním a cisterciáckým řádem, ale je klidně možné, že se mniši řádu do Oseka jednou vrátí a třeba tu jednou budou vařit i pivo. Potom už to bude jednodušší a nebudu zde muset podobné polemiky vést. No, uvidíme. Jedno je ale jisté již nyní: minulý týden přibyl na mapu českých pivovarů nový zajímavý provoz, který se nachází v areálu cisterciáckého kláštera v Oseku. Zajeďte se tam určitě podívat. To místo za to stojí, zaslouží si to a minimálně jako nástupní či cílová stanice nějakého pěkného výletu po východních Krušných horách bude zdejší pivovar sloužit určitě perfektně!

25. června 2015

MONOPOL: SNESE SE SE SECESÍ?

Málokteré naše město prodělalo v posledních sto letech tak smutný a destruktivní vývoj jako Teplice. Jejich historie i atmosféra dnešních ulic na mne vždy působila neuvěřitelně smutným až skličujícím dojmem. Teplický život, vlastně dodnes, ovlivňovaly tři navzájem propojené faktory: národnostní promísení, lázeňství a těžba uhlí. A nedá se vlastně jasně říci, zda pozitivně či negativně. Jak kdy. Po roce 1945 však tento komplex dostal zcela novou podobu, která se táhne vlastně dodnes, a výsledkem tohoto procesu jsou smutné Teplice takové, jak je známe i dnes.

 I v Teplicích se dnes najdou pěkná místa. Čtyři podlaží domů na Zámeckém - z logiky
 urbanistického vývoje města vlastně vedlejším - náměstí svědčí o bohaté historii.

Z kdysi výstavného a bohatého města, Malé Paříže, jak se tehdy říkalo, se za těch sedmdesát let stalo prapodivné torzo města bez identity a bez schopnosti najít nový smysl svojí existence. Historické náměstí před radnicí bylo v období normalizace znásilněno téměř kompletní demolicí historické zástavby, nahrazené zoufalou nekoncepční výstavbou objektů obchodu a služeb. Dlužno dodat, v letech posledních znova částečně nahrazených ještě nekoncepčnějšími obludami obchodních center. Teplice a s nimi i jejich identita ale mizely plošně. Na místě zcela zaniklé staré židovské čtvrti v centru města vznikal od poloviny 20. století nikdy v podstatě nedobudovaný lázeňský park. Území kolem někdejšího Lázeňského náměstí či Mlýnské ulice, spojnice mezi historickým jádrem Teplic a výstavnou lázeňskou čtvrtí Šanov, dnes představuje smutné torzo zdemolovaných domů, které připomíná více než cokoliv jiného opuštěnou průmyslovou periferii a vůbec ne centrum lázeňského města.

 To není záběr z nějakého opuštěného města, ale nedostavěný komplex balneoprovozu,
 který už třicet let hyzdí hluboce zařízlé údolí Mlýnské ulice v centru Teplic. Sousedy mu
 dnes tvoří pouze ruiny někdejších měšťanských domů po obou stranách ulice.

Osud Teplic bohužel v podstatě kopíroval i osud zdejšího pivovarnictví. Když pominu jeho nejstarší dějiny (první z raně novověkých pivovarů se mj. nacházel od 16. století v dnes téměř kompletně zbořené Dlouhé ulici), začala se nová kapitola vaření piva v Teplicích, respektive v jejich dnešní čtvrti Trnovany, psát po roce 1906, kdy byl pod tělesem železniční trati při tehdejší Haupt Strasse vystavěn (na místě staršího tradičního trnovanského provozu) nový velký knížecí pivovar. Jeho silueta se stala na dlouhá desetiletí důstojným svědkem všech, kdo do města z tohoto směru přijížděli. Typická vodárenská věž, sladovnický hvozd i pseudogotická architektura místního stavitele Karla Riegera pak na celé století uchvacovaly milovníky architektury a samozřejmě i milovníky piva. I když pivo se tu posledních čtyřicet let už nevařilo.

 Trnovanský pivovar na archivní fotografii. Zdroj: http://vcpd.cvut.cz.

S výstavbou kombinátu v Mostě-Sedleci byly pozavírány všechny okolní provozy, včetně toho trnovanského, respektive teplického. Druhotně využívaný pivovar se sladovnou pak od roku 1976 bez potřebných oprav čekal na svůj nový život. Anebo na smrt. Zatímco objekty samotného pivovaru zmizely z povrchu zemského již v 80. letech 20. století, sladovna, jejíž stavební historie sahala zřejmě až do barokního období, se držela déle. Bohužel ani změna režimu nepřinesla změnu v přístupu k průmyslovému dědictví a Ministerstvu kultury ani nikomu jinému nestál tento bezesporu zajímavý areál za to, aby byl prohlášen památkou a roku 2007 se přes ostré protesty nejen odborné veřejnosti poroučel k zemi. Na jeho místě se dnes, podobně jako v nedalekém Chomutově, nachází kvalitní architektura bezpohlavního supermarketu a parkoviště. Když není stará hodnota nahrazena novou, je to vždy smutné. Nějak podobně na mne dnes působí celé Teplice.

 Realita dnešních Teplic - obchodní centra nenahradila pouze starý pivovar, ale
 zabírají dnes velkou část někdejšího historického jádra města.

Přestože sem mé kroky míří z jistých důvodů v posledních letech mnohem častěji než při dřívějších ojedinělých zastávkách, nikdy jsem se tu moc nezdržoval, někdy jsem něco času věnoval vyhledáváním toho lepšího, co zde z historie zbylo, jindy zase nějaké té dekadentní procházce těmi smutnějšími ulicemi. Na dobré pivo stejně nebylo kam zajít, takže… Takže mne překvapila, nabudila a do budoucnosti doširoka oči otevřela letmá zpráva někdy z konce loňského roku, že v Teplicích se chystá minipivovar. A ne ledajaký! V někdejším vznešeném varieté Schwan na hlavní obchodní třídě města, dnes shodou okolností jménem sloučené s ulicí, kde kdysi stával i starý pivovar, v kompletně zrekonstruovaných secesních prostorách a s ambicí navrátit alespoň trochu městu zašlou slávu někdejších zábavních podniků. To, že pivovar získal pojmenování Monopol dle potravinářského obchodního domu zde sídlícího v době minulého režimu je jen takovou pěknou třešničkou na dortu k příběhu Teplických dějin (o to zajímavější, že jméno Monopol místo získalo již před druhou světovou válkou, kdy objekt sloužil jako kino a divadlo). Tak nebo tak, na toto jsem byl opravdu zvědavý. První teplický mini! A jaký vůbec bude? Na otevření jsme si museli počkat delší dobu a pro mne nakonec ten den D nastal až minulý pátek.

 Krásně obnovené výkladce zvou k navštívení.

Asi s tím budu už v tomto příspěvku otravný, ale když jsem natěšený procházel vstupní chodbou k pivovaru, trochu mne polila hrůza a děs. Nakašírovaný obraz teplické ulice někdy z počátku 20. století. Falešné výkladce, nápisy a cedulka „Schönbauer Str.“. Toto jsem už někdy jinde viděl a asi to je nějaká dětská nemoc všech současných hostinských romantiků přenášet tímto způsobem bezpohlavně své hosty někam, kam je to v podstatě úplně zbytečné. V tomto případě navíc okořeněné tou komplikovaností místních dějin, kdy mne na cestě do pivovaru z 21. století, který pojmenování převzal po obchoďáku z druhé poloviny století 20., provází německé nápisy. Postmoderní koktejl do těch nejmenších detailů. Naštěstí jsem se ale nenechal odradit a odvážně vstoupil – a chybu jsem rozhodně neudělal. Na druhé straně dveří už bylo všechno v pořádku a já se nechal naplno pohltit komplexem secesní rozkoše, parádní večerní atmosféry a také výborného piva.

 Račte vstoupit!

Za novým pivovarem stojí určitě kapitál (podpořený nejednou dotací) a v interiéru to bylo vidět. Kompletně zrekonstruované secesní štuky, zábradlí i všechny detaily, honosný, ale přitom přívětivě působící výčep se zázemím, dominující měděná lesknoucí se varna na jedné z galerií nad prostorem. Marně přemýšlím, kdy jsem se naposledy někde v pivovaře cítil tak dobře. Tahle rekonstrukce se prostě povedla. Celý prostor podniku je propojen několika schodišti a chodbami, které obklopují centrální pivnici přesahující obě patra. Když jsem se pořád dokola fascinovaně rozhlížel po té secesní nádheře, nedokázal jsem pochopit, proč je ten úchvatný prostor na táccích pivovaru vyvedený v tak podivném post-expresivním výrazu, který veškeré secesní detaily spolehlivě vymazal.

 Jak pohřbít nejsilnější devízu prostor pivovaru aneb podoba interiéru na táccích...

Obrázek na podtácku jsem tedy raději rychle zakryl objednaným pivem. Na čepu pět druhů všech možných stylů, tak to mám rád. Návštěvník, pokud se nechce zbytečně zrychtovat (anebo zmonopolizovat? ;) ), má možnost piva okusit prostřednictvím 0,1 l vzorků, které jsou ale pro mne nepochopitelně nabízeny pouze čtyři. Takový košt pak trochu ztrácí svůj význam, který spatřuji právě v tom, že si návštěvník odegustuje celé portfolio a následně objedná pivo, které mu nejvíc chutnalo, ale třeba se to ještě změní. Já, ač jsem již dříve měl světlý 12° ležák "Monopol" a svrchně kvašený 14° "Ale", jsem chtěl u zdroje postupně vyzkoušet také všechno, a tak jsem se odvážně postupně pustil do objednávání třetinek. Nebudu to natahovat, když napíšu, že jsem byl více než spokojen. Návštěva v Monopolu byla opravdu jednou z těch, kde nebylo pivo jen do počtu a kompletní nabídka byla víceméně vyrovnaná a kvalitní.

 ... a její vzhled ve skutečnosti.

O tom, že mi světlý ležák chutnal jsem na blogu už psal. Podobně dobrý a pitelný byl i spodně kvašený polotmavý 11° "Karlík". Co mne překvapilo možná vůbec nejvíc, byla ale jeho ochucená višňová varianta "Višeň". Dával jsem si jí vlastně jen z povinnosti, abych ochutnal vše, ale nakonec z toho bylo asi nejlepší ochucené české pivo, výrazně převyšující obdobnou nabídku. Použitá višňová šťáva v pivu zanechala jen příjemně nakyslou ovocnou stopu bez zbytečného lepkavého a umělého dojezdu. Asi bych nikdy nevěřil, že něco takového napíšu, ale toto mi opravdu chutnalo. Za nejslabší z nabídky považuji stále "Ale", který mi opět moc nejel. Byl dost neejlový, navíc v lísku psaný jako pivo belgického typu, se kterým (imho) neměl ale společného vůbec nic. Na závěr jsem si nechal pšenici. Všichni vědí, že fazóna weizenů je dávno pryč, a o to víc mne potěší, když minipivovar nějaký nabídne. O to víc, když je dobrý, jako ten teplický – svěží, příjemně aromatický a pitelný. To se opravdu povedlo a myslím, že Monopol má v tomto směru dobře našlápnuto.

 I pěkné logované sklo ke všem druhům piva
 patří k úrovni pivovaru Monopol.

Svědčil o tom i fakt, že v tom pátečním podvečeru byly na všech stolech rezervační cedulky, prostor celé restaurace hučel jako v úle a lidé se u stolků střídali jak postavy na orloji. Tak to má být! Pivovar Monopol je navíc prostorem, kam může zajít skutečně každý. V konceptu podniku není jen pivovar s restaurací, ale i stylová kavárna a vlastní pekárna, jejíž produkty jsou samozřejmě zapojeny do jídelního lístku (ve kterém mi frekvence slůvka "naše" přišla skoro až otravná, jakoby mělo být nějakou zvláštní obdivující hodnotou - a ne samozřejmým faktem, že to, co nabízíme je "naše"), ve kterém mne, mimochodem, zaujala dvě zajímavá bezmasá jídla. I to mi dotvořilo můj pozitivní pocit z místa.

 Reprezentativní výčep.

A ano, abych jenom nechválil, všechno má své mouchy. Ač na place bylo číšníků jak pro celou armádu, každou chvíli se na kraji výčepu vršilo špinavé sklo, které dlouho nikdo neodklízel. Dodatečně hulvátsky vysekaný otvor pro spad na mláto (který je jinak dokonale vymyšlený) v čedičové podlaze, kolem nějž se prochází do místností za varnou, působí spíš jako následek nějaké ošklivé havárie než jako součást vycizelované pivovarské technologie. A v materiálech pivovaru jsou klasicky jak nejrůznější nesmysly o pivu (pohádku o tom, že ejly se hodně chmelily proto, aby námořníci neměli na lodích chuť na sex, jsem slyšel poprvé – a docela mne rozesmála), tak podivné konstrukce z dějin (tento secesní dům byl postaven kolem roku 1850) apod. Vcelku se ale jedná spíš o takové začáteční omyly, které snad nebude těžké odstranit či napravit.

 Ale belgického typu? No, nevím. Ceny piv, které se
 na fotku nevešly však potěší asi každého.

Napravit pokřivenou cestu teplických dějin bude asi těžší. Nesnadno se mi odcházelo z příjemného světa pivovaru Monopol do reality zdejších ulic. Nechaje za zády tu secesní nádheru jsem se opět utopil v reklamním smogu kdysi výstavné Masarykovy třídy. Když jsem se tak rozhlížel kolem sebe a přemýšlel, popadl mne najednou strach, jestli sem to vetešnictví, které v chátrajícím domě ještě nedávno působilo, nesedělo nějak tak lépe. Zahnal jsem své ošklivé myšlenky a raději se podíval někam nejasně před sebe. Třeba je to ta první vlaštovka, třeba to přece jen půjde. Třeba se jednou změní myšlení lidí, jejich vztah k městu i k druhým. Třeba jednou bude zase lépe a Teplice opět vyrostou do své dlouhá léta ztrácející se krásy. Nezbývá, než věřit, že další vlaštovky budou následovat a že na to nebude pivovar sám. Byla by určitě škoda, kdyby na to lepší, co v sobě toto město ještě stále skrývá, měl mít monopol.  

 Těžko, přetěžko, se nám odcházelo z této nádhery domů. Určitě se brzy vrátíme!

21. června 2015

ÚSPĚŠNÝ TÝDEN PIVNÍ REVIZE

Některé články na blogu jsou pouze o novinkách, některé jsou naopak o vzpomínkách. Někdy se ale člověku sejde najednou tolik zážitků, které nejsou ani o jednom. Jsou zkrátka a jenom dokladem toho, že opakování je matka moudrosti a že je dobré se na některá místa vracet, oživit si zážitky, zjistit, zda to tam, kde se mi dříve líbilo funguje pořád tak a naopak, zda tam, kde jsem nebyl spokojen, se třeba něco nezměnilo. A právě minulý týden byl jedním z takových. Nečekaně nabitý a nečekaně plný samých pivních návratů a takových malých inspekcí. Týden pivní revize.

A všechno začalo vlastně už páteční večer po Festivalu minipivovarů na Pražském hradě. Přestože jsem měl v plánu po něm hned valit na kutě, neboť mne druhý den z rána čekaly výjimečně nepivní povinnosti, nakonec jsem musel změnit plány. Přítomnost Míry Dobeše v Praze a naše společná touha navštívit znovuotevřené Dno Pytle tak moje kroky zavedly nikoliv do postele, ale na pražské Vinohrady. Právě tam, hned u zastávky tramvaje Vinohradská tržnice se v současnosti tento zajímavý pivní podnik nachází.

 Večer u výčepu v novém Dnu Pytle.

Někdejší miniprovoz v Kateřinské ulici mi povětšinou pro svou mírnou odlehlost unikal a od časů, kdy jsem tam vítal pravidelně při závozech frýdlantského Albrechta se mi tam podařilo dostat jen asi jednou nebo dvakrát, což mne hodně mrzelo. Za prvé mi seděl koncept podniku, kde mohl člověk ochutnat zase něco jiného, než v ostatních pražských ochutnávkových pivnicích. Navíc s pány z obsluhy byla vždycky velká prdel (omlouvám se za toto slůvko, ale k nim zkrátka tak nějak patří). A v těchto dvou věcech se nic nezměnilo. Jinak ale snad všechno.

Ze starého Dna Pytlíku se stalo opravdu regulérní Dno Pytle s členitým prostorem stylové (bavorské :) ) pivnice v tmavém dřevě s několika desítkami míst k sezení. Věřím, že i v těchto rozšířených prostorách se bude dařit a bude stále plno, v ten páteční večer bylo zaplněno solidně. Nakonec se na nás s Mírou nabalila celkem velká parta včetně Peťky a Hawrana z Domácího pivovaru Rabiát, a tak zabíráme jeden velký stůl v zadní místnosti a objednáváme samospádový Kellerbier z pivovaru Hummel. Asi bych to měl nazvat spíš "první dojmy", protože nefiltrovaný ležák do sebe celkem rychle házíme, s Mírou prohazujeme navíc nějaká ta slova s Dušanem a jeho kolegyní za výčepem a už valíme dál. Hold hrozba ranního vstávání je veliká. Rád se sem vrátím, tahle revize se povedla.

 V kamenině Kellerbier od Hummela.

Nebyl bych to ale já, abych si noc ještě neprotáhl, a tak s dvojicí Rabiátů ještě zaskakujeme na obligátní zahrádku Napalmu. Tady klasicky zábava v plném proudu, netradičně se podává Gambrinus z patentních lahví (hahaha!) a já to naštěstí mám "domů" tentokrát skutečně za roh. Už ani nevím, co jsem tady pil, ale Gambrinus ani Patron to skutečně nebyl, ale i díky nalomení větší části osazenstva včetně majitelů podniku z Hradu se tato rychlá zastávka povedla taky na jedničku.

 Napalmě nepřešli na Gambáč.

Pracovní víkend, trávený ale naštěstí v kraji mého mládí na Benešovsku, pak přináší tři zprávy - dvě mě již známé a jedno velké překvapení. Přímo v Benešově, postrádajícím už více než dva roky Pivní bar Melodie, lze ještě stále zajít na dobré pivo. Klasická restaurace U Zímů má kromě PPproduktů na čepu vždy něco navíc, minimálně nefiltr z Kácova a někdy i něco v ledničce. Já měl při sobotním večeru štěstí tady ochutnat Witbier z Černé Hory. Nebyl vůbec špatný, škoda, že akorát končil sud, takže jenom jeden. Druhým faktem z Benešova zůstává, že pátá cenová pivnice Na Formance zůstává věrná své pověsti i vynikajícímu Ferdinandu 12°, jehož sud tady nekončí snad nikdy. Jo, co my se tady toho kdysi napili. A to překvapení? V neděli odpoledne, konečně v čase zaslouženého volna, vyrážíme na jedno rychlé na zahrádku ke Škvorům. Tradiční podnik čerčanského pohostinství v sousedství zdejšího kultovního kina vždy nabízel mj. dobrý Ferdinand. O to víc mne šokovalo osm piv na čepu, včetně světlé 12° a tmavé 14° z Kouta či ejlu od Kocoura. Navíc i něco málo zajímavého v ledničce. Výčepáka jsem nezpovídal, kdo by na to měl v tom nedělním odpoledni taky náladu, že, ale zřejmě to vypadá, že vícepípová kultura již zasáhla i Čerčany. Nepotkáme se tady někdy, milovníci Posázaví? Co Kuldo? Co Rostíku?

 Bouřka se valí na Čerčany i na příjemnou zahrádku U Škvorů.

Čas i povinnosti jsou neúprosné, a tak mne od úterý čeká další maraton nepivních záležitostí, které ale musím, stůj co stůj, spojit s nějakým tím pivním zážitkem. Od úterý do čtvrtka trávím čas v Lokti, kde se koná 14. konference Stavebně historického průzkumu pořádaná místním Národním památkovým ústavem a sdružením Svorník. Téma Roubené a hrázděné konstrukce historických staveb si nesmím nechat ujít, kor, když na akci mířím jako zpravodaj Institutu pro památky a kulturu, o.p.s.

Naštěstí mezi Posázavím a Poohřím se dá také narazit na nějaká pěkná lákadla. V zapomenutém kraji severního Plzeňska, tam, kde pojem Sudety přestává být romantickou vzpomínkou chalupářů v pohraničích horách a zhmotňuje se v realitě dodnes vysídleného a vykořeněného kraje, leží městečko Chyše. Jeho dějinami zjizvená tvář tu snad nejvíce zosobňuje stará barokní kašna na zdejším rozvráceném náměstí, utopená v mase nalitého asfaltu, dodnes hyzdícího jeho plochu. Chyše ale naštěstí má i svojí přítomnost a budoucnost. Krásně opravený zámek Lažanských je toho nejlepším dokladem. Stejně jako minipivovárek vzniknuvší v prostoru bývalé sladovny (původní pivovar bohužel tvoří i dnes jen poničené torzo obvodového zdiva).

 Chyšský Zámecký pivovar.

Chyši jsem navštívil již potřetí. Poprvé kdysi dávno na čundru asi týden po otevření pivovaru, podruhé asi o dva roky později. Obě návštěvy měly mnoho společného - bylo pod mrakem, trochu pršelo ale moc se mi tady vždycky líbilo. Nezměnilo se do dnešních dní nic. V Chyši je pod mrakem zřejmě pořád, k těm Sudetům to asi nějak patří. Ale líbilo se mi tady zase moc. Pivnice je tady pěkná, klenutá, s dominující měděnou dvounádobovou varnou a křížkem přinášejícím shora to patřičné štěstí várkám. Na čepu mj. i Pale Ale, pro mne od pátku na Hradě novinka pivovaru. Dobrý a lahodný, na tom, že v Chyši mi vždy chutnalo nic nezměnilo ani rozšíření sortimentu o svrchně kvašená piva.

 "Táto, já chci taky takovou varnu!"

Pivně zajímavý je samozřejmě i Loket, to není žádná novinka a i tady na blogu jsem o tom již také psal. Na středeční odpoledne jsem si tak nechal návštěvu zdejšího na turistickou klientelu primárně orientovaného minipivovaru. Areál pivovaru Svatý Florian a hotelu Císař Ferdinand (pojmenovaného po někdejším řetězovém mostě, který byl pro změnu pojmenovaný právě po císaři Ferdinandovi V.) se nachází na předmostí dnešního stejně umístěného betonového mostu přes hluboké údolí řeky Ohře. Budova pivovaru je mimochodem jedním z obludných historizujících domů, které narušily na přelomu 19. a 20. století středověké panorama města. Zpět ale k pivu.

 Loketské panorama.

Na tuto revizi jsem byl zvláště zvědavý, neboť na Loket jsem měl dvě vlastní zcela odlišné vzpomínky jak co se kvality piva, tak chování obsluhy týkalo. Tentokrát to bylo celkové takové nemastné a neslané. Na to parné odpolední sluníčko jsem asi nezvolil úplně dobře 15° rubínový speciál, který jsem málem nedopil. Nechci soudit, ale minule mi tady pivo chutnalo podstatně víc, zdejší kvalita je opravdu hodně rozkolísaná. Obsluhu, která mne tady minule tak mile překvapila, tentokrát hodnotit nebudu, neboť jsem s ní během toho krátkého zaskočení skoro ani nepřišel do styku.

 Potřetí tady.

Příjemným chováním obsluhy jsem byl ale toho dne ještě mile překvapen v úplně jiném podniku . V Lokti na mne totiž čekalo ještě jedno nečekané pivní překvapení. Když jsem koukal do pivních map, kam vyrazit do okolí na výlet, padlo mi oko na loni otevřený pivovar "Starý hrad" s wellness areálem v Děpoltovicích. Provoz po všech stránkách očividně primárně orientovaný na lázeňskou klientelu z Karlových Varů. K návštěvě jsem se tím moc nalákat nenechal, ale zaujalo mne logo "Staroslovanská restaurace". Úplně stejného jsem si totiž všiml ráno na jednom z domů v uličkách přímo pod loketským hradem a ano, nemýlil jsem se. Vlastník kromě pivovaru provozuje síť těchto (pro mne) žertovně nazvaných restaurací, ve kterých čepuje své pivo. Skvělé, v Lokti jsem tak dostal možnost poznat i něco nového.

 Zde by se mělo čepovat pivo "Starý hrad".

Večerní posezení na zahrádce v unavených uličkách města, které bohužel víc než cokoliv jiného připomíná skanzen do nějž přes den přijíždí desítky autobusů plné turistů, aby večer zase odjely (mimochodem, samotný hrad Loket mi tímto, a trochu i pseudopuristickým stylem rekonstrukce, připomněl lotyšskou Turaidu), bylo nakonec velice příjemné. Mohla za to nejen skvělá obsluha, kdy nás "stylově" oblečený chlapík nosící nápoje informoval o všem kolem pivovaru, restaurace i města, aniž by jakkoliv hleděl na to, že jsme jen zkrátka přišli posedět, ale nakonec i velice dobré pivo za poměrně korektních 49 Kč za půllitr.

 V uličkách starého Lokte s příjemnou zahrádkou.

Na čepu byl světlý a tmavý ležák, respektive 14° speciál, případně možnost jejich nařezání. Zkusili jsme všechno. Jak jsem psal, piva výrazně předčila má očekávání a určitě předčila i nepříliš přesvědčivé pivo ze zdejšího mini. Trochu mi chutí i vzhledem (poměrně silný zákal) připomínala ta z košického pivovaru Golem nebo z některých českých minipivovarů tak cca 10-15 let dozadu. Nezvykle slámově světlý speciál (kterému bych vůbec netipoval těch 14 % EPM) mi navíc trochu evokoval sladový bavorský Pils. Přiznám se, že tohle se opravdu povedlo a byl jsem za tu náhodu rád, jediné, co mi trochu náladu kazilo, bylo nepříliš čisté pivní sklo. 

 Řezaný Starý Hrad v ne úplně čistém skle.

Za to dobré pivo, vstřícného číšníka a pěkný červnový podvečer jsem nakonec místu dokázal odpustit i ten připitomělý název "Staroslovanská restaurace". A popravdě, když to vezmu kolem a kolem, tak jídelní lístek mj. obsahoval i jídla typu "ječná kaše" apod. Přiznám se, že jsem se starými Slovany nejídával, ale podobná krmě mi tehdejší dobu přece jen evokuje trochu víc, než grilovaná kolena a jako příloha brambory v jejich Staročeských kamarádkách. Na turisty to asi musí fungovat a nás to neurazilo a díky tomuto bonusu k pivní revizi v Lokti jsem město v zákrutě Ohře opouštěl spokojený.

 Staroslovanská kuchyně?

Týden úspěšné pivní revize tak byl u konce, však se také již přiblížil pátek. I nadcházející víkend měl sice být na pivní zážitky více než bohatý, ty si ale ponechám do samostatných článků. Za prvé mi dochází prostor a za druhé se jednalo o samé novinky. Jednu nedávnou a jednu toho víkendu ještě pěkně za tepla aktuální. Nechte se překvapit.

15. června 2015

FESTIVAL MINIPIVOVARŮ: Z HRADU JSEM SE VRÁTIL SPOKOJENÝ

Akce, které se konají každý rok, jsou pro blogera radostí i starostí zároveň. Radostí, že je o čem psát, to je jasné. A starostí pak, o čem psát, když je to každý rok stejné. Na druhou stranu, vnímám jak povinnost něco napsat, protože prostě od čtenářů blogu cítím očekávání, že něco napíšu – a že by zkrátka bylo divné nenapsat nic. Tak to pojďme zkusit.

 Cíl cesty je jasný. Před výstupem na hradní kopec jsem si udělal řádnou žízeň přes
 sluncem rozpálenou Prahu.

Festival minipivovarů na Pražském hradě. Povinná akce v kalendáři každého, kdo chce mít přehled o tom, co nabízí průřez současné „organizované“ minipivovarské nabídky. A také pro každého, kdo se chce ukázat, někoho potkat, pokecat nezávazně i závazně. Prostě být u toho. Letos v pátek, kdy jsem akci navštívil, to bylo 1200 lidí. Vyprodáno. Možná by neškodilo pro příště tento počet omezit nebo vyjednat větší prostory, bylo to už na hraně.

 Fronta u vstupu se po 14 hodině protáhla na půl hodiny, o festival byl zájem.

Jinak to ale bylo příjemné, co Vám budu povídat. Akce, které se konají každoročně, jsou pro mne, pro člověka, který tolik rád vzpomíná, příležitostí srovnat s předchozími ročníky, vzpomenout, co tu prožil v dřívějších letech, a tak. Festival se konal již počtvrté, s mou účastí potřetí. V roce 2013 jsme absentovali z důvodu výletu do Lotyšska. Podruhé jsem festival navštívil s mou ženou, která mne doprovázela stejně jako loni, ač nemohla konzumovat (loni z důvodu pokročilého stupně těhotenství, letos logicky z důvodu povinností mateřských). Stejně jako loni děkuji pořadatelům festivalu, že jí umožnili korektně akci navštívit zdarma.

 Správně pivně vychovávat je nutné odmala. ;)

Ale i ten, kdo „musel“ zaplatit si nestěžoval. Koncept zůstal stejný a možnost konzumovat „neomezeně“ za paušální vstup je skvěle nastavena a hlavně dává návštěvníkovi svobodu volby, stejně jako svobodu v téměř nulovém čekání na objednávaný vzorek, nezdržovaném placením ani ničím podobným. Vzorků letos bylo, alespoň dle předfestivalových informací, 139 ze 70 pivovarů (včetně několika hostů i ze Slovenska). I když ono to pak na místě stejně bylo jinak. Někdo nepřijel, některé pivovary dovezly něco jiného, a tak údaje v praktickém bločku, který každý obdržel s degustační skleničkou, ne vždy „seděly“ s reálnou nabídkou. To snad ale tolik nevadilo, hlavně, že bylo z čeho ochutnávat.

 Průřez českým minipivovarským světem.

Z festivalu jsem odcházel vícenásobně spokojen. Ono se to asi skrývá ve svobodě té volby. Díky ní se člověk stává šťastným zejména v tom, že případná možná kritika se obrušuje, zdá se nepodstatnou a stav věcí vlastně logickým důsledkem nějakého vývoje. O čem mluvím? V posledních měsících čím dál tím víc slýchám o tom, že současná česká minipivovarská scéna upadá, piva z minipivovarů jsou často pod úrovní snesitelnosti, a tak dále, a tak dále. Nepopírám, že řada rychlokvašených provozů bez potřebného zázemí, znalostí a zkušeností produkuje nekvalitní a nedobrá piva, pořád jsem ale vnitřně přesvědčen, že těch, které svou produkcí dělají pivovarskému řemeslu čest, je mnohem více. A Festival minipivovarů na Pražském hradě mi to jen potvrdil.

 Na Střelecké cestě pod Královským letohrádkem bylo našlapáno.

Ochutnal jsem všeho všudy asi 35 vzorků – a ano, minimálně prvních 25 bylo pečlivě zvolených – ale ve valné většině jsem byl spokojen. Vzhledem k neuvěřitelnému pátečnímu vedru jsem volil hlavně lehčí piva a zejména ejly a to, co jsem pil, opravdu nespadalo do kategorie zoufalství. Jo, nebudu lhát, dvě piva jsem nedopil, u několika jsem významně zvedl ukazováček, ale povětšinou jsem zvedal jiný prst. Palec. Mozaiku by pak samozřejmě měla doplnit informace, že pivovarům, na které dlouhodobě, s prominutím a s velkou nadsázkou, zvedám z důvodu jejich zoufalé produkce prostředníček, jsem se zdálky vyhnul, ale o tom to právě je. Současná česká minipivovarská scéna je již tak bohatá, že člověk už si zkrátka může vybírat, co chce pít a to je na tom právě to skvělé.

Výborný byl lehký 8° Ale "Trudi" z Potštejna, Summer Red Ale ze Strahova, stejně tak 10° Ale "Jiskra" z Jihlavy, anebo ležáková desítka z Lobče. Speciálně bych se zastavil u piv z pivovaru Mazák v Dolních Bojanovicích. Už dříve jsem je zaregistroval a ve svých neexistujících poznámkách si je označil jako za dlouhodobě skvěle pitelná a nadprůměrná. A stejně nadprůměrná byla jejich piva na Hradě, z nichž zejména single hop ejl s chmelem Columbus řadím mezi nejpovedenější piva festivalu vůbec. O to větším – pozitivním – překvapením pro mne bylo, když jsem zjistil, že tam sládkuje můj dlouholetý kamarád Míra Dobeš, kterého jsem až do pátečního odpoledne měl zafixovaného pouze jako nadšeného domovařiče. Život je plný překvapení a jsem rád, když převažují ta příjemná. A příjemný byl samozřejmě i páteční pokec s Mírou.

 Typický minipivovarník? Míra Dobeš z pivovaru
 Mazák v Dolních Bojanovicích.

Asi druhý hlavní důvod, proč jsem se z Hradu vracel spokojen. Návštěva tady splnila i příjemnou povinnost se potkat s řadou více či méně blízkých známých, které člověk více či méně dlouho neviděl. Ideálně se seznámit s někým novým, něco se dozvědět, nebo jen tak nezávazně poklábosit. Někomu to možná přijde jako samozřejmost, ale už jsem to tady na blogu někdy psal. Možnost setkávat se je jednou z největších radostí, kterou mi svět piva přináší. Pátek na Hradě splnil tato očekávání po všech stránkách. A radost mi samozřejmě udělalo i to, že za mnou během toho slunečného pátečního odpoledne přišlo několik lidí (známých i zcela cizích), kteří mi chtěli jen sdělit, že rádi čtou tento blog.

 Svět piva je o setkávání, v tomto případě s Radkem Mrkosem z Břevnovského pivovaru a
 Honzou Hervertem (nejen) z pokusného pivovaru Chmelařského institutu v Žatci.

I právě proto jsem v úvodu zmínil tu podvědomou povinnost report z Festivalu minipivovarů na Pražském hradě opět napsat. Vědomí toho, že blog je čten a že je snad i oblíben je pro mne teprve tím pravým důvodem, proč ho píšu a proč jsem se na to za ty více než dva roky ještě nevykašlal, ač ne vždy to bylo a je jednoduché. A určitě to nebude jednoduché ani do budoucna, jedno vím ale jistě. Už nyní se těším, až budu muset za rok zase přemýšlet, co o festivalu minipivovarů napsat. Letos to bylo zkrátka (zase) fajn a nevěřím, že by tomu mělo být příště jinak.

 Tak zase za rok.

4. června 2015

PIVOVAR NÁRODNÍ: NOVÉ NADĚJNÉ MÍSTO NA PIVNÍ MAPĚ STARÉ PRAHY

Celý úterní den jsem trávil v centru Prahy na jedné z akcí pořádaných Institutem pro památky a kulturu, o.p.s., který se zabývá obnovou a využíváním památek, ale také jejich financováním. A právě financování obnovy památek je věnována akce "Máme vybráno", jejíž již čtvrtý ročník se odehrál na tradičním místě, v působivém barokním refektáři kláštera dominikánů u sv. Jiljí na Starém Městě. Každý rok jsem využil obědové pauzy či podvečerní přestávky mezi konferenčním dnem a společenským večerem na to, abych zaskočil na jedno rychlé pivo. V uplynulých letech vždy na to stejné místo - však jsem to měl za rohem - ke Třem růžím. Letos mi však osud do cesty postavil jen den před tím otevřený nový pivovar na strategickém místě, a tak jsem se rozhodl změnit své návyky a prozkoumat tu novinku.

 Slavnostní vyhlášení výsledků soutěže Máme vybráno.

Ono je to možná přehnané tvrzení, o žádný pivovar se ve skutečnosti ještě nejedná, ale brzy už bude lépe. Pivovar Národní je zatím jen místem, kde se čepuje pivo uvařené jinde, obrandované vlastní etiketou. Zda se jedná o skutečně vlastní várku nebo pouze o jinak pojmenované pivo (vzhledem k tomu, že je pivo vařené v Kácově, nezdá se mi objem jejich varny s možnou výtočí zde zcela v rovné úměře a tím pádem věřím spíš druhé možnosti, ale těžko říci). Ve jménu pivovaru je explicitně řečeno, kde se nový pivovar nachází a až bude mít vlastní pivo, z mého pohledu se jedná o geniální tah. Tomu místu zkrátka nějaký podobný podnik chyběl. Vždy když jsem se tady potuloval, chyběly mi příležitosti, kam zajít na pivo. Tak, aby mi neprovětralo peněženku způsobem devastačním, aby na mne obsluha nekoukala jak na vetřelce, aby chuťový zážitek splňoval alespoň trochu standard. Kavárna Velryba mne nikdy moc nebrala, Krušovickou pivnici na Národní třídě (ano, fakt jsem tam chodil) mi zavřeli a všechny minipivovary na Starém Městě v sobě skrývaly minimálně jeden z nedostatků výše řečených.

 Pivovar Národní.

Bude to v Pivovaře Národní jinak? První letmé dotyky ukazovaly, že by šance být mohla. Obsluha korektní a neodměřená, cena piva, podávaného pouze do 0,4 l "půllitrů" na úrovni více než korektní (35 Kč). Je otázka, zda se nejedná jen o zaváděcí cenu a s vlastním pivem půjde nahoru, uvidíme, každopádně na tomto turisticky atraktivním místě zdražení předpokládám (je ale otázka o kolik? ;) ). Pokud by se nejednalo o nějakou pálku, chodil bych sem opravdu rád, i pro nádhernou velkou zahrádku pod vzrostlou lípou - takové v centru Prahy zoufale chybí.

 Pěkný interiér.

Přestože zahrádka i interiéry restaurace působily ještě nedodělaným dojmem, cítil jsem se tu dobře. Restaurace vyvedená v pěkném dřevě, moderní designy z tradičních materiálů mám rád. Pěkný výčep, velký gril součástí restaurace. Jo, tady se bude pít opravdu dobře. Navíc velmi pěkný a kompletně zpracovaný design materiálů - je vidět, že za novým podnikem stojí kapitál. Snad jen poznámka na okraj, síla je v detailech, a tak mne spíš pobavilo, že v tom dokonalém designovaném podniku se na podtáccích objevil překlep. ;)

 Stvětlý ležák?

A co pivo? Vznešeně a pro mne lehce odpudivě zvané "Czech Lion" je podáváno ve variantě světlá 11° filtrovaná i nefiltrovaná a k němu ještě filtrovaná polotmavá 13°. Za pivem stojí zkušený sládek Jaroslav Košťák, který svého času působil i v Průhonicích U Bezoušků, odkud je i současná varna na Národní a nakonec, pokud se nepletu, tak i jeden ze spolumajitelů pivovaru je totožný. Byli jsme tu opravdu jen na skok, doslova na jedno. Nefiltrovaná 11° byla nadstandardní. Výborně pitelný čistý ležák, ale na druhou stranu až možná trochu fádní. Vypil bych jich klidně deset, ale dnes si už nevybavuji nic, co by mne na něm zaujalo. Uvidíme, jak bude chutnat pivo uvařené tady, ale na uhašení žízně v horkých parných dnech v rozpálených pražských ulicích to bylo fajn.

 Nefiltrovaná světlá 11° na příjemné zahrádce.

Co dodat? Pivovar Národní je určitě zajímavý podnik, který může výrazným způsobem zahýbat s pivní mapou centra Prahy. Jen tak dál, určitě se rád vrátím, až bude navařeno "vlastní" a ta návštěva myslím rozhodne, jestli se sem budu vracet i nadále. Já věřím, že ano.

 Bude se kam možné ukrýt z letních rozpálených pražských ulic?

PS: Moje návštěvy v Praze jsou teď na jaře ještě hektičtější, než ty loni na podzim. Na pivo zajdu sice skoro vždy, ale obvykle tak, jako toto úterý - na skok a za roh. Stále se upínám do příštích časů, kdy se objeví nějaký klidnější den, ve kterém budu mít příležitost zajít někam, kam to již dlouho plánuji. Třeba do obnoveného a rozšířeného Dna Pytle. Tak dlouho jsem chtěl za klucíma (zdravím!) zaskočit na dolní Nové Město, až mi zavřeli a přesunuli se jinam. Věřím ale, že až ten klidnější den přijde, Dno Pytle bude prvním místem, kam zajdu v klidu posedět a pokecat - dlouho jsme se neviděli a hlavně co jsem slyšel, opravdu to stojí za to! ;)

2. června 2015

PATRON: TAK TROCHU NEPOVEDENÁ REKLAMA?

Pivním světem aktuálně hýbe kauza Patron. Přiznám se, že tuto novou značku jsem před časem okrajově zaznamenal, ale neměl jsem tu čest ji ochutnat. Proto jsem musel včera trochu tápat, než jsem přišel na to, o co se konkrétně jedná a jaký měl být smysl celé akce. Ve stručnosti. Pivovar Gambrinus, respektive skupina Plzeňský Prazdroj, se rozhodla trochu prozkoušet pivní veřejnost a do několika hospod, jak klasických, tak ochutnávkových, nechali v anonymních sudech zavést pivo Patron, které se tvářilo jako nové pivo z nového minipivovaru kdesi z jihu Čech. Ve skutečnosti se však jednalo pouze o přeetiketovaný Gambrinus. Smysl akce byl jediný: ukázat, že pivaři všech kategorií hodnotí obsah podle značky a nikoliv dle skutečnosti.

Když se nad tím zamyslím, přijde mi to jako celkem podařený vtípek vzhledem k tomu, že otázkou hodnocení ochutnávaných piv na základě jejich značky jsem se nejen tady na blogu již dříve zabýval a popravdě je to jedna z věcí, která mne v pivním světě nebetyčně štve. Proto se přiznám, že mne ten nápad opravdu docela pobavil. Všechno však má své limity, a když o tom přemýšlím více, docházím k závěru, že ve skutečnosti se ta reklama plzeňským marketingově moc nepovedla. Proč?

Dle reklamy lidé, když vidí/slyší o novém pivu z minipivovaru, okamžitě hodnotí pozitivně jeho kvalitu, použité suroviny, chuť, mají z něj pocit, že je za ním skutečná práce atd. Pokud by ale dostali pivo s logem Gambrinusu, hodnocení by bylo – a také často je – přesně opačné, odsuzující. A ano, vše skutečně jen na základě viděného loga či etikety. Závěr reklamy tak zní „nehodnoťte pivo pouze prvoplánově dle obalu“ a reklama tak měla pivu Gambrinus "vrátit dobrou pověst". Tady ale právě nastává celý její problém. Ač je postavena tak, aby budila zdání, že Gambrinus je skutečně kvalitním pivem, ve skutečnosti nic takového neříká. To, že lidé hodnotili Gambrinus přelepený logem Patron, jako kvalitní pivo nic nehovoří o daném pivu, ale pouze a jen o nich. Lidé skutečně hodnotí (nejen) pivo dle značky a takové hodnocení pak není skutečně objektivní. Což ale nakonec říká i sama reklama, která tak vlastně vyvrací sama sebe.

Celkově na mne reklama tak spíš, než jako poukázání kvality piva Gambrinus, působila prostě jako poukázání na pivo Gambrinus. Rozvířila vody české pivní společnosti, i já tady o ní teď na blogu píšu. Ale píšu tady o ní popravdě rád. Vždy jsem rád, když se rozjede nějaká debata, která dokáže alespoň trochu nabourat stereotypy českého pivaře. Popravdě, už vícekrát jsem se zamýšlel nad tím, že mi vadí subjektivizace reality a hledání chyb tam, kde nejsou (mimochodem, zářným takovým příkladem je opravdu zoufalý a ostudný článek o Plzeňském Prazdroji na Beerwebu, o kterém jsem s jeho autorem poměrně dlouho – a neúspěšně – diskutoval).

Skutečně nehodnotím, zda je Gambrinus kvalitní pivo, lidem ale zřejmě chutná. Já se přiznám, že ho téměř nepiji. Co mi na Gambrinusu, respektive na Plzeňském Prazdroji, vadí, jsou úplně jiné věci, než to, že produkují nejprodávanější pivo na trhu. Vadí mi jejich chování spojené se zavíráním řady regionálních pivovarů na začátku 90. let. Vadí mi jejich nepříliš čistý způsob obchodního boje a některé další kroky. K hospodářskému vývoji to asi patří, vím to, ale mně jako Pivnímu Partyzánovi se to zkrátka nelíbí. Ale nic s tím asi neudělám, respektive jediné co mohu – a to dělám, jak jen to jde, že kupuji piva z malých a menších pivovarů a nepodporuji (nejen) PP nákupem jejich výrobků.

Rád bych to zakončil vypůjčenou citaci z blogu mých kolegů Pivníků. Byli jedněmi z těch, kteří Patrona ochutnali, aniž by tušili, odkud pochází. Jak jsem napsal v úvodu, Patrona jsem nepil, tak nedokážu posoudit, avšak jejich charakteristika ochutnaného piva je dle mne tou nejpřesnější, jak si představuji, že ta kvalitnější piva z tuzemských velkopivovarů opravdu mohou chutnat – ať se nám to líbí nebo ne. „Trošku prázdnější pivo, ale je příjemně aromatické, čisté a výborně pitelné.“

1. června 2015

LOBEČ - VOJKOV - TRÁVNÍČEK: PŘÍJEMNĚ NABITÝ PIVNÍ VÍKEND

Pivní Partyzán má za sebou jeden z nejnáročnějších víkendů za dlouhou dobu. Ale to není stížnost, to je holý fakt, který v sobě popravdě skrývá jen samé krásné věci, o které bych se s Vámi nyní rád podělil. Už jen ten fakt, že se do jednoho víkendu dokázalo vejít tolik příležitostí, které tady chci reflektovat na blogu je sympatický. A co víc. Když pominu, že všechny navštívené akce samozřejmě spojovalo pivo, spojovalo je toho mnohem více, často tak skrytě, pod pokličkou. Určitě láska k historii a jejímu vnímání v současnosti je věcí, kterou mají tři výše psaná místa společnou. Pak to určitě bude vztah k místnímu životu a jeho rozvoji. A v neposlední řadě? V neposlední řadě mají Lobeč, Vojkov a Trávníček společnou jednu věc: ve všech případech se jedná o malé odlehlé vesničky a počty jejich obyvatel se počítají na desítky, maximálně (a to doslova) pár stovek. A to je na tom možná to nejkrásnější: mít v jednom víkendu důvod navštívit takováto tři místa, kde se ale skutečně něco děje a má to smysl hovoří o jediném: v téhle zemi stále více a více ožívají smysluplné projekty, které vrací život, jeho duch, možnost se potkávat ad. i do těch nejmenších obcí. Chci věřit, že to tak půjde i dál a naše společnost, sociálně znormalizovaná a rozbitá desítkami let temna, nahrazených lety divokého spotřebního stylu života v sobě zase najede potřebný klid a chuť budovat kulturně-společenské aktivity, potkávat se se sousedy, ale i ze zcela cizími lidmi, bez nějakých zvláštních nároků na všudypřítomný materiální zisk. A k tomu všemu, a myslím, že se na tom shodneme, pivo zkrátka tak nějak patří. Pojďte tak nyní vzpomínat se mnou. Je na co.

A nemohu začít nikde jinde, než v Lobči. O této malé vesničce ztracené v údolíčku východně od Kokořínských lesů jsem tady na blogu psal už několikrát a zřejmě by bylo házením sladu na zeď znovu vysvětlovat proč. Však si to v archivu blogu najděte sami. Zdejší obnovený pivovar, od tohoto víkendu navíc skutečně, posvěceně, obnovený, je jedním z těch nejkrásnějších - a v našich končinách bohužel zatím poměrně ojedinělým příkladem přístupu k historickému dědictví při formě i obsahu. Příběh manželů Prouzových už byl vícekrát propírán na nejrůznějších webech jak zaměřených na architekturu, tak na pivovarnictví, tak na památkovou péči. Ono to všechno totiž může fungovat jen ruku v ruce a tady se to zkrátka povedlo.

 Slavnost obnovení pivovaru v Lobči přinesla i přes nepřízeň počasí velký zájem diváků.

Nebudu to rozepisovat zbytečně a ani nechci zbytečně paušalizovat, ale příběh pivovaru v Lobči by měl být učebnicovým příkladem "jak to dělat" a "jak se toho nebát". Vím, že je to těžké, vím, že ne každý na to má srdce a tu správnou náturu a vím, že teprve budoucnost zpětně ukáže, že to tak bylo správně. Každopádně já Prouzovým (a celému jejich týmu) bezmezně fandím a držím palce, aby čím dál tím víc lidí mělo důvod se do Lobče vracet, nebo alespoň někde ochutnat jejich pivo.

 Pivovarský výčep je v dobrých rukou.

Je to tak, i my se do Lobče vrátili a pivo ochutnali. V sobotu dopoledne, bohužel jen na skok a bohužel za nepříliš příznivého počasí byla přestřižena pomyslná páska obnovení pivovaru a provedeno skutečné vysvěcení jeho prostor. Dej Bůh štěstí, nic více k tomu dodat snad není nutné. Více než tisícovka návštěvníků němě hovořila o tom, že o Lobeč je zájem a tak se mi snad mé přání vyplní.

 Historicky minimálně druhé, obnovené však první,
 Lobečské.

Obnovení pivovaru slibovalo celodenní program, my stihli právě jen zmíněné svěcení a pár úvodních slov, ale věřím, že i přes ten nepříjemný déšť se v Lobči vše podařilo a organizátoři akce byli spokojení. My za tu chvíli rozhodně ano, toto místo prostě dýchá takovou atmosférou, že tady ani špatně být nemůže. A co pivo? Vždyť k obnovení pivovaru patří i vlastní pivo! Lobečtí mají u mne ještě jeden veliký plus. Nešli cestou jiných pivovarů, které si (ač je to z ekonomického hlediska asi pochopitelné) nechávají vařit jinde, dokud nemají sestavenou svou technologii a nezískají potřebná povolení. Lobečské pivo, které bylo na otevíračce na čepu bylo skutečné, poctivé a hlavně vlastní. Ze spodně kvašeného 10° otevíracího piva jsem měl pouze malý lok, ale pokud Tomáš, zdejší sládek, udrží takovou kvalitu, tak smekám. Ale, který jsem si vzal s sebou v PETce na cestu a vypil ho až ve Vojkově, mi na první napití tolik nechutnal, ale nakonec jsem se jím docela propil. Zaujal mne minimálně tím (a netuším, zda to byl záměr), že nepřipomínal ani u nás běžně dostupné americké ejly, ani ležákové ejly z českých pivovarů. Kolegové Pivníci ho dokonce přirovnávají spíš k ejlům anglickým. Ty nemám tolik napité, tak se neodvažuji srovnávat, každopádně lobečský Ale si rozhodně dám brzy rád znova. Stejně jako světlý 12° ležák a Dry Stout, které se na čep dostaly až v pozdějších hodinách, a tak jsme o ně přišli. Jo - a chválím skutečně nádherné etikety - ale to už je prostě jen ten střípek, který dotváří celkový dojem z Lobečského pivovaru.

 Kompletní nabídka pivovaru.

Před polednem rychlé rozloučení a spěcháme mílovými kroky směrem jižním, do Vojkova. Ano, i o Vojkovu jsem na blogu již několikrát psal. To místo dýchá historií a zdejší bývalý pivovarský sklep pod barokním špejcharem, oba v rukou manželů Kramperových, ožil v další kulturně-společenské centrum, které krůček po krůčku přispívá k oživení českého venkova. A pro mne příležitost prezentovat něco z výsledků vlastního historického bádání, něco z bádání současného společenského fenoménu pivo a ochutnat něco z produkce Domácího pivovaru Partyzán.

 Vojkovský špejchar, vstup do pivovarského sklepa a večerní sluníčko k tomu.

Na Vojkově tak v sobotu večer probíhá druhý ročník komponovaného večera. Loni jsem v zevrubné reportáži popsal, jak to vypadalo a ono k tomu letos není moc co napsat víc, protože to bylo velice podobné a také se to podobně povedlo. Zcela zaplněný pivovarský sklep, skvělá atmosféra, hromady známých, prostě správný kolorit pro úspěšnou akci.

 Dobrá nálada ve zcela zaplněném sklepě (díky za fotku kolegyni Šárce).

Přednáška z dějin pivovarnictví na téma porovnání pivovarů v Benešově a na Vysokém Chlumci v souvislostech snad bavila i poučila, stejně jako komentovaná degustace piv (Negi, díky za asistenci, počítám s Tebou zase za rok ;) ). Je skutečně zbytečné se rozepisovat více, pokud by Vás podobná témata zajímala, přijeďte do Vojkova za rok, určitě se bude konat další ročník. Zváni jsou i příslušníci rodu domovařič, neboť jak jsem během výkladu zmínil, domácí vaření piva je dle mne nejkrásnější způsob trávení volného času a budu rád, když nás ve Vojkově podobně zaměřených bude více a více (letos se sešly kromě Partyzána ještě dva vzorky - původcům děkuji za ochutnávku, právě domácí pivo a přístupy k jeho vaření jsou dalším krásným dokladem skutečné pivní rozmanitosti).

 Vše je připraveno ke komentované degustaci.

Podařený večer, který byl zároveň oslavou narozenin paní Partyzánové pak zakončil příjemný akustický koncert našich kamarádů a následné noční popíjení výborných piv, která jsme letos s ohledem na téma přednášky volili z dotčených pivovarů. Do Vojkova se budu vždycky rád vracet a opakovaná velká účast na přednáškách o pivu a pivovarnictví mne opravdu těší.

 Kulturní program na závěr večera.

V neděli dopoledne bohužel musíme Vojkov urychleně opustit, avšak nelituji toho, máme před sebou ještě jednu akci, která, ač primárně není pivní, mne hodně zajímá. Honza Havelka, předseda spolu Dubáci, který se zaměřuje na obnovu kulturně-společenského života na Českodubsku, mj. např. pořádáním kulturních akcí či záchranou místních památek (a jiných zajímavých objektů) se na mne obrátil s prosbou, zda bych mu nepomohl s jednou drobností v rámci "Poutě mezi dvěma Jány". Samozřejmě s drobností pivní.

 Podstávkový Beranův hostinec na Trávníčku.

Dubáci v loňském roce zakoupili objekt tzn. Beranova hostince v maličké obci Trávníček, který je krásně dochovaným (respektive, on jeho stavební stav je zoufalý, ale krásně dochovaný mám namysli v tom, co doposud chátrající objekt v sobě nejen stavebně skrývá) příkladem podstávkového domu, v tomto případě stavebního typu z jižního Podještědí. A právě u Beranova hostince se konala nedělní část akce spojená s narážením dřevěného sudu, který dodali Černokostelečti a který skrýval jejich 13° Černou svini. A právě kvůli naráženi sudu mne Honza kontaktoval, zda bych mu s tím "nepíchl". Jak jsem psal, do programu se mi to moc nehodilo, ale vzhledem k tomu, že pro podstávkové domy mám velkou slabost, vzhledem k tomu, že aktivity Dubáků jsou mi sympatické a nakonec i vzhledem k tomu, že Ještěd je společný nám tady v Liberci i Dubákům na jeho druhé straně, souhlasil jsem. Stejně jako jsem souhlasil s tím, že si k narážení připravím nějaké krátké povídání z historie piva a pivovarnictví.

 Honza Havelka se ujal úvodního slova.

Nebudu lhát, že nakonec jsem byl rád, že jsem kývl. Možná stárnu, nevím, ale atmosféra na Trávníčku byla skvělá a bylo to opravdu velice příjemně strávené odpoledne. Program postavený na vzpomínání na staré místní zvyky, stylová hudba, lidé v krojích a samozřejmě pivo. Jsme přece v hostinci. Respektive zatím jen před hostincem. Jeho stavební stav je bohužel skutečně zoufalý a moc moc držím Dubákům palce, aby se jim jejich plán jeho obnovy vydařil a aby se na Trávníčku již brzy čepilo (Honza při procházení archivních dokumentů k hostinci narazil v souvislosti s ním na tento historický výraz) pivo opět z historického sklepa.

 Honza čepí Černou svini z dřevěného vysmoleného sudu.

Naražení Černé svině proběhlo za velkého zájmu přihlížejících, který svědčil o tom, že na Trávníčku mají lidé o podobné akce velký zájem. Velký zájem pak doprovázel i mé krátké a improvizované povídáni, nechtěl jsem lidi moc dlouho nudit v jejich odpoledním potlachu. Pověděl jsem něco málo k čepování piva a jeho uskladnění v historii a poté se zamyslel nad tím, jak pivo asi "tenkrát" chutnalo. Zvědavý ale popravdě jsem víc na to, jak bude chutnat na Trávníčku v budoucnosti.

 Vlevo fronta na pivo, vpravo Horačky na hnoji. ;)

Následovalo krátké popovídání s Honzou (těším se brzy zase na viděnou, máme si toho určitě hodně co říci), rozloučení a v odpoledních hodinách odjezd směrem severním na "naší" stranu Ještědu. Skončil zatím nejnáročnější a nejnabitější víkend tohoto roku, ale když o tom přemýšlím: kdyby takto byly nabité všechny víkendy, nezlobil bych se - minimálně by to hovořilo o naplnění toho němého smyslu, na který si nemůžete sáhnout, ale který víte, že tak prostě má být. Jako to bylo v Lobči, na Vojkově i na Trávníčku. A kde to bude příště? Nechám se překvapit. Příjemně.